Dopis na rozloučenou

Ležela v posteli a chystala se psát dopis na rozloučenou. Neměl to být dopis sebevraha, měl to být dopis, který odsuzoval jednu platonickou lásku k záhubě. Měla toho chlapce ráda. Měla ho ráda už hodně dlouho, ale on nikdy necítil to samé jako ona. I když se jí líbil někdo jiný, toužila po někom jiném, tak k němu se v myšlenkách vracela vždy. Byl něco jako pan dokonalý, princ na bílém koni, láska, se kterou se dá žít celý život a budete ji milovat stejně, možná ještě více než na začátku, bezpečný přístav, který vás ochrání. Jenže ne pro ni. Tuto skutečnost si opakovala už několik dní a dnes se rozhodla, že s ním skoncuje dopisem. Dopisem, který on nikdy nebude číst, ale kterým vyjádří vše, co se jí honilo hlavou. Znala se, věděla, že když tyto myšlenky vysloví nahlas a nebo je napíše na papír, tak se nikdy nestanou. Tak si chtěla zařídit, že tím pohřbí tuto směšnou lásku. Věděla, že to bude fungovat. Vždycky to fungovalo. Pokaždé, když začala mluvit o někom, kdo se jí líbil, tak ten kluk se na ni vykašlal, začal chodit s jinou, nebo se stalo něco jiného. Průběh se mohl lišit, ale výsledek byl vždycky stejný, samota.
Přemýšlela nad tím, zda jej milovala, nebo měla jen nějakým způsobem opravdu velmi ráda. Byl jeden z mála kluků, který ji aspoň chvíli bral jako holku a ne jako kluka s prsama, ke kterému se chodil vyplakat na rameno. To mluvilo pro to, aby si nadále uchovala tento cit k němu. Ale zabíjelo ji to, že chodil s jinými děvčaty, že je rozmazloval, miloval, že by pro ně udělal cokoli a ona byla jen kamarádka, ke které se obracel, když mu to neklapalo a potřeboval utěšit. Kde byly ty časy, kdy byli oba rádi, že se vidí a svým způsobem nadšení. Užívali si chvíle, kdy mohli být spolu. Měla pocit, že byli spojeni jaksi telepaticky, protože někdy nemusela některé věci ani říkat a on už věděl na co myslí. Nechápala, jak nemohla vidět, že jí na něm záleží daleko více než na ostatních. Možná ona sama promrhala tu možnost s ním být. Jenže on byl vlastně vždy svým způsobem zadaný a neměl na ni čas. Tak proč jí jednou řekl, že teď byla doba, kdy s ní chtěl něco mít. Kdy byla ta doba? Dělal si srandu? Myslel to vážně? Byla zmatená, ale hlavně….rezignovala. Sice se zde objevovali lidé, kteří jí říkali, že by jim to spolu slušelo, že by spolu měli být. Jenže ona věděla, že to není možné. Nebylo to možné, protože on ji nemiloval. Měl ji rád jako kamarádku. Říkal jí, že se s ní nechce přestat bavit. Ale ona věděla své. Věděla, že až si zase najde holku, tak se na ni vykašle úplně a bude jí psát jednou za čas. No a pak na ni zapomene úplně. Z kamarádů se stanou jen známí a zapomene úplně. Asi to tak bylo dobře, nebude jej vídat a možná zapomene.
Nemyslela si, že by potkala někoho jiného. Někoho, koho by milovala a on ji. Na to už rezignovala zřejmě taky, sice toužila po lásce. Ale za jakou cenu? Není už pak samota lepší než ta opakovaná bolest z odmítnutí? Nevěděla, co vlastně chce, ale jedním si už byla opravdu jistá. Pokud to dá na papír, tak už u něj nemá šanci. Naděje pomine, protože o tom promluví nahlas. Pán bůh jí to „zařídí“ tak, jak jí to zařídil vždy. Věděla, že nemůže mít vše. To si nezasloužila. Tak si zvolila vzdělání. Už teď byla chytrá holka a většina kluků se jí kvůli toho bála. On byl výjimkou, ale on nikdy nebude ten, co ji bude milovat. Takový kluk vlastně neexistuje. Pořád se neodhodlala, aby něco napsala. Stále seděla v posteli a poslouchala hudbu. Zrovna začalo hrát Just be good to me od Karmah. Ten text jí trochu připomínal jeho. Kamarádi ji neustále varovali, že je to prý záletník, velké dítě a nevím, co ještě. Ale ona v něm viděla mnohem více. Nevěděla proč, ale bylo to tak. I když jí to tak trochu děsilo, že by opravdu mohli mít pravdu. Přemýšlela o všech jeho vztazích, o tom, co s ním zažila…nadechla se, vzala papír a pero, začala psát: „Milý Bruno,….“