Život nebo smrt

Dva...dva modrý proužky...V tom okamžiku se mi zhroutí celej svět. Jak se to mohlo stát? Jen s jediným klukem jsem spala bez ochrany a k tomu všemu jen jedinkrát v životě. S mým nejlepším kamarádem Samem před šesti týdny na party u naší kamarádky Radky. Vlastně se to stalo tak nějak náhodou. Oba jsme se trochu opili, já zrovna vylezla z koupelny a málem jsem slítla na zem, ale Sam mě chytil, v jedný vteřině jsme se na sebe dívali a v druhý už jsme si ochutnávali jazyky. Pak se to najednou stalo ráz na ráz a po chvíli už jsme vedle sebe leželi v Radčině posteli, v Radčině pokoji, mezi Radčinými plyšovými zvířátky... Na jednu stranu to bylo naprosto nádherný a nejlepší sex jakej jsem kdy ve svých sedmnácti letech zažila, ale na druhou stranu jsme si to pak oba vyčítali, jsme nejlepšími přáteli asi tak tři roky, Sam je o půl roku starší a až na to, že když spolu někde jdeme tak se držíme za ruku s propletenými prsty a párkrát jsme se líbali, nikdy k ničemu víc nedošlo... A teď s ním čekám dítě. Jak to vím? To je snadný před tou party jsem měla menses a navíc poslední kluk se kterým jsem spala byl můj bývalý přítel Radim, se kterým jsem se rozešla dva měsíce před party a navíc jsem s ním vždycky používala kondom a najednou na party ulítnu s nejlepším kámošem a hned je z toho dítě, ale já se necítím být na dítě zralá... No každopádně teď to musím probrat se Samem a taky to šetrně oznámit rodičům. Ale co budu dělat??? Potrat? Dítě si nechat? Nebo ho odnosit a dát k adopci? Těžký rozhodování... No, podle mě bude nejlepší hned zavolat Samovi, domluvit si s ním schůzku a probrat možnosti. Vytáhnu teda svoje véčko LG, najdu v seznamu Samík a volám. Sam mi to zvedne po dvou zazvoněních.
"Ahoj zlato." Osloví mě hned mazlivě. Jo, flirtujeme spolu, často, máme se hrozně rádi, ale už jsme si řekli, že je to jen kamarádské a kdykoli se některý z nás snaží zbavit nějakého ctitele, stačí dát signál očima, ten druhý přijde, majetnicky toho druhého obejme a dáme si pusu. Prostě dokonalá souhra.
"Ahoj, brouku." Oplatím mu to.
"Co bys ráda?"
"Ráda bych tě viděla, nutně potřebuju něco probrat." Naléhavost v mém hlase zaručeně nepřeslechne.
"In...teď se mi to nehodí...zrovna se chystám na rande."
"Same, prosím. Hrozně to spěchá. Nemohl bys to odložit?"
"Ingrid...ona má jinak čas až příští tejden. Nepočká to?"
"Ne...prosím, Samueli, hrozně to spěchá, prosííííím." Snažím se ho ukecat.
"A o co jde?"
"Po telefonu to nejde...prosím. Musíme se vidět, aspoň na půl hodiny..." Mám už pomalu sepjatý ruce, i když mě Sam nevidí.
"Ach jo, že ty mě vždycky ukecáš. Tak já Monče zavolám...že seš to ty, tak za půl hodiny u céčka."
"Díky, strašně moc ti děkuju." V rychlosti se rozloučíme a já letím do svého pokoje se zkrášlit. Je sobota jedna odpoledne a já před deseti minutama zjistila, že čekám dítě. Ach jo... V rychlosti si rozčešu vlasy, přestříkám je lakem, oči si přejedu černou tužkou, stínama a řasenkou, hodím na sebe černý tričko, džíny, přes tričko si přehodím krátkou koženou bundu, ale pak si uvědomím svůj stav. I kdybych šla na potrat...tomu malýmu nemusí bejt zima, takže na sebe ještě hodím mikinu a bundu pod zadek, na nohy nazuju oranžový KMMky. Do kapsy v rychlosti hodím mobil, MP3 přehrávač, cigarety a zapalovač a letím k samoobsluze Centrum, asi dvacet metrů od našeho paneláku. U céčka si vyskočím na lavičku a vytáhnu cigaretu, zapálím si jí, ale okamžitě jí zase típnu. Sam přijde během dvou minut, dá mi letmou pusu na tvář a sedne si vedle mě.
"Páni...jakto, že nemáš v puse cigáro?" Ptá se a sám vytahuje krabičku L&Mek.
"Víš...musíme si promluvit." Řeknu vážně, Sam se zastaví v půli pohybu a ruku se zapalovačem zase spustí.
"Tak tohle jsem od tebe ještě neslyšel. Nebo ne tak vážně. Ingrid, co se stalo?" Chytí mě za ruku a upře na mě svoje blankytně modré oči. "Víš...pamatuješ si, jak jsme byli na tom mejdanu u Radky?" Začnu opatrně.
"Jak jsme spolu..." Naznačím.
"Jo." Jakože ví co myslím.
"Jo." Jakože si to pamatuje.
"Nepoužili jsme ochranu...a já to nedostala."
"Jak dlouho máš zpoždění? Den, dva?"
"Dva týdny."
"Třeba to ještě dostaneš." Sam už klečí přede mnou a dívá se mi do očí do kterých se mi derou slzy.
"Sammy, je pozdě. Dělala jsem si test." Pohladím ho po ruce a setřu si slzu, která se vydrala z mého oka a nyní si razí cestu po mé tváři.
Sam si sedne vedle mě a položí si hlavu na ruce. Pomalu mu položím ruku na rameno, Sam se na mě otočí a vidím, že i on brečí.
"Ingrid...já...nevím co na to říct." Obejme mě a já jeho taky.
"Same...já taky nevím..." Zabručím mu do ramene.
"Hele zlato, stalo se to...ani jeden z nás nemohl tušit, že to takhle dopadne. Ale co budeme dělat? Přece...nemůžeme bejt rodičema. Je nám sedmnáct...jsi ve druháku na výtvarce, já ve druháku na konzervatoři... Nedokážu si představit, že toho oba necháme a já půjdu pracovat abysme měli jak žít." Sam si pomalu setře slzy, ale ty okamžitě nahradí nové.
"Já taky ne...na jednu stranu to dítě chci, ale na druhou ne... Sammy, prosím, vyřeš to za mě." Obejmu ho znovu.
"To nepůjde. Musíš se rozhodnout sama, zlato. Mám tě hrozně moc rád, ale nedokážu za tebe něco takovýho rozhodnout. Ale budu respektovat jakýkoliv tvoje rozhodnutí a kdyby sis to dítě chtěla nechat, budu dělat co budu moct." Dá mi pusu na rty.
"Díky, seš moc hodnej." Usměju se na něj a políbím ho znovu, i s jazykem. Před šesti týdny jsme si vyměnili tolik slin, že pár navíc neuškodí. Nakonec jsme před céčkem skejsli asi dvě hodiny, brečeli jsme, objímali se, líbali se...prostě víceméně truchlili nad rozlitým mlíkem. Nakonec jsme se oba zvedli a šli každej domů... No, budeme to holt nějak MUSET vyřešit.

Týden je v čoudu, já pořád čekám Samovo dítě, pozoruju jak se mi bříško den ode dne zvětšuje a čím dál víc si říkám, že to dítě vlastně chci. Rodiče ještě pořád nic neví, ale dneska jim to už fakt musím říct. Protože stejně co nevidět si toho všimnou, nejsou přece slepí, moje pracně vymakané ploché břicho je čím dál větší, mamka už říkala, že nějak tloustnu a ještě ke všemu od včera ráno zvracím a začla jsem mít děsný chutě. Pro představu jsem včera jedla pomeranč a zapíjela to kakaem, pak jsem si dala okurky se šlehačkou...no prostě to říct musím, takže dojdu do obýváku, kde sedí naši na gauči a koukají se na Rady ptáka Loskutáka, popadnu ovladač a Adéle Gondíkové rázem dojdou slova. Sednu si do křesla a pomalu se nadechnu.
"Mami, tati...musim vám něco říct... Prosím neskákejte mi do řeči, připravila jsem si to a jestli mi do toho skočíte tak to pak nezmáknu." Nádech, výdech, nádech a jedu dál.
"Takže...je to sedm týdnů co jsem byla na party u Radky, o tom víte, no a tak nějak se to seběhlo, že jsem tam ulítla se Samem a od tý doby jsem neměla měsíčky, minulej tejden jsem si dělala test... Pozitivní." Po tvářích už se mi zase koulí slzy. Mamka nevěřícně zírá a tátův knír škube, to znamená, že je naštvanej. No nechci si nějak stěžovat, ale můj táta je fakt cholerik, stačí mu málo aby vyletěl, a tady vidím, že se fakt hodně ovládá aby mi nedal facku. Ale bouřka se rozpoutá z jiné strany, začne na mě ječet mamka.
"Ingrid, bože, jak sis mohla dovolit otěhotnět? Copak nemáš rozum ty káčo pitomá? Jak ses mohla nechat zbouchnout a zrovna takovym člověkem jako je Sam?" Jen tak pro informaci naši Sama nesnášej, když jsme oba byli ještě normální, tak ho měli rádi, ale pak jsme oba začli tak trochu ujíždět na punku a na lehkých drogách. Sam první a mě vzal sebou, ale díky bohu jsme se z toho oba vyhrabali, a naši ho mít rádi prostě přestali a jejich citový vztah ke mě taky značně ochladl, ale já si nestěžuju.
"Mami...já vim, ale stalo se to..."
"Co budeš dělat? Vždyť studuješ...potrat, nebo co?"
"Já nevim mami, na jednu stranu to dítě chci, ale na druhou ne... Je to děsně složitý."
"No, je ti sedmnáct a dva měsíce, máš právo na to si sama rozhodnout o osudu svým i svýho dítěte, ale řikám ti dopředu, že jestli si ho hodláš nechat, tak se o tebe ten tvůj Samuel postará a o to malý taky." Jenom mlčky přikývnu a jdu ven, musím na čerstvej vzduch, nevydržím a zapálím si cigaretu... Jinak bych to vážně asi už nevydržela. Bloudím sídlištěm až dobloudím k Samovu domu. Podle řevu ze Samova pokoje poznám, že nikdo jiný než on a jeho pes Becky není doma. V rychlosti přelezu plot a už šplhám po hromosvodu do jeho okna. Dovnitř vpadnu jak velká voda na podlahu na všechny čtyři až Sam vyletí od počítače jak namydlenej blesk a přistane hlavou skoro v akvárku, no natáčet to někdo tak vyhrajeme hlavní cenu v nějakym pořadu.
"Bože co blázníš Ingrid?"
"Přes Adicts bys mě neslyšel. Oni maj nový cédéčko?" Uvědomím si, že písnička, kterou zrovna můj nejlepší kamarád a otec dítěte které mám zatím v sobě, je mi neznámá a to je co říct, protoze Adicts miluju.
"Ne, tohle je jedna B-sideka, kterou jsem si stáhnul včera večer, je stará asi dva roky, můžeš mi už konečně říct proč jsi sem vletěla?"
"No řikám, přes Adicts bys mě neslyšel zvonit, navíc spolu musíme vyřešit co s Insamem."
"Cožeto?"
"Insam, to je složenina našich dvou jmen, říkám tak dítěti, stejně je to volovina, ale nic lepšího mě nenapadlo."
"No jo, ale jak to chceš vyřešit? Já se necítím na to být tátou, ale zároveň bych to děťátko moc chtěl. Musíš to rozhodnut ty, ty ho budeš devět měsíců nosit, pak kojit a ty za něj budeš mít celej život zodpovědnost. Na jednu stranu je to děsně moc povinností, ale na druhou je to krásný... vidět vyrůstat něco co vzniklo z lásky."
"Spíš z rumu." Pohodim hlavou sarkasticky.
"Z lásky. Já tě mám rád a ty mě, doufám, taky..."
"Jo, ale přátelsky, možná ze začátku jsem do tebe byla tuhá a neustále spolu flirtujem a vlastně pořád jsem do tebe tuhá, ale to ví jenom Mary. Protože tý řikám úplně všechno, tobě sice taky, ale tohles vědět nemusel." Vychrlim ze sebe slova, která mam na srdci už pěknych pár měsíců, aniž bych si uvědomila, co říkám. Sednu si na jeho postel a znova se rozbrečím. Sam si klekne přede mně, vezme moje ruce do svých a donutí mě zvednout hlavu.
"Ingrid, řekni mi na rovinu. Chceš to dítě? Chceš ho nechat žít, nebo ho radši zabiješ?" Když to Sam říká takhle je to naprosto hrozný jít na potrat. Vlastně je to vražda... Asi přesně v tom okamžiku mezi náma přeskočila jiskra, která způsobila jak mojí odpověď, tak i chod dalších věcí.
"Jo, chci Same, ale bojím se, že to nezvládnu. Podívej se na mě, černý vlasy, černý oči, tunýlky v uších, pořezaný ruce, černý hadry, tělo zhuntovaný drogama, cigárama a chlastem, copak já můžu bejt něčí máma?"
"A myslíš, že já zvládnu dělat někomu tátu? S mým zjevem a mejma rituálama, kamkoli přijdu balit každýho kdo je na obzoru?" Oba se trochu usmějeme, ale oba už víme, že máme jeden druhýho a jestliže si to dítě opravdu nechám, tak mi Sam pomůže úplně ve všem. Ani nevím jak, ale snad během dvou minut jsme se líbali, během dalších dvou minut z nás opadalo oblečení a během dalších dvou minut už jsme se divoce milovali v Samově posteli, a za tohle opravdu nemohla ani vodka, ani to, že způsob jakým jsem vylezla z tý koupelny u Radky, byl podle Sama děsně roztomilej.

Tři měsíce v čoudu, já jsem v pátém měsíci těhotenství a právě se Samem přemýšlíme jestli si pořídit byt nebo dům. Víte Samovi rodiče jsou poměrně bohatí, takže na byt nám půjčí do neurčita a část toho nám vlastně darujou, víceméně k svatbě, i když zatím žádnou ani nechytáme. Abych byla upřímná mám Samovy rodiče snad radši než svoje, Samovi rodiče tu naší změnu vzali úplně v pohodě, dokonce Samově mamce se prý teď líbím víc než předtím.
Další problém který řešíme je, jestli budeme bydlet v Táboře nebo někde jinde. Já si prosazuju alespoň České Budějovice, které jsou kousek od Tábora, ale Sam by radši někam dál, podle něj by byla ideální Praha, nebo rovnou někam do ciziny, ale já mu pořád vysvětluju, že bych ještě někdy ráda viděla když už ne svoje, tak aspoň Samovy rodiče a taky bysme měli začít někde v malém městečku... No prostě se o tom dohadujeme, ale ne, že bysme se hádali, jen diskutujeme.
"Děti, nechci vám do toho skákat, ale podle mého názoru byste měli být aspoň rok ještě tady v Táboře nebo někde poblíž a pak až se můžete stěhovat do Budějic, do Prahy, kam budete chtít." Skočí nám do diskuze Samova máma, která nám donesla zákusky, které koupila v Tescu, odkud se se Samovým tátou vrátili před chvílí.
"No vidíš, to je východisko, nebude ani po jednom...ale tvoje mamka má pravdu Same...je fakt, že já sama to mimčo asi nezvládnu, budu potřebovat rady." Podívám se na něj psíma očima. Vím totiž, že na tohle většinou zabere, respektive to zabralo pokaždý když jsem si chtěla vypálit nějaký jeho originální cédéčko a Sam mi pořád říkal, že ne, že si ho kupoval a já bych mu ho ničila.
"No jo, co mám s tebou dělat, seš tvrdohlavá jak mezek, máš štěstí, že do toho průšvihu jsem tě dostal já." Pohladí mě Sam po tváři a dá mi pusu na tvář.
"No vidíte jak jsem to za vás vyřešila." Usměje se na nás Samova máma.
"To jo, moc děkujeme paní Budínová." Usměju se na ní taky.
"Hele Ingrid, víš ty co? Tykej mi, známe se skoro tři roky, budeš moje snacha, říkej mi klidně Markéto." Podá mi pravici, trochu mě to překvapí, celý tři roky jí říkám paní Budínová a najednou Markéto jo? No, vlastně proč ne.
"Tak jo...tak ahoj." Stisknu jí ruku. Se Samem teda na počítači překlikneme z kraje Středočeský na Jihočeský>okres Táborsko. Najdeme dva ucházející inzeráty, pronájem tři plus jedna Na kopečku a prodej dva plus jedna na Pražském sídlišti, obojí za celkem přijatelné ceny. Nakonec se teda dohodneme, že to oboje projdeme, jako jak je to zařízené a nakonec se rozhodneme. V devět se se Samem rozloučíme a já vyrazím na cestu domů, kousek jdu v pohodě, ale pak za sebou slyším kroky, otočím se, ale nikdo tam není, takže se otočím zpátky a jdu dál, jenomže ani ne po dvou vteřinách za sebou už zase slyším kroky, znovu se zastavím a kolem mě projde nějaká paní, oddychnu si, že už jsem v bezpečí a jdu dál, ale ujdu asi tak deset metrů, když se přímo přede mnou objeví mužská postava, vyděsím se tak moc, že ani nepřemýšlím co dělám a automaticky vykopnu nohu směrem k mužově solaru, útočník se složí k zemi a já se chci dát na útěk, ale ten chlap mě chytí za ruku.
"Ingriiiiiid, jaaaaaau, ty blbkoooo." Podle hlasu poznám svého bývalého kluka Radima.
"Radime, co tu děláš?" Ptám se ho když mu pomáhám na nohy.
"Viděl jsem tě, tak jsem tě chtěl pozdravit."
"Jaks mě mohl poznat v tý tmě?" Ptám se ho.
"Normálně, puso, mas ojedinělej styl chůze."
"To je fakt a laskavě mi neřikej puso." Jdu dál až dojdu pod pouliční světlo.
"Pročpak ne? Chceš snad říct, že ty tři měsíce pro tebe nic neznamenaly?"
"V tuhle dobu? Ani ne." Zašklebím se na něj a jdu dál.
"A jakto?" Rozepnu si svůj zimní kabát a vyhrnu mikinu i tričko aby bylo jasně vidět moje pětiměsíční bříško.
"Co to je?" Ukáže prstem na moje břicho.
"To bude dítě."
"A to jako čí? Moje???" Okamžitě se začnu tlemit.
"To si věříš fakt hodně, hochu. Ne, tvoje rozhodně ne."
"Tak čí?"
"Samovo a víc se o tom nehodlám bavit. S tebou už nemám nic společnýho. Ráda jsem tě viděla, měj se, sbohem." Mávnu mu a snažím se co nejrychlejc zmizet, díkybohu jsem od našeho domu už jen pár kroků, takže tam dojdu během půl minuty, doma se vykoupu, sním vepřové řízky (jako jsem vegetariánka a teď jim maso, ptala jsem se na to mamky, vegetariánka jsem asi tak sedmnáct a půl roku, a ta mi řekla, že za to můžou hormony a chutě, které má každá žena v těhotenství) a jdu spát. Teď ještě do školy chodím, myslím, že aspoň třetí čtvrtletí bych mohla dochodit a pak si dostuduju až Karin trochu vyroste. Nechali jsme si zjistit pohlaví:) a čekáme holčičku.
"Tak dobrou." Zavolám na rodiče a jdu spát, jsem už utahaná. A ráno mě čeká zase zvracení, škola, návrat, dojít se Samem na ty byty, jeden z nich si vybrat...no na mojí hlavu je toho fakt dost.

A máme tu posledního června, vysvědčení, nakonec jsem vydržela a i s devítiměsíčním bříškem jsem dochodila třetí ročník. Za rok si dodělám poslední a bude to:). Teď budu rok na mateřské a pak to nějak vyřešíme, snad hlídáním. Sam dneska ukončil třetí ročník na DAMU, takže přes léto se pokusí sehnat nějakou dobrou brigádu, kterou by mohl na částečný úvazek dělat i o víkendech když bude doma, protože z Prahy sice jezdí denně domů, ale dojede vždycky tak v šest a to je na práci už dost pozdě. Víte se Samovými rodiči jsme se dohodli, že nám nějaký obnos půjčí abysme vyšli a Sam mohl dostudovat. Stejně je to celý složitý...
"Ingrid Jínská." Řekne učitelka, já se zvednu a pomalou chůzí se dovleču ke stolku naší třídní učitelky.
"No Ingrid, minulý rok jsi vypadala trochu jinak, letos maličko pozměněná. Bohužel se s tebou musíme rozloučit, ale jsem si jistá, že za pár měsíců se tu opět uvidíme. Tady máš vysvědčení Ingrid a určitě nám to miminko dones ukázat." Podá mi profesorka lejstro s napsanými známkami. No...jde to...jen jedna čtyrka z češtiny, jinak jedničky, dvojky sem tam trojka.
"Díky." Odpovím profesorce a jdu si zase sednout. Po rozdání posledního vysvědčení, které patří Michale Zakouřilové se všichni zvedneme a jdeme každý svým směrem, každý mě ještě obejme na rozloučenou, všichni mi daj pusu a já jdu na vlak domů.
No a jsme na nádraží. Ještě sednout na autobus a...a...a sakra, nevim to teda určitě, ale na devadesát procent mi právě praskla plodová voda. Podívám se pod sebe a vidím, že moje černý kalhoty mají mokrý flek...no víte kde.
"Ježiši kriste." Vydechnu. Nějaká paní co jde zrovna kolem se na mě otočí a sjede mě pohledem.
"Je vám dobře mladá paní?"
"Slečna, ne, asi budu rodit." Stále ještě v šoku stojím uprostřed vlakové haly.
"Ježiši, zavolejte někdo sanitku." Volá na celou halu, jenom sáhnu do kapsy a podám jí svoje véčko. Paní ho otevře a vymačká 155, po chvíli už mluví.
"Dobrý den, tady je Taťána Kuchařová, Tábor, jsem na vlakovém nádraží a jedna slečna tady začala rodit, okamžitě potřebujeme sanitku. Ano, ano, slečno dojdete ven?" Ptá se mě, já stojím opřená u zdi a zhluboka dýchám, jenom kývnu a paní jim řekne, že ven dojdu a že na ně tedy počkáme tam. Paní mi tedy pomůže před halu a můžu vám říct, že tohle byla snad nejdelší čtvrthodina mého života během které jsem prodělala první stah, to je boleeeeeeest. Jsem netušila, že porod je tak rychlej.
"A vida, Ingrid." Usměje se na mě strejda Michal (známý taťky).
"Jé, ty máš dneska službu jo? To bych mohla mít protekci ne?"
"A co by sis představovala mladá dámo?" Usměje se strejda zatím co mě nakládají na nosítka.
"Třeba něco proti bolesti." Chytím ho za uniformu.
"Jo, tak to ti dají až v nemocnici, zlato, a tam nemám službu, jen v záchrance." Usměje se zase strejda a zašoupnou mě do sanitky. Paní Kuchařová mi zamává a já na ní ještě zavolám, že jí moc děkuju za pomoc.
"Mám zavolat manželovi?" Ptá se strejda.
"Nevedu manžela."
"Tak s kym tohle čekáš?" Ukáže na moje břicho.
"S nejlepšim kámošem."
"A jak?"
"Jak asi?" Snažím se usmát, ale obličej mi zkroutí bolest, za kterou následuje další stah.
"Ježiši, dejte mi někdo sakra něco proti tý bolesti." Křičím.
"No tak, Ingrid...hele půjč mi mobil, zavolám tomu kámošovi." Vytáhnu znova mobil, ale číslo vytočím sama, Sam mi to zvedne skoro hned.
"Ahoj zlato, tak jak jsi dopadla?" Ptá se, v pozadí slyším, že jede vlakem.
"Vysvědčení dobrý, ale teď jsem v záchrance."
"Bože můj, co se ti stalo?" Děsí se Sam.
"Rodím." Usměju se i když Sam mě nevidí.
"Jakto? Vždyť termín máš až pozítří."
"Jo, to je možný, ale Karin se chce ven už dneska."
"Ježiši, hele lásko, snaž se Karin udržet vevnitř co nejdýl jo. Jsem za Benešovem, za hodinu jsem doma, pojedu rovnou za tebou."
"Dobře no, tak ahoj, mám tě ráda."
"Jo, já tebe taky." A s tím Sam telefon položí. My zatím dojedeme do nemocnice a mě dají na pokoj. Po chvíli přijde doktor a řekne mi, že stahy mám zatím nepravidelně a po dlouhých dobách za sebou, což znamená, že to ještě bude chvíli trvat, prý tak dvě až pět hodin, takže Sam to stíhá.
"Ahoj lásko." Pozdraví mě Sam jen co vletí do pokoje a obejme mě, pak mi dá pusu a chytí mě za ruku.
"Čau." Odpovím mu.
"Tak jak to vypadá?"
"No prej do hodiny budu rodit, stahy mám po sedmi minutách a otevřená jsem na osm centimetrů. Nerozumim tomu, ale asi to ještě neni dost." Usměju se na něj a dám mu pusu.
"Víš co...já tě nemám rád...já tě miluju, opravdu tě miluju." Pohladí mě po vlasech a políbíme se.
"Já tebe taky, vždyť to víš." Oplatím mu polibek, ale téměř okamžitě pocítím další stah.
"Jauuuuuu. Bože, já se asi poseru, to je bolest..." Držím Sama za ruku a mačkám mu jí jako o život.
Po asi tak půl hodince mám stahy už po pěti minutách, takže mě převezou na sál a já začnu tlačit malou. Sam je u mě a celou dobu mě drží za ruku. Netrvá to ani moc dlouho, jen něco málo přes hodinku a už slyšíme dětský pláč. Brečím štěstím a Sam taky.
"Lásko, je nádherná." Dá mi Sam pusu, když mi Karin donesou a položí mi jí na prsa.
"Jé Sammy, ona má tvoje oči." Usměju se, protože Karin, která má oči otevřený je má nádherně modrý, přesně jako její otec.
"No jo a pusu po tobě." To je taky pravda, mám totiž rty stejně velký a docela stejnoměrně vykrojený. Sam má dolní ret silnější. Po chvilce mi Karin zase vezmou a mě převezou na poporodní nebo jak se tomu nadává. Sam je se mnou až do desíti, pak ho sestřička vyhodí, takže se rozloučíme s tím, že mi zítra přiveze nějaké věci. Což znamená mobil, MP3 přehrávač, knížku a další pro mě nezbytný věci. Asi jsem ta nejbizarnější máma co kdy tady viděli... No, ale teď jsem ještě dost utahaná máma, takže jdu spát.