Moje staré lásky

Seděla na židli. Byla zticha, jen občasnými poryvy větru se pohnuly její rudě namalované rty. Natáhla z cigarety obvyklou dávku nikotinu a celé okolí kolem sebe zaplnila mlha kouře. Podívala se na pivo před ní. Prstem přejela po kapkách stékajících po sklence. Tohle nemůže být můj život, pomyslela si. Jsem někdo jiný v mém těle. Jsem cizinec uprostřed tak známě neznámého světa. Prohrábla si vlasy, zajela prsty až na svoji kůži, podrbala se a začala se smát. Její hektický smích duněl po celé prázdné hospodě. Slzy rozmazávaly její řasenku a oční stíny. Zavřela oči a představovala si..Oživla její idea, vzala ji do náručí a tančila s ní na hudbu plnou skvostných tónů. Idea se měnila v pana vlasatého, s hnědýma očima a kudrnatými vlasy. Pohladil ji a ona pocítila silné vzrušení projíždějící po celém těle. Chtěla, hned teď…políbit…hladit…svést… políbit. „ Teď ještě ne, zlato..! Až bude čas..“ a náhle se rozplynul. Zase se smála, zase byla sama s její červenou sukní, korály kolem krku, černou halenkou, rudými rty a rozteklou řasenkou po tvářích.
Zaklepal ji na rameno. Lekla se, ale zvykla si na to, že její přeludy občas dokážou i pohladit. Otočila se a otevřela pusu úžasem.
„ Chtěl jsem si k vám pouze přisednout, připadala jste mi tak osamělá, slečno.“
Nedokázala vydat jedinou hlásku či se vůbec zmoct na slovo.
Aniž by čekal na odpověď, sednul si na polorozpadlou, sto let starou židli vedle.
„ Víte, šel jsem kolem a začalo pršet. Vlastně mě sem něco táhlo. Možná, že mi to něco řeklo, abych vás vysvobodil.“ Šibalsky se rozesmál. Pohladil ji po ruce. Nebyla to ona, místo ní tu seděla jakási ztuhlá, kamenná socha. Uslyšela zpívat slavíky. Tak to bylo po každé, když se cítila šťastná. Kytky kolem…ta vůně..ach ta vůně…Jiskry přiskočily na pomoc jejím očím.
„ Asi jsem vás vyvedl z míry,co..? To jsem nechtěl. Objednal jsem pro nás kávu s dvěma cukry.“ Vzal do ruky pivo a vylil ho do vázy na vedlejším stole. Chtěl ji zachránit..? Chtěl ji dát důvod ho milovat..? Byl snad stejně osamělý jako tato žena. Nepoznával sám sebe, ale líbilo se mu se na ní dívat, jak je zmatená, rozkošná, vzrušující, jiskřivá.
Napila se kávy. Škubla sebou, spálila si jazyk. Je čas jít. Přirovnala ho k jednomu z jejich bludů, ale nemohla si odpustit myšlenku, že je tak skutečný.
„ Promiňte, už musím jít. Děkuji za kávu, byla vynikající.“ Zvedala se. Následoval ji. Chytil ji za ruku. Přitáhl a políbil. Otevřela oči z toho nekonečného snu.
„ Kde jsi byl tak dlouho..?“ pošeptala mu do ucha. Líbali se…jako dva nenasytní lvi.
Vyšli ven ze zakouřené hospody, kde ona prožila dva roky svého starého života. Kapky deště dopadaly na jejich tváře. Promočily jejich šaty, vlasy a oči. Nechal deštník zavřený, chtěl, aby se očistila, aby ucítila tu svěží vůni života.
„ Už je čas, zlato..!“
Lekla se té věty. Zastavila se s husí kůží. Držel její ruku tak pevně. Nemohla se pustit, nemohla se nadechnout. Mohla jen stoupat kamsi, kde ještě nikdy nebyla. Plakala, křičela, on na ní jen nemilosrdně koukal a pořád dokola opakoval:. „ Už je čas, zlato..“