Černá a bílá 38

Když ráno otevřela oči, neuvěřitelně se lekla. Prudce se zvedla a rozhlížela se po neznámém pokoji. To ji ale přepadla obrovská bolest hlavy a musela si znovu lehnout. Pak už tu neznámou místnost začínala poznávat. Na židli vedle ní byly položeny její ryfle a triko a teprve teď si uvědomila, že je pořád ještě v oblečení z večírku. V rohu ležela její taška s pyžamem a zbylým oblečením. Pokusila se na druhý pokus posadit, což se jí nakonec podařilo. Na úkor toho ale zjistila, že ji bolí také břicho a vlastně celý člověk. Když se k tomu všemu ještě uviděla v zrcadle, měla sto chutí zalézt zpět do postele a celý den nevylézt. Bohužel, to nešlo. Po troše námahy se oblékla, učesala a upravila. Sebrala veškerou odvahu a pomalu vylezla na chodbu. Nikdo tam naštěstí nebyl. Po špičkách komicky odcupitala až k Mirkovu pokoji. Pootevřela dveře a uviděla jej ležet na posteli. Tak takhle asi vypadala ona, když se probudila.
„Mirku?“ zeptala se polohlasem do tichého pokoje.
„Hmm,“ uslyšela „kladnou“ odpověď. Vešla dovnitř a zavřela.
„Jak je?“ Prohlížela si ho, vypadal jako mrtvola.
„Mizerně. A jak tobě?“ pootočil k ní hlavu.
„Stejně,“ hlesla a lehla si na uvolněné místo na posteli vedle něho.
„Nic moc si teda nepamatuju, ale vypadá to, že plán jsme splnili úspěšně,“ řekl a civěl do stropu. Uchechtla se, ale v tom ucítila šílenou bolest v hlavě. Zkřivila tvář do bolestivého úšklebku.
„Asi tak,“ okomentoval to za ni a taky se pousmál.
„Jak jsme se vůbec dostali do postelí?“ ptala se ho.
„Číšníci nás odnesli. Mají zaplaceno za to, že po večírku taky uklidí, tak nás profesionálně „uklidili“.“ Na to, že mu bylo očividně fakt blbě, tak sršel vtipem.
„Mluvil jsi už s matkou?“
„Blázníš?!“ vyjekl. „Každou chvílí odjíždí do práce, tak počkám a pak se půjdu aspoň trochu nasnídat.“ Zamyšleně se podrbala na hlavě.
„A neměla bych se jí omluvit? Vždyť jsme se ztřískali skoro do němoty,“ pokračovala dál.
„Skoro?“ ulehčil téma opět Mirek a dál svoji matku nechtěl řešit. Zmlkl a s plnou hlavou myšlenek pozoroval bílý strop. Nerušila ho, tušila, o čem přemýšlí. Však i ona má čím si lámat hlavu. Vždyť se přece včera líbala s Jirkou. S Jirkou! Naštěstí od něj utekla, ale dostalo ji to tak, že se pak s Mirek opila u bazénu. Víc si nepamatuje.
„Asi mám problém,“ promluvil najednou do ticha Mirek. Nastražila uši a poslouchala.
„Já … sakra, nevím, jak to mám říct,“ zdráhal se Mirek a začal se ošívat. Mlčela.
„Nevím to tak úplně jistě, ale … asi jsem včera něco provedl.“
„Nepovídej,“ zasmála se (i když moc dobře věděla, o čem Mirek mluví), „co jsme do teď řešili?“
„Ale ne,“ opravil ji spěšně, „to už je průser jinýho kalibru. Já jsem totiž … no … asi jsem měl něco s Karolínou,“ vydechl a neodtrhl oči od bílé stěny nad nimi. Přemýšlela? Má hrát překvapenou a celé si to vyslechnout, nebo přiznat, že je viděla?
„Aha,“ rozhodla se nakonec, „ale to už není žádná novinka.“
„Cože?!“ vyjekl.
„Našla jsem vás tady spolu, jenže jste byli tak zaneprázdnění, že jste si mě ani nevšimli. Samozřejmě, jsem vás hned nechala o samotě,“ dodala rychle.
„Bože,“ chytil se za hlavu. „To je trapas,“ skučel.
„Houby trapas,“ uklidňovala ho. Jenže Mirek už dál mlčel. Nejspíš se rozhodl tohle téma prozatím uzavřít.
„Mám hlad,“ nadhodila po chvíli, když pokoj opět zaplnilo mlčící ticho.
„Jo, já taky,“ přitakal, „ale mám dojem, že když něco sním, tak to pude zase pěkně rychle ven.“
„Ale něco sníst musíme,“ trvala na svém.
„Tak jo,“ souhlasil nakonec, „matka už stejně odjela.“

Eva se nakonec nechala od Mirka přemluvit a zůstala u něj až do večera. K pozdějšímu obědu si objednali dvě pořádné pizzy, usadili se na celé odpoledne k televizi a podívali se na pár filmů, při kterých se pořádně pobavili. Takové celodenní léčení kocoviny. Jenže takto ubíhal čas fakt rychle a už bylo sedm večer.
„Zavolám ti taxíka. A tentokrát ti ho zaplatím dobrovolně,“ drcnul do ní, když na obrazovce běžely titulky filmu. „
Jo, dík.“ Mirek se zvedl a odešel telefonovat, Eva v obýváku osaměla. Co bude teď teda s Jirkou? vloudila se jí nepříjemná otázka do hlavy. Snažila se to nějak vyřešit, ale na nic moc nepřicházela. Vzpomněla si však na to, jak jí to celé bylo včera příjemné, ten kratičký okamžik, jak byla blahem bez sebe … Co bych …
„Tak už je na cestě,“ vyrušil ji Mirek a sednul si zase zpátky na zem za ní. Usmála se na něj, ale nepromluvila. Byli jak dva čekající na autobusové zastávce. Seděli jen tak potichu vedle sebe, koukali na vypnutou televizi a čekali. Pak promluvil Mirek:
„Řekl bych, že jsem v pořádným průseru.“
„V dalším?“ podivila se a vzpomněla si na ranní rozhovor.
„No, spíš je to furt ten samej,“ pokračoval zaraženě. „Nemůžu na ni totiž přestat myslet.“ A je to venku. Takže Jirka je odhadl dobře.
„A to je špatně?“ zeptala se ho.
„Nevím. Asi jo. Ta holka je mi tak nesympatická. A přitom … ten včerejšek …“ Prohrábla mu rukou vlasy a znovu se na něj usmála.
„Chápu. A mluvili jste pak spolu vlastně?“ Zarazil se a minutku mlčel. Očividně má ten včerejší večer dost zmatenej
„Řek bych, že ne. Usnula a já mezitím zmizel k bazénu.“
„Tak to vypadá dobře,“ uklidnila ho a zvedala se, neboť byl nejvyšší čas se sbalit.

Když vyšla se všemi svými věcmi před vilu, taxík zrovna vyjížděl zpoza zatáčky. Otočila se naposledy na Mirka a darovala mu povzbudivý úsměv.
„Na koupáku ses mě ptal, jak mě sbalil Štěpán. Můžu tě uklidnit, protože my se měli zezačátku stejně tak rádi jako vy dva. Neboj, to se vyřeší.“ Mrkla na něj a pak nastoupila do auta. Mirek za ni zaplatil cestu a pak už jen sledoval, jak mu mává z okýnka.

A vlastně proč ne? Proč by to teda nemohla s Jirkou zkusit? Vždyť … jednoduše měla ze sobotní noci pocit, že to třeba může vyjít. Proč by nemohlo? Ležela doma v posteli a užívala prázdnin. Od včerejšího večera nemohla přestat myslet na nic jiného a neustále se jí tento problém motal v hlavě. Snídani si donesla až do peřin a při chroustání topinky prohlížela internet. Po snídani si zašla pro poštu a s potěšením zjistila, že jí přišla výplata z brigády. Horlivě otevřela obálku a srdce jí poskočilo radostí. Nikdy by nevěřila tomu, že pouhé pozvání k oslavě může takto zvednout plat. Na nečekaných prémiích dostala skoro polovinu samotné výplaty. Se smíchem se složila na postel, zrovna když jí u notebooku zapípal mobil. Přišla zpráva. ČEKÁM TĚ V PŮL OSMÉ PŘED KLUBEM. NEZAPOMEŇ PŘIJÍT VČAS. MIREK. Cože? koukala překvapeně na display a nemohla si vzpomenout, co má Mirek v plánu. Okamžitě mu tedy odepsala. TY TO NEVÍŠ?! ŠTĚPÁN DNES HRAJE POPRVÉ V KLUBU. MYSLEL JSEM, ŽE TAM ZAJDEM. No jo, Štěpánova kapela … Nálada jí poněkud poklesla. Má jít na koncert kapely, která ji připravila o kluka? Má tam vůbec chodit a dívat se celý večer na to, jak se tam Štěpán objímá s tou zrzkou?

Bylo už odpoledne, když se konečně rozhodla. Ať je to jak chce, tohle byl vždycky Štěpánův sen. Mít kapelu, vystupovat před lidma, … Když se s ním rozcházela, řekla, že by chtěla zůstat kamarády. Takže jako kamarádka se půjde do klubu podívat, bude ráda i za Štěpána, ať tam bude s kýmkoli.

Jako obvykle. Ulice cestou ke klubu byla zaplněná mladými lidmi, kteří se přišli zase jednou pořádně pobavit. Na zemi se válely zbytky cigaret, kolem popelnic ležely desítky prázdných lahví. Už zdálky viděla barevný plakát na vstupních dveřích. Lákal všechny přítomné na koncert místní mladé začínající kapely. Štěpánovy kapely. Kousek od vchodu stál Mirek.
„Páni, dneska ses vyfikl,“ ohodnotila jeho vzhled místo pozdravu. Měla pravdu, na dnešní večer se oblíkl docela jinak než jindy. K riflím si tentokrát vzal hnědou letní košili a černé triko. A s pečlivě načesanými vlasy byl k nakousnutí.
„Taky tě rád vidím,“ odpověděl jí přesto a vešli spolu do podniku.

První její pohled padl na pódium, které už bylo dokonale připravené, jen začít. Hned na to se podívala do jejich bývalého koutku, zda tam nesedí ještě někdo jiný z party. A kupodivu tam seděl Karel. Drbla do Mirka a zamířili k němu. Karel se nijak nezměnil. Jen tam tentokrát neseděl sám, vedle něj byla Gábina v slušivé minisukni a maximálně krátkém topu.
„Zdar,“ pozdravila je, „můžeme si přisednout?“ Zeptala se dřív, než stačil mít Mirek jakýkoli komentář. Jen nasadil útrpný výraz a svezl se na pohovku vedle Evy. Dlouho tam ale nevydržel.
„Jdu pro pití, chcete něco?“ optal se, ale nestihli mu ani odpovědět a už byl pryč. Otočila se tedy na Karla. Počkala, až se přestal líbat s tou mladou dívkou a pak se ho zeptala:
„Tak ses taky přišel podívat na Štěpána?“ Karel vykulil oči.
„On tady dneska hraje Štěpán?“ Ach bože, to bude večer, zaúpěla a znovu od nich odvrátila pohled.

Seděla dál vedle těchto dvou a útrpně snášela jejich neustálé líbání. Upírala pohled na pódium, kde si už chystali nástroje lidi ze Štěpánovy kapely. Mezi nimi poznala Romana, tak nějak se asi jmenuje, jeden z jeho kámošů. Dalšího znala jen od vidění z koupaliště. A nakonec – na pravé straně postávala u kláves ta zrzavá dívka. Spokojeným pohledem přejížděla po klubu a tvářila se vševědoucně. Ale kde je Štěpán? vrtalo Evě hlavou. A kde je Mirek? Odešel už před hodnou chvílí a on ani pití pořád nikde. Omluvila se tedy Karlovi a jeho „dívce“ a vyrazila na obchůzku po klubu. Cestou to vzala kolem záchodků, jenže tam nebyl. Pak se vydala k baru. Uviděla ho už zdálky. Seděl tam na barový stoličce a právě do sebe házel jednoho malýho panáka.
„Co tady prosím tě děláš?“ zeptala se ho hned, jak k němu došla. Na druhý pohled už ale nevypadal vůbec opile, nejspíš to byl jeho první panák.
„Jé, Evi. Já zapomněl … no, dal jsem si jednoho na rozjezd,“ usmál se na ni roztomile a oči mu nervózně těkaly kolem.
„Aha, tak to jo,“ reagovala zaraženě, „tak běž objednat to pití a jdi za Karlem. Do teď jsem tam trpěla já, tak se vyměníme, jo.“ Zmateně kývl a vyrazil k pípě.

Osaměla. Ani nevěděla, proč ho poslala pryč. Posadila se na jeho židli a řekla si barmanovi o sklenici vody. Všude kolem bylo plno lidí, strašný hluk a šrumec. Otočila se na stoličce a pohlédla na celý klub z druhé strany. Najednou si vzpomněla na chvíle, které tu se Štěpánem prožili, na Aleše a na to, jak sem chodila upíjet svůj loňský žal, a na Jirku, kterého odtud s Mirkem táhli. Zamyslela se natolik, že si nevšimla Štěpána jdoucího přímo naproti ní.
„Ahoj Evko,“ oslovil ji a zamával jí rukou před očima, aby se probrala.
„Nazdar,“ překvapil ji svým pozdravem a čekala, co bude dál. Přece jen to bylo už hodně dlouho, co spolu mluvili trochu v klidu.
„Co tady děláš? S kým tu seš?“ ptal se okamžitě a gesty se zeptal, zda si může přisednout. Kývla.
„Jsem tu s Mirkem. Říkali jsme si, že se na tebe přijdem podívat,“ odpověděla a jen zírala na jeho samozřejmé chování. Jakoby posledních pár týdnů vůbec nebylo. A vlastně to byl přece on, kdo se chtěl hádat. O to víc byla překvapená.
„Fakt? To jsem rád,“ rozzářil se, „viděl jsem tady i Karla, ale ten přišel zřejmě kvůli něčemu jinému. No … a jak ti dopadla ta vejška?“
„Jo, vzali mě,“ vyhrkla znovu.
„Vážně?! To je super! Tak to gratuluju.“ Jen se usmála a zadívala se do sklenice vody. Z pódia se ozývaly první zkušební tóny, probíhala zkouška mikrofonů a podobné věci. Zrzka stála za klávesami a prověřovala funkčnost svého mikrofonu.
„Štěpáne,“ zavolala jej prostřednictvím reproduktorů. Ten se jen na Evu zdrženlivě usmál a ještě chvíli váhal.
„Tak běž, ne?“ pobídla ho a povzbudila ho úsměvem. Kývl a vydal se mezi lidmi na pódium. Pak se ale ještě otočil:
„Budeš tady doufám dlouho. Připil bych si na tu vejšku,“ zavolal na ni. Přikývla v odpověď a pak se jí ztratil z dohledu. Vypila zbytek vody, zaplatila a vydala se zachránit Mirka.

„Tak lidičky,“ ozvalo se z mikrofonu na pódiu, u kterého teď stál majitel podniku, „pozdravte naši novou kapelu!“ Přede všechny teď vystoupila celá Štěpánova kapela, každý si stoupl k tomu svému a širokými úsměvy se se všemi pozdravili. Sál jim na to odpověděl potleskem a pískotem. Majitel předal mikrofon Štěpánovi, povzbudivě jej poplácal po rameni a zmizel.
„Ahoj, všichni,“ oslovil je nervózně Štěpán. „Nebudem to nijak zdržovat – na rozjezd Vám zahrajem píseň od skupiny „Letters to Cleo“.“ Naposledy se podíval na ostatní na pódiu a pak už se ozvaly tóny jeho kytary i bubny a další. Hned tato první píseň vytáhla na parket hromadu lidí. Eva musela uznat, že ta zrzka zpívá docela pěkně. V tom se Mirek, do teď neuvěřitelně nervózní a roztržitý, zvedl ze sedačky a měl se k odchodu.
„Kam jdeš?“ zastavila ho rukou Eva a zaraženě se na něj dívala.
„No … já … víš, musím jít něco vyřídit. Ale … ještě se uvidíme, neboj …,“ a zmizel. Super, poznamenala v duchu a protočila oči v sloup. U stolu momentálně osaměla úplně, neboť Karel se šel se svou vyvolenou natřásat na parket. Vzala do ruky pití a věnovala se kapele. Ten bubeník se neuvěřitelně předváděl, nepochybně se mu tam moc líbilo, kytarista měl hromadu práce s tím, aby uhlídal akordy, zrzku raději přeskočila a nakonec Štěpán – očividně byl šťastný. Očička mu jen hrály radostí a vystoupení si užíval. Na chvíli se odvrátila od hrajících a zamířila na Mirka. Ten právě došel k rohu barového pultu a nejspíš na někoho čekal. A pak se u něj z ničeho nic objevila Karolína. Vypadala úplně jinak než na večírku. Tak nějak … normálně. Chvíli naproti sobě jen postávali a stydlivě po sobě pokukovali. No tak, dělej, pobízela jej Eva. Úplně ho tlačila očima k ní. A to už se Mirek rozhoupal, přistoupil ke Karolíně ještě blíž a položil jí ruku kolem pasu. Eva se jen potěšeně pousmála. Pak se sehnul a něco jí pošeptal do ucha, no a pak … Eva jim nechala trochu toho „soukromí“ a zahleděla se zase někam jinam. To je večer, to tady zůstanu zase sama. První skladba právě dohrála a Štěpán se napodruhé chytl mikrofonu.
„Tak to byla první píseň a další bude z naší vlastní tvorby – „Pouliční lampy“.“ Navzdory názvu začala píseň dost tvrdě a místní rockeři se vrhli na parket. Karel nadále naháněl svoji dívku po tanečním prostoru, Mirek se pároval opodál a Eva tedy zůstala opět sedět u stolku. Jenže potom už jí byla dlouhá chvíle a zvedla se k baru objednat si další pití. Mirek si jejího příchodu všiml a nenápadně na ni mrkl. Signál mu oplatila, bohužel on si jej vyložil poněkud jinak. Vydal se s Karolínou na jejich místo. Tak křoví vám tam fakt dělat nebudu, pomyslela si, a tak si sedla na barovou stoličku.
„Tak,“ uslyšela najednou v prostoru Štěpánův hlas, „a ještě jedna naše písnička před první přestávkou. Ale tu bych rád věnoval jedné osobě … no, však ona už bude vědět …“ Zrzka za klávesami se samolibě zašťuřila, ale Štěpánův pohled se zastavil u barového pultu.
„Když mlčíš,“ uvedl ji a začal hrát úvodní sólo na kytaru. Prsty mu pomalu klouzaly po strunách, tak skvěle, jako vždycky hrával na chatě. A ty tóny se nesly celým klubem …
„Je to zvláštní a krásné
Ten způsob, jak mluvíš k srdci mému.
Ať se snažím a snažím jak chci,
Nevysvětlím ten způsob žádnému.

Smích tvůj mi říká, že mě potřebuješ,
Tvé oči nelžou o tom, že mě neodkopneš,
dotyk rukou tvých – vzkaz, že když má duše padá
Zachráníš mě … mlč! Jsme tu jen ty a já …“
Po celou dobu, co zpíval, nespustil z Evy oči. Něco v ní však vykřiklo a ona se zvedla s tím, že tohle poslouchat nebude. Urputně zadržovala slzy v očích a tlačila se masou lidí z klubu ven. Pak se najednou prudce zastavila a zůstala překvapeně zírat na sedačku pár metrů před sebou. Teď už slzy nemohla zastavit, jejich slané kapky jí začaly stékat po tvářích a ona se naštvaně rozběhla ven z klubu. U východů se za ní ještě několik lidí otočilo, jak hlasitě práskla dveřmi. Štěpánovu píseň ani nedoposlechla.