Dopis

"V Tvých očích je jed. Vím to s konečnou platností, i když jsem si stále myslela, že mu můžu vzdorovat, vlastně na tom není ani sebemenší zrnko pravdy. Jedu neodoláš. Jed se zaryje hluboko do kůže až nakonec proudí v každé částečce těla a nedá se vnímat naprosto nic jiného. Vím, jak moc z Tebe sálá. Ano, má vlastní hlavu. V duchu plánuje, kdo je tak moc slabý, aby mohl být otráven, a vše skrývá pod maskou, kterou by neodhalil ani rentgenový paprsek. Možná je to účel. Dosáhnout toho, aby infikovaný prosil na kolenou o milost. Já to klidně udělám, když bude třeba. Budu klečet na kolenou, a prosit, abych byla osvobozena. Vždyť já už neumím být tím kusem ledu, který dávno roztál. Můžu klidně přiznat, že tuhle bitvu jsem prohrála. Ona to vlastně ani nebyla bitva, tedy pokud se tak dá označit něco, co bylo jasné, jak dopadne. Nevěděla jsem asi s kým mám tu čest. Jsem schopná přiznat, že se vzdávám, jen když mě necháš jít. Rány se zahojí, o to se zase tak nebojím. Jen mám strach o to, jak hluboké jsou a jak ještě můžou být. Mám strach, lásko, že už Tvá nelítostná ruka tiše zabila všechny zítřky, které tu byly. Že jen mávla, a opět se nade mnou snesly všechny stíny, které jsem chtěla zničit."

Pero, které mělo až do té chvíle trpělivost s nekonečným přívalem slov, která plynula neuvěřitelnou rychlostí, konečně projevilo svou slabost a tichým prázdným škrábáním místo toho aby psalo, si říkalo o další inkoust. Opatrně namočila jeho hrot do lahvičky s tuší a párkrát s ním zaklepala. Na ušmudlaný papír dopadlo několik černých kaněk, které rozmazaly poslední tři slova, ale ani se je nepokoušela opravit. Nepřítomně sevřela v rozklepaných prstech hrnek kafe, které už dávno vystydlo, ale když si ho zvedala k ústům, jako by ji v polovině ruka vypověděla službu a klesla zpět na stůl. Spěšně se chopila svého pera a pokračovala v psaní.

"Jsou tu zpět. Vrátily se a i Ty to moc dobře víš. Stahují mě hluboko, do věčné zimy. Vím, že mi nebráníš se zahřát, ale já to nedokážu. Nedokážu se bránit, když vím, že mě máš ve své moci. Už mě nebaví napjatě čekat, co se skrývá na konci cesty. Víš, lásko, z konečné stanice jdou dál pěšky jenom někteří. A jsem si stoprocentně jistá, že my dva to nebudeme. Ten jed, ten, který vypadal, že postaví základy našich vzdušných zámků nakonec vše zničil v několika málo okamžicích. Jako bychom uzavřeli smlouvu s ďáblem, nepřipadá Ti to trochu tak?"

Někde v dálce bouchly dveře. Trhla sebou a urychleně začala schovávat všechno, co nepotřebovala, aby kdokoli viděl. V duchu si vyčítala, že je tak paranoidní, ale nechtěla, aby ji při psaní kdokoli rušil. Tenhle jediný dopis, to poslední, na čem jí ještě v tu chvíli záleželo, chtěla dopsat v klidu za každou cenu. Na chodbě se ozval dusot několika párů nohou a vzápětí veselý dětský smích. Oddychla si. Vypadalo to pouze na mladšího bratra, který byl v tu chvíli prakticky neškodný. Průvan z otevřených dveří někde dole v chodbě způsobil, že její okenice přestaly držet u sebe a opět začaly lomcovat. Ani si nepamatovala, proč vlastně tehdy tak trvala na tom, že je chce do svého pokoje, když s nimi hned po pár dnech měla jen potíže. I přesto, že byly rozbité se nikdo neměl k tomu je opravit. Chvíli uvažovala, jestli jí stojí za to vstát a pokusit se je nějak alespoň částečně dát do pořádku, ale nakonec se zaposlouchala do ticha domu a otevřela šuplík, kam schovala onen papír.

"Zvenku slyším vítr, jako by mi připomínal všechny ty časy, kdy jsme oba měli křídla. Mohli jsme létat, pamatuješ? Já přísahám, že jsem čas zastavit nechtěla, snad jen se na chvíli vrátit do oněch dob. Ten vítr jako by skučel, jako by o něco prosil, jako by nás oba volal zpět. Bolí to, ani nevíš, jak moc to bolí poslouchat ten nářek. Rve mě na kusy, dusí mě a nepustí. A přes to všechno, bych se tím větrem chtěla alespoň na malinký záblesk okamžiku stát, jen pro to, abych mohla být lehkým vánkem co pohladí Tvou tvář a je tak imunní vůči jedu Tvých očí.. Vím, že já nikdy neměla to štěstí a neříkám, že toho snad lituji, ale vše se zdálo být v pořádku až do teď. Jako bych cítila tlak z toho, jak mi Tvůj jed proudí v žilách, je součástí mé krve, mne samé."

Najednou jako by ani neměla co psát. Chvíli jen tak seděla, neschopna se ubránit vzpomínkám na doby minulé, na časy, kdy skutečně už snad zbývalo jen vzlétnout. Všechny vzpomínky jako by se vracely, nejen že už dávno nebyly černobílé, ale nabývaly tak jasných vzájemně kontrastujících barev, až se jí zamotala hlava. Prudce zavrtěla hlavou, ve snaze je alespoň trochu potlačit, ale byl to jen další z jejích marných pokusů, čehož si byla moc dobře vědoma. Na už tak dost špinavý a ušmudlaný papír ukápla tak dlouho zadržovaná slza a hned po ní několik dalších, snad jako by je ta první, odvážná povzbudila k pohybu. Tiše je pozorovala, jak se pomalu rozpíjejí a spěšně mrkala, aby zadržela ty další, a taky aby odešly ty barevné mžitky před očima, ve kterých viděla záblesky svých vzpomínek.

"Už jsi někdy zkoušel uhasit požáry holýma rukama? Možná to jde, já nevím, ale mě se to nepovedlo, navzdory tomu, jak moc jsem se o to snažila.. Tolikrát jsem Tě prosila, abys zaplnil každý kout, ve kterém vidím Tvůj stín, ale teď už vše vidím až moc jasně. Oblohy se každý smí dotknout jen jednou., bez jakékoli výjimky. Nezbývá mi, než Ti poděkovat, že jsi mi to umožnil. Asi už jsme dávno vyhasli, lásko, ale věř, proměnit se v prach jen tak nejde. A co já vím, třeba se ještě někdy setkáme."

Chvíli se dívala, co všechno za tak krátkou chvíli napsala, ale po chvíli rozhodně utřela pero do malého kapesníku a zašroubovala lahvičku s tuší. Její pohled padl na nádobku, která stála vedle tuše. Byla plná bílých prášků, těch které si dřív brávala, když jí nebylo nejlépe. Sáhla po ní, a do dlaně si vysypala plnou hrst. Chvíli se na něj jen tak nerozhodně dívala, jako by ještě váhala, ale poté jí padl pohled na dopis, který právě dopsala.
,Je to jen další jed,’ blesklo jí hlavou, a volnou rukou se natáhla pro sklenici vody, kterou vše postupně zapila. V mírné euforii, ale stále ještě plně vnímajíc vložila dopis do obálky, napsala na ní adresáta a položila ji na stůl. Všechno bylo tak, jak plánovala. Ulehčeně si lehla na postel a po dlouhé době se cítila klidně. Už ani tolik nevnímala vzpomínky, které začaly pomalu blednout zpět do černobíla, vítr už dávno nezněl jako nářek zoufalého a okenice, které snad nikdy nešly opravit, začaly bouchat stále slaběji, až ztichly úplně.