Oni a Tell-11.část- skutečný závěr

„Moc mě zkoušíš, slyšíš? Vůbec to od tebe není fér, sedím u tebe, mluvím k tobě a ty neodpovídáš...“ už to nevydržím, zkroutím se do klubíčka do jeho náruče a sleduji nepřítomný výraz v polozavřených očích.
„Kdy už se probudíš?“
„Áááááá!!! Sestři!“ sestřička slyšící můj hlas přiběhne.
„Děje se snad něco?“ zeptá se mírně zděšeně.
„On...pohnul se, hnul očima, vážně, já to viděla!“
„Klid, nerozčilujte se, musí tu být klid. Já se teď půjdu podívat na vašeho přítele a vy se tu hezky posaďte a uklidněte se, dobře?“
„Jo, dobře, já tu počkám.“

Sedím na chodbě na pvc židličce a přemýšlím, kolik lidí tu stejně čekalo na své blízké. Do nohou mi jde chlad od země a přemáhá mě únava.

„Tak co?“ vykřiknu na sestřičku.
„Nezlobte se na mě, ale nevidím žádnou změnu.“
„Ale to není možný! Vždyť jsem u toho byla!“
„Lituji, já teď nemám čas, měla byste jít domů.
,,Na shledanou.“ odbyde mě a už kráčí dlouhou chodbou pryč ode mě.
Naposled vejdu do toho prokletého pokoje, Míra tam leží. Je tak tichý, bezbranný, děsivý pohled.
Dlouho ho pozoruji, oči se mi také zavřou a já usnu.

„Telly, miláčku můj, slyšíš mě?“ vzbudí mě jemné šeptání.
„Míro, ty jsi vzhůru?! Zavolám sestřičku.“ vyděsím se a už už se zvedám, když mě Míra chytí za ruku.
„Počkej, musím ti něco říct...“
„Co? Teď? Musím skočit pro někoho a ...“
„Ne Tell, teď mě poslouchej.“ řekne přísně. „Chci, abys mi odpustila, neměl jsem do toho auta sedat, mrzí mě to, než ses vzbudila, poprosil jsem doktora a... tady jsem ti něco nahrál diktafonu, teď jdi domů a vyspi se.“
„Ne, zůstanu tady s tebou a ty mi vše řekneš do očí, nějaký diktafon nepotřebujem, jsi přece už vzhůru, tak nač?“
„Vím, co dělám, věř mi, než ale půjdeš, polib mě.“
„Už jsem ti řekla, že nikam nejdu!“
„A já ti zas říkám, že jdeš, tak dělej!“ rozčílí se, takže už neváhám, přistoupím k němu, skloním se a...je to nekonečné, tak procítěné...
Když přestane motá se mi hlava, něco takového jsem v životě necítila!
„Tak dobře, já...já teda půjdu.“ řeknu tiše a už mizím ze dveří.

Sychravé počasí mi smáčí už tak splihlé vlasy, tělo mám celé polámané, ale náladu už lepší, pomalu vstoupím do svého království, zapadnu do křesla a ihned mířím do duhového světa snů...

Něco zvoní...
Hodiny ukazují půl čtvrté ráno...
„To zvoní telefon!“ dojde mi.

„Prosím...“
„Slečna Stella Volanská?“
„Ano, u telefonu.“
„Tady nemocniční recepce, mám pro vás informaci ohledně vašeho přítele...“
A teď i došlo, že jsem nikomu neřekla, že se probral...
„Aha, ano, probral se, že?To já už vím.“
„Ano, ale jen na chvíli, máte si vyzvednout jeho věci.“
„Jak to myslíte, na co by mi byly?“
„A co mi tu s nimi asi?“
„Moment, něco mi tu uniká, jsou to přeci jeho věci, tak roč je mám vyzvednout, to se přeci dělá jen, když...ach ne...“ hlesnu
„Je konec, zemřel dnes ve 2:34.“
-----------------------------------------
„Slečno, jste tam?“
Neodpovím a jen položím telefon. Pak následuje už jen bezútěšný stav, ve kterém jsem pouze já sama se svým neštěstím. Nikdo mi nemůže pomoct.

„Tellíku, to bude dobrý, uvidíš zlato, jsem s tebou.“
„Karin, prosím. Prosím, jeď domů, potřebuji teď klid na přemýšlení.“
„Dobře, nechám tě tu.“ ještě chce něco říct, ale nakonec se jen otočí a odejde.

Jsem rozhodnutá, do ruky vezmu diktafon, zmáčknu tlačítko play a se zatajeným dechem vnímám zvuk, který se z něj line.
Je to jeho dokonale ostrý a pevný hlas. Jen chvilkové chraptění prozrazuje, že autor nahrávky není zdráv.

„Telly, ty moje krásko, sluníčko moje, tohle nahrávám ve chvíli, kdy jsem se cítil o něco lépe.
Přednostně chci, abys věděla, a teď to bude znít trochu jako klišé, že jsi to nejdokonalejší a nejlepší, co mě kdy potkalo. S nikým mi tak nádherně nebylo, nikdo mě tak nerozesmál a neudělal šťastným, jako ty. Ty a jedině ty.“
V tu chvíli se ozvalo krátké trhané zakvílení, z čehož jsem usoudila, že se zrovna něco stalo...
Což samosebou mělo za následek obnovení vlhkosti mých očí. Pak se v diktafonu ozval táhlý a sípavý nádech a Míra pokračoval.
„Ehmmm, za druhé, moc si přeji, abys věděla, že bych za ten volant opilý nikdy nesedl, nepamatuji se příliš na tu noc, ale vím jistě, že jsem neřídil, seděl jsem na zadním sedadle.
Prosím tě, věř mi. Doktor mi před chvílí řekl, že mi nechce lhát, prý je zázrak, že jsem se vůbec vzbudil a nemám šanci žít dál. Pro mě je strašně důležité, že jsem měl možnost ti tohle to alespoň nahrát. Budeš mi chybět lásko moje, ale nespěchej za mnou, času máme dost, budu na tebe čekat, miluju tě...“ Následovalo zakřaplání v mikrofonku a diktafon utichl.

Nemohla jsem nic, zvedla jsem se a mrštila diktafonem o zeď, za ním letěl ovladač skleničky a další spousta věcí. Neovládla jsem se, sedla jsem si na zem a hleděla na zdemolovaný byt.

„Dobré ráno, Stella Volanská?“
„Ano, to jsem já, přejete si?“ U mých dveří stojí sympatický mladý muž, ukáže mi policejní odznak a vyptává se:
„Byla jste přítelkyně Mirka Šradečky?“
„Ano, to skutečně byla.“
„Dobrá, chci vás seznámit s tím, že jsme zjistili nové pozatky o nehodě.“
„Opravdu, no prosím, mluvte.“
„Neřídil auto, řídila jistá slečna Andrea Kalinová.“
Cože, ale to je hrozné!“ vykřiknu a vztek mi pumpuje v žilách.
Skrze skřípající zuby pronesu pouze: „Děkuji za informaci a na shledanou.“ a pak jen přibouchnu dveře.
Nemůžu se na nic soustředit, panika vztek mě naplňují. Ječím a vybíhám z domu.
Vím, kde Andrea bydlí, je to Mirečkova ex. Proto mířím najisto k jejímu domu.
Prudce tlačím na zvonek, dveře se otevírají.
„Ahoj Stello, co tu děláš?“ Vrazím do ní , zavře dveře a nevěřícně na mě čučí.
„Ty zatracená, podrázácká mrcho! Jaks mohla! Mirek...on...já tě nenávidím ty děvko!“
„Stelli, uklidni se, já ti to vysvětlím.“ řekne s posměvačným výrazem.“
To mě ale dopálí ještě víc,zamotá se mi hlava a omdlím. Proberu se a vidím jí, jak nade mnou stojí s vítězoslavným šklebem na nic nečekám a rychle vstanu. „Za tohle všechno zaplatíš!“
Popadnu láhev od vína co stojí an stole a udeřím jí do hlavy, Andrea se skácí k zemi, neudržím se, dál mlátím do zkrvaveného pomláceného těla. Nakonec jako smyslů zbavená vyběhnu pryč a láhev vhodím do nejbližšího kontejneru. Jsem celá od krve, domů mířím temnými uličkami. Celá se svléknu a omyju. Nakonec už jen zamířím do lékárny, strašně mi třeští hlava, koupím si prášky na bolesti a jdu zpět domů.
Naliju si sklenici vína a dostanu nápad, vyndám platíčko, chvíli si ho nerozhodně prohlížím, pak uchopím prázdný hrnek, vyloupu prášky a hrnkem je rozdrtím, nasypu je do vína a pustím si svou milovanou písničko No bravery od Jamese Blunta. Pozřu pití a čekám... „Jdu za tebou lásko.“ šeptnu tiše.

Konec