Sen v realitě

Kapku porozumění, dávku respektu a hrstku lásky. Recept na její štěstí. Skromný kulinářský výtvor, jehož ingredience se shánějí velice těžko. A ještě obtížnější je to u NĚJ. Přála si, aby ji viděl jako princeznu, dívku kterou když spatří rozbuší se mu srdce, uhne pohledem ale rychle zase naváže kontakt, aby nevypadal, že se stydí. Aby její oči viděl jako dvě studánky. Studánky s vodou průzračnou, co odráží nebe jako zrcadlo. Aby její rty viděl jako dvě sladké jahody. Jahody rudé, tak jako je krev rudá. Aby cítil její vůni. Vůni, co mu zamotá hlavu a podlomí kolena…. Jenže to se nikdy nestane. Ať udělá, co udělá nikdy to není dost dobré. Pořád je někdo lepší. Kdyby se na hlavu postavila někdo jiný se na ní postaví lépe, samozřejmě.

Možná, možná ani netuší, že dýchám pro něj. Třeba to prostě nepochopil, i přes to, že je to chytrý kluk. Nebo to pochopit nechce… Taky možnost. Říká si pro sebe. Neví.

Sedí na lavičce a rozjímá. V tom se zpoza rohu vynoří postava dívky. Poměrně hezká, pomyslela si. Objal jí, políbil na tvář a odešli v docela dobrém rozmaru směrem odkud přišla ta holka. Polkla. Srdce se jí sevřelo a rozbušilo. Myslela, že vyskočí ven bude ležet na chodníku tepat do prázdna, zpomalovat, a pak přes něj někdo prostě přejde. Rozšlápne ho.

Uplynulo hodně vody. Den se mockrát přehoupl v noc a zase obráceně, pořád dokola, stejně jako se to děje už od počátku věků. Některé věci se prostě nemění. Stejně, jako nenaplněná láska navždy bude láskou, právě proto, že je nenaplněná. Ale to nebyl její případ.

Je sychravo, velké dešťové kapky s mírným cáknutím dopadají na jejich kůži. Stáli proti sobě. Ona měla kromě kapek deště na tváři ještě slzy. Snad štěstí?! Zarytě zírala do země, mlčela. Pohybem ruky ji uchopil bradu a donutil, aby se mu podívala do očí. Věděla, že co říká je pravda, právě kvůli nim. Kvůli těm očím. Miloval jí. Znělo jí to jako pohádka, krásná hudba, co se nikdy neohraje. Objal jí. Cítila, že TO je ono. Krásný kroužek lásky, co nemá konec ani začátek. Jednoduše je, byl a bude.

A ta holka předtím? To byla jeho sestra. Rozesmálo jí to, když se to dozvěděla. Nebýt toho okamžiku, kdy je spatřila, možná by spolu byli už tehdy. Jenže na tom nezáleželo. Důležité bylo TEĎ. A to byli právě šťastní. V životě se to prostě občas tak zamotá, že co vidíme nemusí skutečně být tím, čím se zdá. A někdy nevidíme věci, které jsou naprosto zřejmé.