Andělské oči.

Pavel se prodírá davem nepřátelsky naladěných lidí. Prchá před každým ve svém okolí.
Chce jediné. Být sám!
A to pokud možno navždy. Před časem tomu tak nebylo.
Pavel byl úspěšný mladý muž.
Pavel žil životem miláčka žen.
Pavel byl sobec jako ze žurnálu.
Je to jen pár měsíců co se vše změnilo. Jak strašně je čas relativní. Pro celé město těch pár měsíců nic neznamená. Pro Pavla jakoby uběhlo mnoho let.
Prostě i v tomto případě platí, že čas se nerovná čas.
Asi Vás zajímá co se stalo?
Stalo se to, že Pavel potkal tu pravou.
Potkal svojí životní lásku. Helena byla úplně jiná než ty všechny ženy předtím. Ty zástupy dívek, žen i slečen byli zatlačeny do pozadí. On miloval poprvé v životě doopravdy.
Navíc byl i milován. Prázdný život odešel do zapomnění a bylo zde pravé štěstí.
Kdo tento pocit v životě nezažil nepochopí co Pavel prožíval. I to největší štěstí bledne při srovnání s tímto stavem.
Pavel cítil, že celý svět leží u jeho nohou.
Byl úspěšný v práci, byl finančně nezávislí a navíc i zamilovaný.
Koupil prsten s tří karátovým diamantem a třesoucím hlasem požádal Helenu o ruku.
Celý se třásl těžce potlačovaným strachem.
Co s ním bude pokud odmítne?
Bez Heleny už nemůže žít.
Jen jediný pohled do jejích hlubokých očí ho uklidnil.
Jen jeden pohled a znal odpověď.
Začali chystat svatbu.
Cítil, že doslova letí na křídlech lásky. Den před svým životním dnem měl pro svoji vyvolenou připravené velké překvapení.
Právě na tento den byl připraven skutečně velkorysý dar. Nechal pro svoji nastávající upravit luxusní sportovní vůz.
Audi TT zná každý a každý ho už určitě i viděl.
Ale, kdo může říci, že ho zahlédl v růžové barvě?
A právě tak ho nechal Pavel přestříkat. Ta barva se hodila k Heleně nejlépe. Auto přivezli k vile ještě, když spali a tak první co Helena uviděla, když vyšla před dům byl růžový krasavec.
Nejdříve byla překvapená.
Pak se na oko zlobila, ale nadšení v očích dokazovalo jakou má radost.
Řidičák měla krátce, ale nemohla odolat. Chtěla se pochlubit kamarádkám a tak vyrazila do ulic. Když mávala postranním okénkem viděl ji Pavel naposledy živou. V té chvíli to samozřejmě nemohl vědět a tak ji také zvesela zamával a odjel do kanceláře.
I v poslední den svobody musel pracovat.
Do oběda dělal statistiky o prodeji akcií a toužebně koukal po hodinách. Po druhé odpolední měli s Helenou poobědvat.
Když se přiblížila půl druhá Pavel chtěl prohlédnout poslední výsledky burzy ve Frankfurtu. Najednou pocítil strašný nával strachu ve svém nitru.
Pohlédl na monitor.
Program se kopl.
Bylo přesně 13 hodin a 29 minut.
Ničemu nerozuměl.
Co se to děje?
Jeho super počítač se nikdy nekopl!
V jeho branži na to není čas!
Překvapeně se rozhlédl.
Pohled mu sklouzl k zrcadlu na zdi.
Uviděl sám sebe. V šoku vyskočil ze židle! Ze zrcadla se na něho dívá strhaná tvář plná zoufalství.
Ne to není chyba programu.
Ta chyba je v něm v jeho nitru.
Neblahá předtucha ho vybičovala k horečné činnosti.
Chce zavolat Heleně.
Nestihne ani vytočit číslo.
Telefon začal zvonit.
Musí doslova sebrat všechny síly k tomu, aby dokázal přijmout hovor.
Hlásí se neznámý hlas: ,, Policie České republiky.“
Úředním hlasem mu suše oznamují, že po dvanácté hodině měla jeho nastávající auto nehodu. Po krátkém nacvičeném úvodu mu ten kdosi na druhém konci drátu oznamuje, že Helena zemřela ve 13 hodin a 29 minut ve fakultní nemocnici.
Dál už Pavel neposlouchá.
Pomalu se zvedne od stolu a odchází do ulic.
Bloumá celé hodiny bez cíle. Z hodin jsou dny pak týdny a nakonec měsíce. Z počátku byl asi nejlépe oblečeným bezdomovcem v Praze. Týdny na ulicích a nádražích ho ohoblovaly do podoby klasického bufeťáka.
Komunita lidských ztracenců ho přijala do svého lůna.
Nikdo se ho na nic neptal, nikdo nevyzvídal.
Bylo by to stejně marné. Pavel nemluvil. Celé dni mlčky procházel ulice města, které mu v minulosti leželo u nohou a hledal své ztracené štěstí.
Konečně pochopil, že ho už nikdy nenajde. Jednou provždy ho ztratil.
Je prostě pryč!
Už dál nemůže a ani nechce. Celý den utíká před každým koho potká, ale když přišla noc pochopil, že utíká sám před sebou. A každý z lidí dobře ví, že i kdyby utíkal jako zajíc sám před sebou nikdy neuteče.
Dojde k Vltavě a pohlédne do vody.
Je tmavá a chladná jako samota.
Pavel vidí svojí další cestu. Ještě poslední pohled do hlubin a pak už jen musí skočit.
Bude svobodný.
Najednou vidí přímo pod sebou dvě veliké oči.
Nádherné hluboké oči.
Ano! Takové měla ona.
Slyší její hlas: ,,Co to děláš?“
Nevěří svým smyslům.
To nemůže být ona.
Je mrtvá!
Ale hlas jeho drahé pokračuje: ,,To nesmíš. Tvůj čas ještě nepřišel.“
Vše jde stranou. Pavel cítí, že začíná bláznit.
Chce rychle opustit tento svět.
Nejednou se z hlubiny vynořuje ruka a do dlaně mu cosi dává.
Pavel zoufale křičí sotva slyšitelný hlasem: ,,Co to je?“
Helena mu slábnoucím hlasem odpovídá: ,,To je naděje.“
Pak vše mizí a Pavel se sesouvá na dlažbu u zábradlí.
S prvními paprsky ranního slunce procitl.
Hlavu má plnou zoufalství. Otevřel dlaň a v ní leží zásnubní prsten s krásným diamantem.
Ne to v noci nebyl sen.
Jeho láska se vrátila, aby ho zachránila.
Láska překonala i smrt. Pavel se zvedl a vyrazil za prvním ranním sluncem.
Šel pevným krokem. Smutek a bolest zůstali, ale naděje se vrátila.