Černá a bílá 37

Jirkův synovec? Syn jeho sestry? Takže on nemá dítě? Nemá! Páni.
„A jak jsi na to přišel?“ vyzvídala, zda to má ze spolehlivého zdroje.
„Řekla mi to máma.“ Eva vyprskla trochu kafe, které měla zrovna v ústech. Takže on se tady snaží týden něco vyzvědět a nakonec stačilo poptat se jeho drahé matičky. Takže Jirka nemá syna. A ona … celou tu dobu mu křivdila, všechny ty výčitky, … Tím se také zrušil jeden z jejích argumentů, proč se od něj držet dál. Připadala si mizerně. Jak si o něm mohla myslet, že má syna? Že se o něj nestará? Ježišikriste, já jsem blbá.
„A mám ještě jednu skvělou zprávičku,“ pokračoval Mirek, který netušil, co se Evě honí hlavou.
„Povídej,“ pobídla ho, čímž potvrdila, že dosud sedí u počítače.
„Máš v sobotu čas?“
„Proč?“
„Máma pořádá jeden z těch svých snobských večírků a já tě zvu jako svého hosta,“ napsal.
„A to mi říkáš až teď? Ve čtvrtek? Co kdybych už něco měla?“ rozčílila se.
„Takže nemáš. Super, rád tě tam uvidím.“
„Ty jeden malej …“ Jak může mít tak velký sebevědomí? „Co si mám vzít na sebe? Kdy to je? Jak se dostanu tam a pak zas domů? Vážně si mi to mohl říct dřív,“ vyčítala mu a šla dát prázdný hrnek od kávy do dřezu.
„Tak ten odvoz neřeš. Pokud budeš chtít, můžeš u nás přespat, to už je zařízený. A co na sebe …? Nevím, ty ale určitě něco vymyslíš ? “

Hned ve čtvrtek ráno vyrazila do Sivotic, poohlédnout se po něčem na sebe. Celý včerejší večer strávila před otevřenou skříní a snažila se z pár kousků prádla něco vytvořit, ale pořád to nebylo ono. Vydala se tedy na nákupy, trochu si obohatit šatník. Nikdy na takové akci nebyla a netušila, co si má obléct, takže zprvu jen tak bloudila po obchůdcích a dívala se. Procházela se po městských ulicích a užívala si letního dne. Nadávala sice v duchu Mirkovi, že si s pozváním dal vážně na čas, ale když měla vše potřebné nakoupeno, na všechny výčitky okamžitě zapomněla. Koupila si zmrzlinu a vydala se přes náměstí na autobusovou zastávku.
„Je to možný,“ říkala si polohlasem sama pro sebe, když procházela kolem kašny, „že by to byl Štěpán?“ Zahlédla jemu podobnou hlavu na zahrádce malé hospůdky, jenže dotyčný zmizel dřív, než si ho stačila prohlédnout. To, že šlo o Štěpána, si potvrdila až v autobuse, kdy se dívala z okna a poznala jeho auto předjíždějící je. Povzdechla si a snažila se potlačit vzpomínku na jejich poslední setkání.

Byla sobota, osm hodin večer. Zaplacený taxík právě přijížděl k větší vilce v bohaté čtvrti. Už na první pohled byl dům plný života. Ze zahrady za zídkou se ozývaly hlasy, osvětlení se nedalo přehlídnout a tlumená klidná hudba to vše jen potvrzovala. Eva poděkovala řidiči a vystoupila před kovovou branu ven. Mirek už před ní čekal v kvádru, s nevýraznou kravatou a znuděným výrazem.
„Mohla jsem si ho zaplatit sama,“ podotkla bez pozdravu, když jí vzal tašku s věcmi a nabídl jí rámě.
„Já vím. Bych ti ho ani neplatil, to byl příkaz máti,“ odpověděl jí a Eva se uchechtla. Přece jen se nestane gentlemanem jen proto, že má na sobě oblek. Odvedl ji takto zadním vchodem mimo veškeré dění až do patra do pokoje pro hosty. Tady už taky jednou byla, pomyslela si. V tomhle pokoji už jednou probrečela noc.
„Měli jsme štěstí, že jsou teď skoro všichni venku,“ dodal a díval se oknem do zahrady. Eva si začala vybalovat věci a chystala se k převléknutí.
„Dík, žes přišla. Aspoň tady budu mít nějakého komplice.“
„Není zač.“ Naznačila Mirkovi, že je čas počkat venku, a když osaměla, dala se do chystání.

Po pár minutách vyšla z pokoje kompletně hotová. Nedokázal se ubránit a chvíli na ni bez dechu zíral.
„Páni, tomu se říká osvěžení nudného podnikatelského večírku.“
„Myslíš, že je to málo konzervativní?“ vyděsila se. Co by si teď jinýho vzala?
„Ne, myslím jako, že je to fakt super,“ uklidnil ji okamžitě. Na sobě měla kratší balonovou černou sukni a triko na gumu bez ramínek, kolem volného krku ovázané dlouhé černé korále a na nohou baleríny ve stylu klasických černých tenisek. Vlasy měla vyčesané do roztřepaného drdolu. Spokojená s Mirkovou reakcí se napodruhé zavěsila do nabídnuté ruky a vydala se dolů do haly. (Tak pokud byste někdo čekali typický slavnostní vstup do haly, kdy hrdinka pod okouzlenými pohledy všech přítomných sestupuje dolů jako klenot večera, tak jste se tedy netrefili.) Žádné ohromené ticho, žádné chtivé pohledy, žádný úžas. Kráčela vedle Mirka sice dost pomalu, jenže hala byla prázdná. A těch pár najatých číšníků nemělo čas si ji prohlédnout. No nic, pohádka se nekoná, poznamenala si pro sebe a následovala Mirka na zahradu.

Zahrada velká asi jako malý parčík byla plná lidí v oblecích a upjatých šatech nuceně hovořících o jejich nudných podnikových záležitostech. Jediné mladé tváře, které Eva zahlédla, patřili jen číšníkům, kteří se mezi nimi pohybovali jen jako němé masky. Mirek ji představil své matce, a potom, co živí a zdraví tuhle zkoušku přestáli, šli se něčeho napít. Veškeré dění nudného večírku se přesunulo do vstupní haly, kde již bylo vše připraveno. Hudba byla znovu puštěna a hovory začaly nanovo.
„Dneska musíme províst nějakou šílenost,“ špitl Mirek Evě do ucha, když stáli při zdi haly a pozorovali veškeré dění.
„A co jako?“ otočila se na něj zvědavě.
„Co třeba se takhle ožrat?“ navrhl s šibalskými jiskrami v očích.
„Cože? To můžem i v nějakým baru,“ odporovala zklamaně. „To možná. Ale pokud jsi myslela třeba hodit do haly krabici s myšima, převrhnout všechny stoly a pak zapálit máminy kytice, tak bysme to zaručeně nepřežili. Pokud se ožerem jak hovada, tak to přežijem a sranda to bude stejně velká.“ Nedůvěřivě na něj zírala a pak bezmocně odvrátila pohled jinam.
„Ty totiž netušíš, že opít se na máminým večírku je mnohem větší sranda, než se opít v obyčejným klubu,“ dodal jí do ucha a na zahájení jejich dnešní akce sebral kolemjdoucímu číšníkovi sklenici šampaňského z tácu a na ex ji vypil.
„Dobře, budu sledovat tvou důmyslnou akci a pak ti poreferuju,“ řekla, aby se toho tématu mohla pustit.

„To snad ne,“ zaúpěl Mirek asi po půl hodině, kdy už měl vypito nespočetně šampaňského.
„Co je?“ zeptala se a snaživě pozorovala okolí, zda něco uvidí.
„Ona je tady,“ pokračoval v kňučení.
„Kdo?“ ptala se netrpělivě.
„Ona,“ a ukázal prstem na právě příchozí dívku. Eva jej plácla po ruce (protože se přece neukazuje), ale dívčinu si pořádně prohlédla. Byla menšího vzrůstu, drobná a černovlasá. Dokonalé nohy jí vynikly v černých minišatech. Byly vázané vzadu a výstřih byl neobvykle hluboký.
„Fakt pěkná,“ ohodnotila ji objektivně a zkoumala její šaty. Zarazilo ji, když se dívka otočila, že šaty jsou vzadu jen přes zadeček, jinak jsou celá záda holá. „Ou,“ uklouzlo jí. Mirkovi se však místo touhy či citu objevila v očích hromada vzteku.
„Zase je tady,“ stěžoval si nasupeně. „Co? Něco proti ní máš?“
„Já? Ona proti mně. Pořád mě tady zesměšňuje, přitom je stará jak já. Hraje si na hvězdu, je povýšená, pyšná a namyšlená. Nemůžu ji vystát,“ skřípal zuby.
„A to je tady sama?“ divila se. Co může tak mladou holku bavit na večírcích tohoto typu? Jsou nudné i pro dvojici, natož pak pro samotnou holku.
„Jo, vždycky je sama. Všechny ženský ji tady milují jako vlastní dceru a všichni chlapy z ní slintaj.“ No, není divu, komentovala si pro sebe.
„Nedošlo ti pití?“ zeptal se najednou plný elánu, s nepřirozeným výrazem ve tváři.
„No …“
„Tak já ti pro něj dojdu,“ nabídl se, přestože Eva zatím nic nepila. Vydal se rázným krokem ke švédskému stolu, u kterého stála dívka. Stoupl si do řady za ni a pomalu postupoval vpřed.
„Au,“ ujelo dívce, když jí Mirek soustředěně stoupl zezadu na patu boty a celou ji vyzul.
„Jé, promiň, já nechtěl,“ omlouval se přehnaně, ale těžko zakrýval samolibý úsměv.
„To určitě,“ poznamenala jedovatě. „To seš ty? Maminka tě sem pořád ještě vodí, Mirku?“ oplatila mu útok kousavou poznámkou a spokojeně sledovala jeho rudnoucí obličej.
„Ahoj, Karolíno,“ pozdravil ji místo odpovědi, sebral dvě sklenice whisky a vydal se zpět k Evě.
„To byla vážně úspěšná akce,“ poznamenala ironicky při jeho příchodu a Mirkův pohled raději nevnímala.
„Arogantní kráva,“ šeptl a hodil do sebe naráz celou sklenici pití.

Potulovali se spolu po hale, sem tam někdo Mirka zastavil a dal se s ním na kus řeči, přičemž mu gratuloval k milé dívce.
„Ale ona je tu jen ...,“ bránil se pokaždé a už mu to lezlo krkem. Mezitím onen člověk už odešel a Mirek zůstal stát na místě s otevřenou pusou.
„Myslím už jim to nebudu ani vymlouvat,¨“ zakroutil hlavou, Eva se zasmála.
„Omluvíš mě na chvilku,“ zeptal se jí s jako vážným tónem. Taktně přikývla a Mirek si odskočil. Proplouvala mezi ostatními hosty, všímala si některých tváří a beze slova míjela jednu postavu za druhou. Prošla kolem stolu, u kterého stál sympatický pán a naléval si pití.
„Dáte si taky?“ zeptal se jí zdvořile, když si všiml jejího zkoumavého pohledu.
„Ne, děkuju,“ usmála se na něj a pokračovala v cestě. Vlastně ani nevěděla, kam jde. Jen se tak poflakovala po sále. V tom postřehla onu mladou dívku v černém, jak stojí v blízkosti jednoho staršího muže. Smála se jeho vtipům, nechala si šeptat do ucha a nehnula se ani, když jí přejel rukou po holých zádech. Takže Mirek se mýlil, někteří nemusí jenom slintat. S odporem a údivem sledovala tenhle výjev, zůstala stát na místě, v ruce skleničku šampaňského.
„Jseš nádherná,“ pošeptal jí kdosi zezadu blízko u ucha. Lekla se tak, že málem sklenici upustila. Otočila se a za ní stál Jirka.
„Jirko … co ty tady děláš?“ ptala se vyplašeně a nedokázala na něm udržet oči klidně, těkaly sem a tam. Nemá syna, křivdila si mu, napovídal jí slabý hlásek uvnitř.
„Paní Strnadová mě pozvala jako syna své přítelkyně. V pravém slova smyslu jsem tady jako informátor, popíšu matčin zdravotní a duševní stav a má práce tady skončila,“ usmál se na ni, nemohl z ní spustit oči.
„Aha,“ vydala jen ze sebe a neustále přejížděla očima sál.
„Jak to, že ses už celý týden neukázala u bazénu. Ivošovi i mě se stejská,“ pokračoval a na rozdíl od ní neměl s očima problém. Cítila, jak ji jeho pohled propaluje.
„Jo, no, měla jsem nabitej týden,“ vymlouvala se. Vzpomněla si na prolenošené předcházející dny. Kde proboha ten Mirek je, když ho zrovna potřebuju, nadávala. Byla v nouzi a nervozitou nedokázala přijít na žádnou kloudnou větu.
„A ty seš tady …“ pokračoval Jirka, když postřehl Evino zaražení.
„S Mirkem. Potřeboval s sebou nějakýho kumpána, takže tady dnes trpíme oba.“ Bože, jak se snažila vypadat v pohodě. Jenže to tak snadno nešlo. Jenže zrovna, když uviděla Mirka jdoucího k nim, Jirka se omluvil:
„Musím teď na chvíli odejít, ale určitě si tě dnes ještě najdu.“ Poslední slova jí pošeptal do ucha a pak zmizel jako přelud.

„Co ten tady dělá?“ rozčiloval se Mirek hned, jak přišel.
„Pozvala ho tvoje matka,“ odpověděla mu jednoduše a snažila se uklidnit. Ale uklidnit potřeboval spíš Mirek, který byl už dost opilý a Jirkova přítomnost, nebo spíš blízkost u Evy, mu vyloženě vadila.
„Zatraceně, proč ho zve?“ rozčiloval se. „Evi,“ promluvil k ní a oči mu žhnuly, „nepřibližuj se k němu. Ty nesmíš dopadnout jako ty ostatní. Je to borec-hajzl a ty seš …“ Ani to nedořekl, přece Eva tušila, co měl na jazyku. Stejné argumenty si totiž poslední dobou opakuje neustále.
„A kdes byl do teď?“ ptala se, aby zamluvila nepříjemné téma.
„Ále,“ vykrucoval se. Při tom se ale silně zamotal, a tak se zapřel o nejbližší stolek. K jeho smůle z něj kvůli tomu spadl květináč a s velkou ranou dopadl na parkety.
„Kurva,“ ulevil si lehce. Okolní hosté z něj nespouštěli oči, hodil po nich co nejroztomilejší opilý výraz a opřen o Evu se odebral co nejdál. Zastavili se až venku na terase, kde se konečně mohli pořádně zasmát. Mirek z toho měl obrovskou radost, podle něj byl totiž na nejlepší cestě naštvat matku. A o to mu ten večer šlo. Eva zase nemohla zapomenout na obličeje přihlížejících, takže se záchvaty smíchu neustále vracely.
„To stálo za to,“ popadal se za břicho a posadil se na zem. Opřel se o kamenné zábradlí a koukal zespoda prosklenými dveřmi do haly. Sedla si vedle něj a hlavu si položila na jeho rameno.
„Teď na nás musí být úžasný pohled,“ řekla Eva a oběma začaly zase cukat koutky. Netušila, jak dlouho tam takhle seděli, ale z celého večera to byl snad nejlepší okamžik. Poslední dva z bývalé party, kteří zůstali. Mirek byl pro ni ten nejlepší kamarád, a i když nemluvili, dokonale si rozuměli. V jednu chvíli měla dokonce pocit, že jí Mirek usnul. Z omylu ji ale vyvedl jeho prudký pohyb, kterým se naráz dostal na nohy a rázně vykročil do haly bez jediného slova.
„Co se děje?“ ptala se spíš sama sebe a spěchala za ním. Mirek mířil ke Karolíně, která stála momentálně u nějakého chlápka (byl to ale jiný, než před tím) a okatě s ním flirtovala. Mirek došel až k ní, chvíli mlčky stál a pozoroval z blízka toto představení. Než k němu však Eva stihla doběhnout, Karolína se od muže odtáhla a přešla ke stolu s občerstvením. Mirek za ní.
„Pořád se divím,“ promluvil k ní, když si nabírala na malý talířek ovoce, „že tě sem matka pokaždý zve.“ Rozhodně neskrýval opovržlivý tón. Nechápavě, ale stále povýšeně se na něj otočila. „Anebo seš tak drzá a chodíš i bez pozvání?“ Opovržlivě zvedla jedno obočí a zabodla do něj svůj jedovatý pohled.
„No tak, to spíš tebe bych se měla zeptat, proč seš pozvaný. Seš opilý a matce neděláš nic jiného, než ostudu. Proč tě nezamkla do pokoje?“ Uši mu zrudly vztekem.
„Furt lepší bejt namol, než taky přede všema sprostě svádět starý chlapy,“ vykřikl téměř. Eva, stojící opodál, jedním pohledem přelétla přes tváře všech přihlížejících. Právě oni „staří chlapy“ se po sobě soupeřivě podívali. Jenže Karolínu tahle scéna z rovnováhy nevyvedla. Nasadila vítězný úsměv a pomalu se naklonila k Mirkově tváři.
„A proč tě to tak vytáčí? Myslíš na chuděrky jejich ženy, které nemají ani páru? Nebo tě jen děsně štve to, že jsi sám ještě holku nikdy neměl?“ Řekla to natolik diskrétně, že si všechny starší dámy okolo opovržlivě zakryly ústa. Mirek nespouštěl oči z těch jejích, naslepo sáhl na stůl a vzal do ruky několik opražených malých rybiček. Zvedl ruku a všechny je upustil do Karolínina hlubokého výstřihu. Její zaražený a zděšený výraz mu vyloudil na tváři úsměv zadostiučinění a s pocitem vítězství se díval, jak mizí na toaletách.
„Borec,“ poplácala ho pyšně Eva po rameni. Avšak místo odpovědi si Mirek nalil plnou sklenku vodky (sklenku, ne panáka) a hodil to naráz do sebe. Bílou tvář otočil na Evu, která jej stihla ještě zachytit a už podruhé vyvléci na verandu. Opřela jej o zábradlí a ještě chvíli se smála právě zhlédnutému vystoupení. Jenže Mirek se nesmál. Mirek totiž ani nemluvil. Opřený o zábradlí, mlčky koukal do prázdna, obličej měl bílý jako stěna a možná se i trochu zpotil.
„Co se děje, Mirku?“ ptala se ho vystrašeně, když si jej pořádně prohlédla. Neodpověděl jí a dál zíral někam do křoví.
„Mirku,“ zacloumala s ním, ale znovu žádná reakce. „Zajdu ti pro nějakou vodu, jo? Zůstaň tady,“ řekla mu a rychlým krokem se vydala do haly.

Rázným krokem se vydala do vstupní síně a proplétala se mezi hosty. Snad ani nevěděla, co hledá, ale určitě něco, co Mirkovi pomůže. Vodu! Jo, musí najít čistou vodu. Rozhlížela se kolem dokola, ale nic. Tolik pití tady bylo, ale čistá voda nikde. Nakonec zahlédla skleněný džbán s vodou na stolku u kroužku starých babiček. Rychle nalila plnou sklenici a skoro klusem se vracela k Mirkovi. Proběhla otevřenými dveřmi na terasu, avšak Mirek tam už nebyl.
„Mirku?“ zvolala, jenže se nikdo neozval. „Mirku!“ zkusila to ještě jednou. Nic. Položila sklenici na mramorovou podlahu vedle zábradlí a znovu vběhla do mumraje těl uvnitř. Tentokrát se rozhlížela ještě usilovněji, hledala aspoň stejný odstín vlasů, jako měl Mirek. Aspoň něco. Jenže po Mirkovi se slehla zem. Měla o něj strach. Když ho opouštěla, vypadal dost bídně. Co s ním proboha je?! Neomaleně si razila cestu mezi hosty a pobíhala z jednoho konce haly na druhý.
„Koho hledáš, Popelko?“ zastavil ji Jirka, musel ji chytit jednou rukou kolem pasu, aby neutíkala dál.
„Hledám Mirka. Neviděls ho?“ ptala se udýchaně a stále se dívala kolem sebe.
„Co … co se děje? Stalo se něco? Vypadáš vyplašeně,“ vyzvídal místo odpovědi.
„Neviděls Mirka?“ zvýšila hlas, aby jí odpověděl.
„Jo, jo, viděl jsem ho jít před chvíli po schodech …“ Vytrhla se mu ze sevření a ještě rychleji se vydala ke schodům. „Evi …,“ volal za ní, ale už se neotočila. Brala schody po dvou, v jednom místě dokonce málem zakopla. Zastavila se až nahoře. Rozhlédla se po chodbě. Nikde nikdo. Kde může být? Co se děje? ptala se sama sebe a znovu se rozhlédla. Nevěděla kam jít, ale instinktivně se rozběhla k sobě do pokoje, resp. do pokoje pro hosty. Přiběhla k nim, chytla za kliku a otevřela. Jenže pokoj byl stejně prázdný, jak ho posledně viděla. Sakra! Otočila se a ocitla se znovu na chodbě. Jak nejrychleji to šlo běžela k jeho pokoji. Zastavila se před dveřmi, zhluboka se nadechla. Otevřela dveře a … ztuhla na prahu. Mirek ležel na posteli. Ale nebyl sám. Pod ním, zasypávána doteky a polibky, ležela Karolína. Navzájem se objímali, líbali a byli na nejlepší cestě skončit na té posteli nazí. Tak na to se dívat nebudu, řekla si a zase za sebou zavřela. Ani nepostřehli její přítomnost. Eva se na chodbě opřela o dveře a pořádně si oddechla. Jakej jí nahnal strach … Z pokoje se ozvaly vzdechy. No, myslím, že teď je v dobrých rukou, poznamenala si pro sebe a pousmála se. Ještě jednou se uchechtla, když si to připomněla. Nakonec se rozesmála naplno a vidět jí teď někdo, řekne, že zešílela.

Už klidná sešla zpátky po schodech do haly a postavila se k prvním stolku, který potkala. Nalila si skleničku nějakého koňaku a pomalu jej popíjela. Hlavou jí vrtalo, co tu teď bude dělat, když Mirek, její dnešní spolutrpitel, má jinou zábavu. Jako první ji napadl Jirka. Tenhle nápad však okamžitě zavrhla. Zůstala tedy stát na místě a nezúčastněně pozorovala nudný večírek. Po chvíli měla takový divný pocit, že muž stojící už nějakou tu dobu za ní jí pozoruje nohy. Nenápadně se otočila a zkontrolovala směr jeho pohledu. Nemýlila se. Ten pupkáč tam stál, v ruce držel skleničku šampaňského a neskrývaně jí sledoval nohy od paty až k okraji sukně. Nic, nebudu si ho všímat a třeba ho to za chvíli přejde. Tak stála dál na místě, jenže pán byl zřejmě hodně trpělivý. Nakonec udělal krok a ocitl se u Evy.
„Slečno, sháním asistentku. Neměla byste zájem?“ začal. To si snad dělá prdel, říkala si.
„Víte, už chvíli vás pozoruju,“ (Nepovídej!), „a řekl bych, že na práci asistentky máte skvělé předpoklady.“ Ach, ten je originální. A hlavně je to prase! Rozhodla se ho ignorovat tak dlouho, jak jen to bude možné.
„Jste slečna, že jo? Řekl bych, podle vašeho vzhledu. Kolik vám je let?“ neúnavně pokračoval pupkáč, pohled nestydatě zamířený na Evino poprsí a sliny mu kapaly skoro až na břicho. Nevíš, že je neslušné ptát se ženy na věk? rozmlouvala s ním v duchu a dost se přemáhala, aby se udržela. V následujících deseti minutách poslouchala obdobné kecy a se stejnou odhodlaností jim odolávala. Pupkáč už do sebe lil čtvrtou skleničku šampaňského a začínal být drzejší a drzejší.
„Pěkné oblečení. Kupovala jste si ho sama? Jako jestli jste si na něj sama vydělala? Řekl bych, že dívka vašeho věku si ještě nevydělává. Tak že by vám je koupil přítel? Máte přítele? Ten svršek je opravdu moc pěkný,“ slintala a přiblížil se. Odporně z něj táhl pach alkoholu, čelo měl zpocené a z nosu mu trčely černé chloupky.
„Rád bych se kouknul, co je pod ním …“
„Děte do prdele, kur…,“ rozkřikla se. Stačil ji však zarazit právě příchozí Jirka:
„Dobrý den, pane Škvor,“ pozdravil ho ulízaným tónem a pevně chytil Evinu ruku, která se chystala vrazit pupkáči pořádnou facku. Pupkáč se zašklebil a vrhl po něm vražedný pohled.
„Nazdar,“ odpověděl mu nerudně.
„Jak se vede ženě?“ zeptal se Jirka a nenápadnými gesty pánovi naznačil, aby se od Evy odtáhl.
„Před pár týdny odjela na léčení. A co je ti vůbec do toho?“ útočil okamžitě.
„Vlastně nic. Jen, že se jí nedivím, po tak dlouhém rozvodovém řízení,“ změnil se Jirkův tón hlasu z úlisného na jedovatý.
„Pokud se nemýlím, chlapečku, vyrušil jsi nás v rozhovoru,“ snažil se jej zbavit Škvor.
„Ó, chápu. Ale já si myslím, že slečna by raději ukázala mě než vám to, co skrývá pod šaty, nemyslíte? A teď nás omluvte,“ ukončil slovní přestřelku. Chytil Evu lehce kolem pasu, otočili se a odešli směrem do zahrady.
„Díky,“ šeptla nenápadně, když se protahovali mezi hosty ven.

„Otrava jeden zpocenej,“ ulevil si Jirka, když se ocitli na čerstvém vzduchu. Sešli po mramorových schodech na trávník a zamířili do příšeří zahrady.
„Páni, ten by byl schopnej otravovat až do rána. Už jsem se nemohla udržet,“ ulevila si a zároveň se smála při pomyšlení na pupkáčův výraz. „A ty ho znáš?“ ptala se Jirky. Musela se zeptat, vypadalo to, že se nevidí poprvé.
„Jo. Je to strašný prase.“
„Tak to jsem poznala,“ souhlasila a zase se rozesmáli.
„A co Mirek? Vypadal docela na kaši,“ ptal se, když vyčerpali téma.
„Asi tak. Řekla bych, že jeho dnešním cílem je vyrovnat tvůj rekord ve zvracení do bazénu,“ ušklíbla se.
„ A našla jsi ho?“
„Jo, jo, našla. A že neuhodneš kde?“ podívala se na něj vesele.
„Řekl bych, že u něj v pokoji s Karolínou,“ odpověděl bez váhání. Praštila ho pěstí do ramene.
„Jak to víš? Proč jsi mi to neřekl už před tím?“ rozčilovala se, ale spíš kvůli tomu, že jí zkazil moment překvapení.
„Řekl bych, kdybys hned neutekla,“ zasmál se, „ale hlavně to byla jen otázka času. Čekal jsem to každou další old-party.“ Zakroutila nad tím hlavou a pousmála se.

Gentlemansky jí nabídl rámě, do kterého se potěšeně zavěsila. Procházeli se zahradou a užívali si částečného klidu. V téhle části chyběla zahradní světla, takže tma byla téměř dokonalá. Voněly tam pěstované růže a nedávno posečená tráva. Eva podlehla kouzlu okamžiku a položila si hlavu na Jirkovo rameno. Ten se jen šťastně pousmál. Obrátila oči k nebi a chvíli na něj hleděla.
„Je škoda, že ve městech nejsou vidět hvězdy,“ promluvila do ticha a zastavila se. Zvedla bradu do výše a hleděla do tmavomodré prázdnoty. Stál naproti ní a zamyšleně pozoroval její tvář. „Ti lidi tady vlastně ani netuší, o jakou krásu přichází.“ Ještě malou chvíli takhle udiveně hleděla na tmavé nic a pak spustila obličej dolů. Jirka byl opět malý kousek od ní. Vzal její tváře něžně do rukou a přiložil své čelo k jejímu.
„Napodruhé už mi to nedělej,“ řekl ještě a pak ji políbil. To vše tak lehce a jemně. Ruce měl spuštěné podél těla a nechala svou tvář v jeho sevření. A najednou, jako když zaniká hvězda, se v ní ozval obrovský výbuch a malý plamínek uvnitř ní se změnil v neskutečný žár, který pohlcoval celé její tělo, celou duši. Nevěděla jak, nevěděla kdy, ocitli se v mezeře řady tují kolem zídky. Byly naprosto skryti pohledům z vily, byly tam jen oni dva. Opřená o kmen stromu, vnímala jeho přítomnost, jeho blízkost. Přestože z jeho doteků byla poznat nesmírná touha, byl něžný. Konečky prstů jí pomalu sjížděl po hebkém krku, jeho ruka mířila po bocích dolů. Vpíjela se do něj a on do ní. Nemohla se jej nabažit a přitom cítila, jak má rudé tváře. Oplácela mu doteky stejnou měrou a dychtila po dalších. Vnímala, jak jí jeho dlaň hladila po břiše, po bocích. Jak sjela až na stehno a lehce pod sukni. Evina noha neovladatelně vystřelila nahoru a zezadu Jirku objala. Zůstávala na ní spálená čára kůže na stehně, kde jí hladil. Prsty mu vískala vlasy a svými pohyby se k němu tiskla ještě víc. Neustále ji při tom líbal se stejnou naléhavostí jako na začátku. Pak je ale vyrušilo zakašlání. Odtrhli od sebe ústa a zůstali si hledět do očí. Kdosi měl stejný nápad jako oni projít se po noční zahradě. Nezahlédl je však. Evina noha pomalu sklouzla dolů, stejně tak i její ruce. Jirka nechal své dlaně položené na Eviných bocích, ale ani se nepohnul. Jejich oči se v tom příšeří setkali, viseli na sobě a řekl si vše, co chtěli říct oni dva. Jirkův spokojený pohled se v mžiku změnil v nešťastný, smutný a marný, neboť Eviny oči vyplašeně těkaly sem a tam. Nakonec vykročila z křoví ven a zanechala tam Jirku samotného. Ani se za ním neohlédla a rozběhla se do domu.

Jak jsem mohla? Co to bylo? Jak to, že jsem mu podlehla? To jsem přece neměla, řvala sama na sebe v duchu a neomaleně si razila cestu mezi hosty. Ale vždyť přece nemá syna, ozval se v ní najednou tichý slabý hlásek. No a? Co to mění na tom, že je to děvkař? Málem jsem skončila jako hromada ostatních přede mnou, proboha. Došla až ke koupelně. Otevřela dveře a otočila za sebou klíčem. Postavila se k umyvadlu, opřela se o něj a pohlédla na sebe do zrcadla. Viděla, jak má rudé tváře, jak jí celé tělo hoří, jak se chvěje a naskakuje jí husí kůže. A co když je to teď jiné? Copak to vypadalo, že tě svádí? Všechny ty doteky, ty polibky ... Byly plné lásky ...? bránil jej znovu ten hlásek. Svádí mě celou dobu! odpověděl mu naštvaně hlas jejího rozumu. A připadlo ti to dnes večer stejné jako jindy? Copak by dokázal hrát tolik něhy? A ne snad? vztekal se druhý hlas. Jak jinak by asi sbalil ty všechny ostatní? Ale co když přece jen? Pustila kohoutek a opláchla si tvář studenou vodou. V tu ránu byla celá od rozmazané řasenky. Částečně si ji otřela papírovými utěrkami. Naposledy se na sebe zadívala. Chtělo se jí ze sebe brečet. Vypadala žalostně a stejně tak se i cítila, nejradši by si okamžitě naliskala. Pak ale odemkla dveře a co nejnenápadněji se odebrala do pokoje pro hosty.

Když vylezla asi po dvaceti minutách ven, už dostatečně upravená, prošla halou mezi hosty jako duch a na jednom z posledních stolků vzala namátkou jednu láhev tvrdého alkoholu. Vyšla z domu a po schodech sešla na trávu. Aniž by si přečetla, co to vlastně vzala, otevřela láhev a pořádně si lokla. Jak jsem to mohla sakra udělat? Jak jsem mohla tak blbě podlehnout, uklouznout? A všechno to posrat … Došla až k bazénu, na jehož okraji seděl Mirek. První pohled jí padl na zvratky plující na hladině vody a pak na Mirkovu saku, pohybujícím se kousek od nich. Zula si boty a hodila je za sebe neznámo kam. Odhrnula několik prázdných flašek vedle Mirka a sedla si na jejich místo. Znovu si pořádně lokla. Mirek jen něco zachrčel a vytáhl další pití. Nepromluvili spolu jediné slovo a znovu se ocitli v situaci, kdy si nejlépe rozuměli i bez nich. Bohužel, tentokrát byla jejich nálada poněkud smutnější. Mirek se upíjel proto, že nedokázal pochopit, co udělal. Eva popíjela, protože nedokázala pochopit, jak to mohla udělat. Všechny názory se v ní bili a ani jedna strana neměla navrch.

Takhle tam vypili ještě několik lahví alkoholu. Mirkovi už hlava klimbala natolik, že se nakonec sklátil na zem a tvrdě usnul, což dokazovalo jeho hlasité chrápání. Eva, která měla přesto přese všechno v krvi míň alkoholu než on, stále ještě při vědomí seděla a všechno si to neustále opakovala dokola. Noc už byla v půli a většina hostů se měla k odchodu. Naštěstí nikdo z odcházejících si této dvojice nevšiml. Všiml si jich však Jirka, který k nim okamžitě zamířil. Sedl si vedle Evy. Mlčel a čekal. Ta, i když k němu zprvu nepromluvila, si jeho přítomnosti všimla. Cítil z nich alkohol už při příchodu a pohled na zničeného Mirka mu vše jen potvrdil. Pak k němu Eva obrátila tvář. Obličej měla mokrý od slz, které jí dnes už podruhé rozmazali řasenku. Darovala mu jeden naprosto zničený a zoufalý pohled. Pohladil ji konejšivě po vlasech a pak se mu svezla do klína. „Ty znáš manželku toho pupkáče?“ zeptala se ho. Byla naprosto mimo, sotva dokázala promluvit. Bůhví, kam touhle otázkou mířila. „Po pravdě,“ dodala ochraptělým šeptem. Hlavu měla položenou na jeho nohou, teď na něj hleděly dvě uplakané, smutné oči. Rozmýšlel se sotva vteřinu a pak odpověděl: „Jo. Spal jsem s ní.“ Po pravdě. Oči se jí zalily další várkou slz, které jí teď stékaly po spáncích do vlasů. Zabolela ji ta slova, ho zabolel ten pohled. Rty se jí třásly a zarudlý nos se chvěl. „Tak už víš proč?“ začala najednou vzlykat. Opilost ji konečně donutila k pravdomluvnosti. Zmučeně se na ni díval. „Už víš, proč to nejde? Proč s tebou nemůžu být? Nechci být jen další úlovek. I když bych ráda … Ale teď musíš vidět, že to nejde. Nejde. Prostě nejde …“ Rozplakala se. Stočila se do klubíčka a po chvíli mu usnula v náručí. Nešťastně tam seděl, mezi prsty si hrál s pramínky jejích vlasů a hladil ji po ramenou.