Oni a Tell-9.část

Je mi zle, pořád zvracím, co to se mnou do hajzlu je???

„Tell, poslouchej, nechceš ochutnat? Je to fak boží dort, dneska jsem ho objevila v jedný cukrárně a mňami, mňami, mňami, fakt si dej tohle je lepší než krásnej chlap.“ řekne mi Karin a rozesměje se.
Dám se taky do smíchu, ale ve chvíli, kdy mi dá dort pod nos se mi zvedne žaludek a na záchod už nedoběhnu...
„Tell, nic mi nenamlouvej, ty jsi v tom viď?“
„V čem?“ zeptám se nechápavě, možná i trochu tupě, když po sobě uklízím ten svinčík na podlaze.
„Jak v čem? Děláš si srandu?! Těhotná přece!“
Těch pár slov mi převrátí žaludek i myšlenky naruby, dostanu se do mírného tranzu, jaktože mi to nedošlo?
No samozřejmě, po „soužití“ s Mirkem je to možné, vlastně dost pravděpodobné, ale ne! Já přece nechci dítě, necítím se na procházení se s kočárkem, krmení a přebalování, ještě je moc brzy!

„Ahoj mohl bys přijet prosím? Musím s tebou mluvit...“
„Ahoj Tell, no samozřejmě, pro tebe všechno a mám přijet na celej víkend?“
„No klidně, budu jen ráda.“
„Dobře, tak do hodinky jsem tam, jo zlato?“
„Těším se, pusu.“

Takže přijede, budu mít možnost mu to říct do očí, jen musí být vhodná příležitost...

Prší, sedím na okně a sleduji těžké kapky běhající po nepříliš čistém okně, které pomalu sklouzávají na okap. Jindy mám za deště špatnou a depresivní náladu, ale dnes ne. Míra leží v posteli a spí, je tak zajímavý a bezelstný, když tam jen tak nečinně spinká.
Přece jen ho už nějakou dobu znám, ale neustále mě překvapuje a fascinuje, což je nepochybně dobře. Není nic horšího, než když vás vztah začne nudit.
Když včera přijel, ta vhodná chvíle se jaksi nekonala, tak uvidíme, co bude dál.
Mluvili jsme sice hodně, ale jen do chvíle kdy mě zatáhl do sprchy, pak bylo vše ztracené, ale naprosto úžasně ztracené...

„Miláčku, co děláš na tom okně? Snad mi nechceš skočit?“ naoko se zděsil Míra.
„Už jsi vzhůru?“ zeptám se místo odpovědi a věnuji mu milý úsměv. „Já tu jen tak sedím a pozoruji, jak strašně sexy vypadáš, když spíš.“ řeknu laškovně a čekám na reakci.
„Vážně? Nepovídej, ale copak tobě stačí se koukat? Pojď mi to dokázat...“ dopoví, vyskočí z postele a strhne mě k sobě.
„Míro, počkej.“ vyjeknu do atmosféry prošpikované smíchem. „musím ti něco moc důležitýho říct.“
„Krásko moje, copak je něco důležitějšího než tento krásný moment?“ zeptá se mě přidušeně s vlasy v obličeji.
„Nedělej si z toho srandu, tohle je vážná věc.“
„Tak povídej, poslouchám tě o něco víc, než jsem poslouchal svojí třídní učitelku.“
Když tohle řekne, opětovně se dám do nakažlivého smíchu, ale pak mi dojde, o čem jsem chtěla mluvit a zarazím se. Následuje hluboký nádech a s výdechem pokračuji.
Ne, teď opravdu poslouchej, já...“
„No?“
„Já...zkrátka,...myslím, že jsem těhotná.“ špitnu. Jeho usměvavý obličej se počal zmítat v křeči, až nakonec na mě už jen nepřítomně a tupě zíral.
„To, to myslíš vážně?“
„Ne, dělám si srandu asi, jasně, že to myslím vážně!“ vykřiknu.
„Nechápu to, jak a kdy a...?!“
„Proboha! Co na tom nechápeš, myslím, že příležitostí bylo víc než dost!“
„Já jen, nečekal jsem to...“
„To přece vím, já taky ne.“ řeknu už smířlivěji.
„Nejsem si jistý, jestli chci dítě, je to ještě přeci jen dost brzy.“
„Chápu tě, ale říkám ti na rovinu, já na potrat nepůjdu, to nikdy!“ řeknu už pouze rozhodným a pevným hlasem.
„K tomu bych tě ani nikdy nenutil lásko, moc dobře víš, že stojím za tebou, ať se děje, co se děje.“
Tohle už nevydržím, do očí mi vhrknou slzy a vrhnu se mu do náručí. Ochranitelsky mě obejme svýma pevnýma rukama, chvíli se k sobě choulíme, poté mi zvedne obličejk sobě, okamžik mi zkoumá každičký rys a částečku obličeje a nakonec mě zběsile políbí. Minutku to vypadá, že znovu skončíme neoblečeni, ale pak ode mě odstoupí.
„Tell?“
„Hm?“ brouknu zasněně.
„Miluju tě.“