Hlavou proti zdi (3.)

Audinka na nás čekala přesně v místě, kde Krysák říkal.
Začali jsme odehrávat automaticky scénář loupeže.
Já hlídal.
Krysák otevřel dveře auta.
Roura nás zbavil elektroniky a auto nastartoval. Poté přesedl na místo spolujezdce. To už Krysák seděl vzadu. Nastartované auto pak čekalo na mě.
Byl jsem řidič.
A podle slov Roury, „zatraceně dobrej“.
Za chvíli jsme to už pálili kus za Prahu za Koprem. Když jsme dorazili na vrakoviště, bylo ještě zavřeno.
Roura vzal mobil a zkusil vytočit číslo, až napotřetí mu odpověděl rozespalý a naštvaný hlas.
„Co je?“
„Jsme tady.“
„A máte, co jsem chtěl?“ znělo rozezleně z reproduktoru telefonu. Křičel do telefonu tak hlasitě, že jsme ho slyšeli i já s Krysou.
„Jo. Audi A8, turbo diesel.“
„Dobrý, sakra. Otvírám dveře, ale ty dvě hovádka nech venku. Nemám na ně dneska náladu.“
Telefon oněměl a elektronický motorek začal pomalu otevírat vstupní bránu.
Roura se na nás omluvně podíval.
„V pohodě Rouráku,“ řekl Krysák, když vystupoval z auta. „Ani my na něj.“
„Za chvíli jsem zpátky, kluci,“ řekl, když projížděl branou do areálu. Pak se nám ztratil za rohem z dohledu.
Vrata se začala zavírat.
Krysák si zapálil cigaretu.
„Nemyslíš, že bych měl dneska dostat větší podíl za zásluhy?“ zeptal se mě, když vyfukoval kouř.
„Nemyslíš, že bys měl dostat přes hubu, za tyhle nenažraný kecy?“ zeptal jsem se ho na oplátku.
„No jo,“ zahnal zhoustnutou atmosféru a dál se věnoval jen své cigaretě.

Chvíle trvala něco přes hodinu, když se Roura objevil zničehonic úplně odjinud.
„Jdeme,“ prohlásil a při chůzi nám odpočítával utržený zisk z malého balíčku bankovek.
Když jsme si každý hřáli svůj podíl ve vlastní kapse, řekl nám Roura, že má pro nás Kopr další kšeft, ale že tentokrát nepůjde tak úplně o auta.
„A vo co?“ ozvali jsme se téměř současně.
„Koks z Holandska,“ zamračil se Roura.
„Tak do toho nejdu,“ ozval jsem se.
„Ani já ne,“ přidal se ke mně Krysák.
„Věděl jsem to, a říkal jsem i Koprovi, že do toho nepůjdete.“
„Tak to’s mu řek‘ správně,“ řekl Krysa.
„Mám vám to prý nechat rozmyslet. Že nás třeba přesvědčí prachy. A kluci,“ řekl starostlivě, „je to fakt za hodně.“
„Za kolik?“ zeptal jsem se.
„Milión,“ odpověděl mi Roura neochotně. Neochotně proto, že věděl, že nad tím začneme přemýšlet a že naše přesvědčení, že s drogama necheme mít nic společnýho, možná přehodnotíme.
„Popřemejšlejte o tom,“ dodal ještě Roura, „Kopr mi bude volat pozítří, jak jsme se rozhodli. Do té doby si prý máme dát pořádnej voraz.“
Potom už jsme pokračovali domů mlčky. Každý z nás zvažoval, jestli to riziko opravdu stojí za milión korun.
A za takový prachy to riziko bude opravdu velký.

* * *

„A já ti řikám, že to nejde.“
Krysák se znovu ušklíbnul. „Dokážu ti to.“
Začal jsem kroutit hlavou. „Jak?“
„Jak asi,“ řekl tónem, který mi ubíral IQ. „Máte je někdo tady?“
Krysák se po nás tázavě díval.
„Na mě se nekoukej,“ odpověděl mu Roura. „Já šprcku nepotřeboval, ani nepamatuju.“
Kouknul jsem na Rouru, kouknul jsem na Krysáka a pak jsem jen pozvednul ramena. „Co myslíš?“
„Teda, pánové,“ spráskl nad námi ruce Krysák, „překvapujete mne. Gentlemani jako vy a žádné dámy?“
„Tak vyndej nějakou svojí, Casanovo,“ ozval jsem se.
„Rád bych vážení, ale poslední jsem včera obětoval jedné Karlínské růži.“ Načež se uklonil, předstírajíc donkichotské sejmutí klobouku ze své hlavy.

My s Rourou ale věděli, že kecá. Včera se od nás nehnul, byli jsme všichni unavení z té krádeže Audiny. Sice se nám ji podařilo štípnout bez větších problémů, ale bylo to vyčerpávající.
Na to, že nás k ní zavedl právě Krysák, to bylo docela příjemné překvapení. Jediný, kdo z toho měl stále špatný pocit, byl Roura. Nerad bral něco neověřeného. Několikrát ho musel Krysák přesvědčovat, že je to „vopravdu v cajku“.

„Pánové, navrhuji,“ významně pokračoval Krysák, „že pokud má být čest mého jména zachována a mám prokázat vám, nevěřícným duším, že to skutečně jde, musí někdo předmět zakoupit. Navrhuji, aby to byl Kouďák.“
„Proč já?“ ozval jsem se. „Ty nám to chceš dokázat, tak bys je měl jít koupit ty.“
„Ty se ale se mnou nejvíc hádáš. Že jo, Roura? Že by pro ně měl jít on?“
„Jasně, souhlasím s Krysákem,“ odpověděl mu Roura.
Bylo mi jasné, že s ním souhlasil jen proto, že jemu se jít nikam nechtělo.
„Tak na to kašlem, věřím ti Kryso.“ Mně se totiž taky nikam nechtělo.
„Hahá!“ křičel a vysmíval se mi Krysa. „Tak tedy uznáváš mou nekonečnou moudrost a zkušenosti. Poklekni a začni mne oslovovat ‚pane‘.“
„Na to zapomeň,“ mávnul jsem na něj rukou.
„Cože?“ zahřměl pansky. „Ty bídný červe! Uznals mou pravdu, tak poklekni!“
Chtěl mě prostě vyprovokovat, abych pro ty kondomy došel.
A vyšlo mu to.
„Tak jo, Krysáku. Jdu pro ně. Ale jedno ti řikám, když se ti to nepovede, tak tu šprcku sežereš.“
Krysákovi zmizel z tváře úsměv a naprázdno polknul.
Začal přemýšlet.
„Najednou se ti do toho nechce, co?“ přihodil jsem si.
Krysák si zamyšleně promnul bradu, zadíval se do stropu, svraštil obočí a pronesl: „Hm.“
Po chvíli se usmál.
„Když se mi to povede,“ odmlčel se, „sežereš jí ty.“
V ústech se mi zničehonic objevila pachuť gumy.
Zakřenil jsem se.
„Dobře,“ souhlasil jsem po chvíli.
Přistoupil jsem ke Krysákovi a na stvrzení sázky jsme si podali ruce.
Roura se plesknul do čela, zavrtěl hlavou a prohlásil, že jsme hovada.

Vzal jsem si boty a vyšel z bytu.
Musím někde koupit kondom, který se Krysák pokusí navléct na hlavu.

(pokračování příště)