Ples v Devonshiru

Jemně škubala hedvábný kapesník a její tělo se nervózně chvělo. Při projíždění brány na devonshirské panství se chvění tak zintenzivňovalo, že se musela oběma rukama chytnout sedadla a zhluboka dýchat. ,,Uklidni se, Elizabeth,‘‘ tiše se napomenula a vyhlédla ven z kočáru na devonshirské pozemky. Slunce se volně svažovalo k obzoru zakrytému lesem, který se zobrazoval na vodní hladině, lemované vrbami. Na druhé straně výjevu byl zámek, honosné sídlo, nyní už zčásti osvětlené.
,,Prrr!‘‘ Kočár se zastavil na nádvoří, dvířka kočáru se otevřela a lokaj v červené livreji nabídl Elizabeth rámě. Po schůdkách sestoupila a její nahá ramena, zpola zakrytá vyšívaným šálem se rozechvěla. Zimou, netrpělivostí či nervozitou? Tak dlouho jsme se neviděli, přemítala Elizabeth a nechala se odvádět ke schodišti. Je to příliš dlouho, aby v něm zůstal alespoň kousek někdejšího citu, který k ní choval, když ji požádal o ruku a ona ho odmítla. Proč? Reagovala jsem ukvapeně, dostala na sebe zlost jako už mnohokrát předtím. Pan Carley zmizel na delší dobu z jejího života, až tenkrát v Derbyshiru….tenkrát Elizabeth při setkání s ním poprvé měla tenhle pocit vzrušení a nervozity a otázka společného života už jí nebyla tolik proti mysli. Kolik je pravdy na tom, že je zasnoubený se slečnou Douglasovou?
,,Vítejte, slečno Renaiderová‘‘ půvabně ji přivítala jeho sestra v nádherné róbě. Elizabeth ji s úsměvem a úklonou pozdravila. Příjemná, o sedm let mladší než její bratr, lady Carleyová se poprvé účastnila role hostitelky.
,,Dobrý večer, slečno,‘‘ další úsměv, tentokrát ze strany jejího strýce, Elizabeth však sotva vnímala, co jí říká. Kde jenom může být? Nechtěla se nechat překvapit a proto sledovala každého muže v sálu, pan Carley však nikde.
,,Slečno Renadeirová,‘‘ s přehnanou úklonnou se před ní zjevila její přítelkyně.
,,Janette,‘‘ šibalsky se zašklíbila Elizabeth a zavěsila se do přítelkyně.
,,Copak přimělo slečnu Elizabeth k návštěvě devonshirského plesu?‘‘
,,Pozvánka od slečny Carleyové,‘‘ odvětila Elizabeth.
,,Slyšela jsem kdysi poznámku, že již nikdy nevstoupíš na devonshirské panství…‚‘‘
,,Janette!‘‘ šťouchla loktem do přítelkyně, jež se zvonivě rozesmála.
Ples začal. Pro Elizabeth si přišel plukovník David a ona se nechala zadat pro dva tance. Nechtěla, aby to vypadalo příliš nezdvořile, ale málo se věnovala rozhovoru s panem Davidem, spíše si prohlížela tanečníky kolem sebe.
,,Janette!‘‘ lehce mávla na přítelkyni, ale ta se zrovna nechala odvádět do kola s neznámým plukovníkem a tak bezmocně pokrčila rameny. Elizabeth osaměla. Číšník jí nabídl sklenku vína, vzala si ji ale hned po prvním doušku odložila; víno bylo pro ni příliš silné.
,,Smím prosit, slečno Renadeirová?‘‘ ozval se vedle ní známý hlas a Elizabeth zbledla.
,,Jistě,‘‘ zakoktala a v duchu měla na sebe vztek. Při prvním taktu mu šlápla na nohu.
,,Omlouvám se,‘‘ zčervenala jako pivoňka.
,,Byla to moje vina,‘‘ usmál se a při třetím taktu šlápl na nohu on jí. ,,To je v pořádku pane,‘‘ usmála se Elizabeth na jeho horečné omluvy.
,,Smím se zeptat, jak se daří vaší rodinně a zvláště vašim sestrám?‘‘ zeptal se po odmlce. Elizabeth odpověděla kladně.
,,Děkuji vám za tanec,‘‘ uklonil se při závěrečném tónu a odvedl ji zpátky k Janette, která navrhla, aby se šly projít do zahrad.

,,Jak se ti líbí devonshirský ples?‘‘ zeptala se Janette, Elizabeth přitakala. V rozhovoru spolu došly až k zámecké kašně, brilantnímu dílu z mramoru.
,,Slečno Lustigová?‘‘ objevila se nepříliš štíhlá postavička na vedlejší cestičce, ukryté keři a Janette potichu zasténala. ,,Slíbila jste mi na dnešek tanec!‘‘
,,Pamatuji si, lorde Harvey,‘‘ usmála se Janette nuceně, pohlédla na Elizabeth a nechala se odvést zpátky do zámku. Elizabeth se zhluboka nadechla večerního vzduchu a zvedla hlavu od kašny. Na obzoru zakrytém lesy zrovna zapadalo slunce a oranžovým světlem barvilo okolní prostor. Položila dva prsty na okraj kašny a nechala si je zvolna svlažovat vodou. ,,Slečno Renadeirová?‘‘ Elizabeth se poplašeně otočila, pan Carley přistoupil k ní.
,,Musím se vám ještě jednou omluvit za ten nešťastný tanec,‘‘ zatvářil se kajícně.
,,Nic se nestalo,‘‘ odvětila Elizabeth a znovu se zadívala k obzoru, ze zapadajícího slunce už zbyl jen malý kousíček.
,,Rád se procházím po zahradách při západu slunce,‘‘ řekl po chvíli.
,,U vás v Devoshiru je zvlášť hezky.‘‘ Poděkoval za poklonu.
,,Dlouho jsem vás neviděl, slečno Elizabeth,‘‘ navázal na rozhovor, když slunce zapadlo, ,,ovšem konstatuji, že vypadáte pořád stejně půvabně.‘‘
,,Děkuji pane, přesto… celou zimu jsem prostonala.‘‘
,,Probůh, co se vám stalo??‘‘
,,Nachladila jsem se, k tomu zápal plic a než jsem to vystonala, začaly kvést krokusy,‘‘ usmála se a v duchu ji zahřálo, jak se vyděsil. Začali spolu mluvit o jejích sestrách, potom o slečně Carleyové, o plesu a Elizabeth se natolik zabrala do rozhovoru, že až ucítila na nahých ramenou husí kůži a na nebi se objevily první hvězdy, mluvili spolu téměř hodinu.
,,Lehce se třesete, není vám zima, slečno Elizabeth?‘‘ všiml si pan Carley. Elizabeth byla v pokušení říci ne, avšak třas se začal zmocňovat celého jejího těla. Carley si sundal sako a přehodil ho Elizabeth přes ramena.
,,Děkuji,‘‘ zářivě se usmála, mnohem zářivěji než měla v úmyslu. Všiml si tepla a vděčnosti v jejích očích a lehce nachýlil hlavu ke straně.
,,Slečno Renadeirová, je tomu téměř půl roku, co jsem vám vyznal mé city a nabídku ke sňatku. Musím se vám k něčemu přiznat,‘‘ uchopil její ruku a přiblížil ji ke svým rtům.
,,Tento ples jsem se svojí sestrou nechal uspořádat na vaši počest a při této příležitosti jsem se vás chtěl zeptat, zda se změnily vaše city vůči mě. Slečno Elizabeth, budete mě pokládat za nezdvořilého, když zopakuji svoji nabídku?‘‘
Elizabeth střídavě zrudla a zbledla. Tolikrát si tohle představovala, ale teď, když k tomu došlo, nevěděla, co mu má odpovědět.
,,Věřte pane Carley, že se moji city k vám změnily,‘‘ začala a podívala se mu do očí, ,,kdysi jsem vás odmítla a dodnes si vyčítám, že tak nepěkně. Mám vás ráda a na vaši nabídku říkám ano.‘‘ Políbil ji ruku a Elizabeth se na chvíli nacházela někde mezi nebem a zemí, než zlovolný a nepříjemný hlásek jí našeptal, že je Carley zasnoubený se slečnou Douglasovou. Cladně se odtáhla.
,,Avšak, co je to platné,‘‘ řekla, ,,když jste zasnoubený se slečnou D?‘‘
Na okamžik se zatvářil zmateně. ,,Ruším své zasnoubení.‘‘
,,To přece nejde,‘‘ zavrtěla Elizabeth hlavou, ,,nejde zrušit zasnoubení ze dne na den.‘‘ Pan Carley na ni naposledy pohlédl, otočil se a zmizel mezi keři. Elizabeth pocítila na tváři mokré stopy slz a rychle si je osušila. Poté položila jeho sako na lavičku u kašny a vrátila se zpátky do sálu, kde vyhledala Janette.
,,Pojedu domů,‘‘ oznámila jí. Janette nasadila překvapenou tvář, když v tom se objevil pan Carley a mávl na hudebníky, aby přestali hrát. Udivení tanečníci se zastavili v půli tance a sálem se rozezvučel šum.
,,Drazí hosté,‘‘ promluvil Carley a pohledem vyhledal Elizabeth, ,,omlouvám se vám za přerušení tance a vězte, že za chvilku vám bude dopřáno pokračování. Chtěl bych vám oznámit, že tento ples pořádám se sestrou na počest slečny Renadeirové, kterou jsem požádal o ruku. Ruším svoje zasnoubení se slečnou Douglasovou!‘‘ Šum se zesílil, hosté začali reptat a pobuřovat se. Carley se prodral zástupem až k Elizabeth a klekl si před ní na koleno.
,,Elizabeth, vezmeš si mě?‘‘
V očích zase ucítila palčivé slzy, oběma rukama mu vjela do vlasů a přinutila ho podívat se jí do očí. Vstal a Elizabeth několika trhavými pohyby přikývla. V hrudi se mu vzedmula obrovská vlna štěstí a pýchy a i když se to neslušelo, prostě ji musel políbit.