Černá a bílá 36

V úterý už na koupaliště nepřišla. Ležela doma v posteli a byla ráda, že nemusí ven. Užívala si tu pohodu, volnost, svobodu a prolenošila tak většinu dne. Povalovala se na letišti a otevřenýma očima bezcílně pozorovala strop. Asi jsem srab, přemítala. Jo, určitě jsem srab. Jak jsem od tam mohla tak utýct? Co si o mě bude myslet? Jasně, že jsem malá hloupá holka. Ale i tak, co tím sledoval? Co to mělo sakra znamenat? Celej ten večer byl prostě naruby. Celej špatně. Rozhodla se na koupališti nějaký čas neukázat. Znala to tam nazpaměť a chtěla si odpočinout. Tomu, že se nechce setkat s Jirkou, přikládal jen malý význam. Přesto to byl ten nejhlavnější důvod. Odpoledne se přece jen donutila a zašla si aspoň nakoupit a do knihovny.

Stála před otevřenou skříní a v rukou držela dvě různá trička. Už hodnou chvíli se rozhodovala, které si vezme, a stále se nemohla rozhodnout. Nakonec je sklidila obě a vzala si úplně jiné. Od rána byla nervózní. Dostala totiž včera od matky další email oznamující, že přijedou dnes. Opravdu dala vědět brzy, okomentovala si to pro sebe ironicky a snažila se psychicky připravit na střet se „svojí“ novou rodinkou. Konečně byla oblečené, nasnídaná a připravená. Teď jen nervózně seděla na pohovce, ruce v klíně. Upřeně sledovala hodinové ručičky a čekala na zvonek. Kupodivu se ozval přesně. Právě v tu chvíli, kdy se ručička už už blížila k celé se zvonek rozezněl.
„Ahoj, mami,“ přivítala chladně svou matku ve dveřích. Paní Jeřábková vypadala docela jinak než před rokem. Měla jiný účes, jinou barvu vlasů, už od pohledu o sebe pečovala ještě víc než dřív (pokud to ještě šlo), vrásek měla nejspíš také o něco míň.
„Ahoj, Evo,“ oplatila ji stejnou mincí matka a bez vyzvání vešla do bytu.
„Pěkný,“ zhodnotila veškerou Evinu třídenní práci na bytě a zůstala stát uprostřed místnosti.
„Dík. Kde je máš?“ zeptala se jí, aby se matka snad nedala do velkého vykládání.
„Dole. Čekají v autě. Tak hele … chystáme se teď jet nakoupit do marketu, takže pojedeš s náma. Pak zajdeme do nějaké restaurace na oběd, dál chcou jít děti na koupaliště a pak už jen možná malý posezení někde. Tak nějak by to mělo dnes být.“ Fíha, koukala na ni s polootevřenou pusou. Ta to připravovala snad celý týden. To je teda program. Až na to koupaliště!
„No, tak jo, ale s tím koupalištěm nevím nevím. Poslední dobou to tam upadá. Je tam špína a žabince ve vodě a tak. Spíš do zoo než k bazénu,“ přemlouvala nenuceným tónem matku a tvářila se naprosto nezaujatě. Jen ne na koupaliště!
„Aha. Tak to jo. Pojedem teda do té zoologické zahrady a děckám to nějak vysvětlíme.“ Eva opět přikývla naprosto samozřejmě, ale uvnitř si neuvěřitelně oddychla. Opravdu by teď Jirku nerada potkala.
„Ještě jsem se chtěla domluvit,“ začala matka, když se Eva obouvala, „nerada bych, abys dělala problémy. Pavel čeká úžasný vztah matky a dcery, ne že bychom ho neměly.“ Teda to je ironie
„A ty ode mě očekáváš chování vzorné milující dcery, žádné problémy, žádné rozvracení tvé nové šťastné rodiny, jo? Si myslíš, že jsem taková? Že bych něco takovýho udělala? Asi mě vážně neznáš,“ zakroutila jen hlavou a dál si matky nevšímala.

Když scházela po schodech dolů, nedokázala se ubránit představám, jaký asi může být nový partner její matky a jeho děti. Určitě stejně protivný jako ona sama, jinak by s ní přece nevydržel. Matka šla před ní a dole otevřela dveře. Přímo před vchodem stálo obrovské černé nablýskané auto. V rychlosti jen zahlédla dvě malé kulaté dětské tvářičky na zadním sedadle, ale to už se k ní hrnul cizí muž. Byl vysoký, černé prošedivělé vlasy měl na krátko střižené. Když čekala upjatého kravaťáka, tak se naprosto minula. Muž s veselýma očima měl na sobě klasické rifle a pohodlnou košili. Okamžitě k ní natáhl ruku.
„Ahoj, Evo, já jsem Pavel,“ představil se a energicky jí potřásal rukou.
„Ahoj,“ vypadlo z ní překvapeně. Matka se vedle ní strojeně usmála.
„Hrozně jsem se na tebe těšil a přišlo mi nespravedlivé, že jsi tu celý rok sama, neseznámili jsme se a nenavštěvujem. Tak jsem to Daně navrhnul a ona to ihned nadšeně přijala.“ Eva hodila překvapený pohled mířený na matku, ihned jej ale změnila v hraný laskavý úsměv.
„No jo, to je typický,“ poznamenala a otočila se zpět na Pavla.
„Tak pojď. Seznámíme tě ještě s dětmi.“ Poplácal ji po rameni a už ji vedl k zadním dveřím do auta. Otevřel je a na Evu se vyvalila vlna dětských hlásků a smíchu.
„Děcka, to je Eva. Dany dcera.“ Malí chvíli koukali s neskrývaným zájmem Evě přímo do očí a pak ta malá copatá holčička řekla:
„Ségra!“ Evu i Pavla to rozesmálo. Než se ale nadála, už ji Pavel postrčil dovnitř a ona se ocitla mezi těmi špunty. Z jedné strany seděla ona holčička a po jejím druhém boku byl stejně starý chlapeček.
„Ahoj, já jsem Eva,“ představil se jim a potřásla si s oběma rukou. Holčička se jmenovala Pavlínka a chlapeček byl Pepa. Netušila, že jí to půjde tak snadno, ale hned se s dětmi dala do řeči a po chvíli měla co dělat, aby nezačala šišlat stejně jako oni. Oběma chyběli dva přední zuby a jejich malé pusy byly nápadně prázdné. Mohlo jim být kolem šesti let. Dobře se s nimi bavila a párkrát postřehla, jak se na ně Pavel usmívá zpětným zrcátkem.

„A řekni taky Evce, jak jsme byli na tom hradě,“ připomněl Pavel malému Pepíkovi, který se náramně rozvykládal. Evu bavila jeho vtipná dětská řeč a rozum. Seděli v pěkné restauraci v Sivoticích a pořádali výborný oběd. Z Pavla se vyklubal náramný sympaťák, měl skvělý humor a Eva si s ním docela rozuměla. No a děcka … děcka byly úžasný.
„Jo, byli jsme na takovým velkým kamenným hradě a měli tam brnění a hodnou bílou paní a bylo to tam úplně super,“ líčil nadšeně chlapeček a jídlo mu padalo z vidličky na ubrus.
„Pepi,“ kárala ho pobaveně Evina matka a sbírala po něm drobky ze stolu. Bylo na ní vidět, že je má moc ráda a že ji starost o ty prcky těší.
„To byl ten … Pasovec,“ dodávala ihned Pavlínka, která se ukázala jako obrovská rozumbrada.
„Ty jo,“ přihrávala svoje nadšení Eva, aby jim udělala ještě větší radost.
„A co drak? Byl tam?“
„Ten ne,“ dodal posmutněle Pepa a Pavel ho pobaveně poplácal po rameni. Děti na chvíli utichly a věnovaly se jídlu, Pavel zatím dojedl.
„A co škola, Evko? Dana říkala, že ses hlásila na architekturu,“ vystřídal teď v konverzaci své děti. Eva spolkla sousto a s plným břichem odložila příbor.
„Jo, no, na bytovou architekturu. Právě to není ani tak dlouho, co mi poslali dopis, že mě přijali,“ odpověděla. Oba dospělí se začali radovat, přestože u Pavla byla ta radost mnohem upřímnější.
„To je skvělé,“ hrála to výtečně její matka a natáhla se přes stůl, aby věnovala dceři pusu na tvář.
„To naprosto výborné! Gratuluju,“ potřásl jí rukou matčin přítel a pak přivolal číšník.
„Platím,“ oznámil mu a další spokojený úsměv věnoval těm malým prckům vedle Evy.

Procházeli se zoologickou zahradou a koukali na všechna ta roztodivná zvířata, která Eva viděla už nejmíň desetkrát. To jí ale nezabránilo si to tady pořádně užít. Na každé ruce jí viselo jedno dítě, obě jí táhly na jinou stranu a za chvíli byla utahaná jak pes. Zašla s prcky i na pár prolézaček, přičemž je Pavel zběsile fotil. Všichni byli v naprosto skvělé náladě. Nejvíce legrace si užili, když jedna malá nezbedná opička ukradla Evě v jednom z průchozích výběhů gumičku z vlasů a utekla s ní. Pavlínka s Pepou se málem roztrhali smíchy. Za jejich škodolibost je pak Eva pořádně prohnala po cestě až k dalším opicím, kde už se ale pořádně kryla před dalšími nájezdy zlodějů. Obě děti si okamžitě zamilovala, rozuměla si s nimi a nedělalo jí problém je brát jako vlastní sourozence, které nikdy neměla. Její matka a Pavel kráčeli v objetí vždy několik metrů za nimi a spokojeně je pozorovali. Eva si od nich půjčila foťák a šla se s dětmi fotit. Pavlínka si zahrála na profesionální modelku. Zapuzovala u žiraf i roztomilých lemurů. Pepa si z ní nejdřív dělal legraci, pak se ale k jejich zábavě přidal taky a Eva nafotila úžasné obrázky. Na konci cesty se posadili u stánku s občerstvením, a zatímco se ládovali malou svačinkou, prohlíželi si na fotky a dost se zasmáli. Dvojčata byla neuvěřitelně upovídaná a žádná fotka se neobešla bez dětských komentářů. Když dojedli, zvedli se k odchodu. Přesto museli ještě chvíli počkat, protože Pavlínce se podařilo tátu přemluvit a zašel s ní do suvenýrů. Za okamžik však byli venku, holčička měla na tváři široký spokojený úsměv. A aby Pepa nezáviděl, koupila mu Evina máma obrovskou zmrzlinu.

Jejich společný den se blížil ke konci a Pavel mířil autem k jejímu bytu. Dvojčata využívala posledních společných chvilek a ještě na Evu valila spoustu informací, až se jí z toho točila hlava. Auto se však zastavilo a za okýnky auta se rýsovala známá nová bytovka. Vůbec to nečekala, ale obě děti se jí vrhly po krku a vlepily jí pusu na tvář. Potěšeně se na ně usmála a rozloučila se. Vystoupila z černého luxusního auta a nadechla se večerního vzduchu. Přece jen bylo uvnitř dusno. Otevřely se dveře od předních sedadel a matka s Pavlem také vystoupili.
„Tak, Evi, bylo to krásnej den. Rád jsem tě poznal a za děti snad nic říkat nemusím, ty si tě zamilovaly. Takže,“ natáhl k ní ruku, kterou s úsměvem přijala, „měj se tady pěkně. A až někdy budeš poblíž, tak dej vědět a určitě se stav. Prohlídneš si dům, děcka tě rádi uviděj a my budeme taky rádi.“ Zahrabal rukou v kapse košile a vytáhl malou krabičku. „A tady jsme ti s Pájou vybrali malou pozornost,“ a krabičku jí podal. Vůbec to nečekala a byla naprosto překvapená. Poděkovala a se zájmem si dárek prohlížela. Pak jej otevřela. Uvnitř byly malé náušnice, tvaru jednoduché kytičky. Oči se jí rozzářili nadšením.
„Děkuju.“
„No, všiml jsem si, že máš takové malé náušnice na sobě, tak jsme si řekli, že bysme ti mohli něco takové koupit na památku,“ dodal a sledoval její radost. Na důkaz díku jej objala kolem krku a potom se naposledy rozloučila. Odemkla vchod do baráku a matka ji následovala až do bytu. Čekala, že bude žádat nějaké zhodnocení nebo něco podobného, ale nic. Jen za ní tiše vešla do bytu a pozorovala, jak se vyzouvá.
„Počasí nám celkem vyšlo, že?“ prohodila aspoň, aby tam tak mlčky nestála.
„Jo. Bylo pěkně,“ byla celá její odpověď. Tak to asi něco chce, pomyslela si Eva a dál už mlčela.
„Díky, žes mlčela,“ vypadlo z ní nakonec. Bože, ulevila si pro sebe. Kvůli tomu sem teda chodit nemusela.
„Nic podobnýho jsme ani v plánu neměla,“ odpověděla, ale nepodívala se na ni. Vytáhla si notebook a zapnula jej.
„My teda pojedem. Děti z tebe byly nadšený, tak bys jim mohla občas třeba napsat nebo poslat pohled, já nevím. A ještě ti o pár stovek zvednu příkaz v bance.“
„Proč?“ vystřelila ihned otázku a raději se rozhodla nekomentovat předchozí matčinu větu. Nechtěla být na matce závislá, ale čím dál tím víc od ní dostávala peníze. Žila si lépe, než mnozí pracující, a to si ani neplatila byt. Nechce je.
„Když ses teď dostala na tu vysokou,“ odůvodnila to jednoduše. „Tak se měj.“ Otočila se a zamířila ke dveřím.
„Ahoj,“ rozloučila se a pak se ozvaly dveře. S velkým vydechnutím se zřítila na postel, jakoby se za celý den pořádně nenadechla. Usmála se při vzpomínce na prcky i na Pavla. Byli všichni tak milí. Co je vedlo k tomu, nastěhovat si domů její matku? A nebo je opravdu tak jiná? Její nová rodinka byla téměř dokonalá. Znovu se usmála. Vlastně, celkově vzato prožila fajn den. Uvnitř jí jen hlodala myšlenka, že ona takové dětství nikdy neměla. Jenže další možnost už nebude.

Uvařila si kafe a položila se k počítači. Proběhla v rychlosti běžné stránky proto, aby se vlastně nedozvěděla nic nového. Nějaká celebrita se podle všeho octla na mizině, další modelka se chystá vylepšit si uměla prsa a v Americe vynalezli samorostoucí boty. To jsou mi tedy novinky, zakroutila nad tím vším hlavou. Napila se kávy a pořádně si ji vychutnala. V dolním rohu obrazovky ji v tu chvíli zablikala ikonka nově příchozí zprávy. Otevřela ji, odesílatelem byl Mirek.
„Zdar, člověče, kdes byla celej den?“
„Neřeknu. Je to na dlouhý vyprávění a ty bys mi to stejně nevěřil,“ odpověděla mu obratem.
„Tak fajn, nech si to pro sebe a já si nechám pro sebe tu moji úžasnou, super, bomba, fantastickou a překvapující novinku.“
„Copak jsi zjistil, tajný agente?“ odepsala mu, aby vyhověla jeho duši a projevila trochu té zvědavosti.
„No, jestli stojíš, tak se posaď.“ Ten to zas natahuje, řekla si a čekala, co z něj tedy konečně vypadne. „Jde o Jirku. Vím, kdo je ta holka na fotkách.“ V Evě hrklo. Teď ji to teprve začalo vážně zajímat.
„No? Povídej,“ pobízela ho.
„Tak ta sličná dívka na fotkách v Jirkově bytě je … jeho sestra.“ Cože?!
„Takže …“
„… takže ten prcek je Jirkův synovec.“