Láska s vůní azura 2. díl

2.

Krátce před půl šestou ranní, kdy byl vzduch ještě chladivý a voňavý, písek studený a moře příjemně osvěžující, kdy se nad městem objevily první sluneční paprsky a jemná zář se postupně začala rozlévat do ulic a když se mešity otevřely pro první modlitbu, stála osamocená na pláži, mezi desítky lehátek, denně hojně využívaných turisty, přes hlavu přehozený tmavý šátek a zamyšleně upírala pohled do dáli kamsi na obzor. Občas neklidně zamrkala dlouhými řasami a oči chladné jako ocel se jí podivně zaleskly. Stála tam a čekala s nadějí, že vše bude dobré. Z jejích rtů se linula tichá slůvka, ruce měla volně spuštěné podél těla. Lehké poryvy větru, prohánějícího se nad modrou hladinou, jí jemně hladily po tváři, jako by se pokoušely o útěchu. Jí se však nečeho takového nedostávalo. Věděla, že jednou si zvolila a již není cesty zpět. Věděla, že bude muset vydržet.

,, Vážené dámy, vážení pánové, děkujeme, že jste se rozhodli využít služby naší letecké společnosti. Přejeme vám příjemný pobyt!“ Lidé slušně zatleskali, načež nastal obvyklý nával při vystupování. On však nepospíchal. Byl tu sám za sebe, na nic nevázán, nikdo za něj nezodpovídal. S klidem, kteří mu často mnozí záviděli, si vyzvedl své zavazadlo, načež se začal pídit po východu z poměrně rozsáhlého letiště. Naštěstí pro něj se tu nyní vyskytovalo minimum cestujících, hala byla téměř liduprázdná.
Není se čemu divit, pomyslel si a násilím potlačil zívnutí. Hodinu a půl po půlnoci všichni spí ve vyhřátých postelích nebo si užívají zdejšího nočního života.
Sotva vyšel na ulici, těžký slaný vzduch přímořského letoviska ho donutil rozkašlat se.
,, Entschuldigung, bitte!“ Kdosi ho náhle s příliš velkou razancí odstrčil a on poněkud překvapeně pohlédl na menšího obtloustlého muže, jemuž mohlo být stěží padesát, v perfektně padnoucím obleku, a jeho společnici, vysokou blondýnu v upnutých kalhotech, která za ním poslušně cupitala. Oba chvatně nastoupili do nejbližšího taxíku a dřív, než se stihl vzpamatovat, zůstal po nich jen lehký oblak prachu.
,, Lidi,“ zabručel si sotva sám pro sebe a s lehkým úšklebkem popadl cestovní tašku.

Čilý ruch na zdejší tržnici, kde byly stánky plné pestrobarevného ovoce, různých druhů zeleniny, ručně tkaných koberců, hedvábných šátků, blyštivých ozdob do vlasů a šperků z falešného zlata, ji nepřekvapil, pouze se i s nevelkým proutěným košíkem přesunula kousek ke straně, aby umožnila lépe procházet poznáníchtivým turistům ve slunečních brýlích a fotoaparáty na krku. Ze všech koutů se linula směsice jazyků, přes němčinu, angličtinu a turečtinu, až po méně obvyklé, mezi kterými šlo zaslechnout i maďarštinu a francoužštinu. Češtinu však její sluch nezaznamenal a ona si jen tiše povzdechla, neboť již několik předlouhých týdnů zde nepotkala nikoho ze země, jež jí byla léta domovem. Nemohla se přeptat, co je nového, co se událo. Jakkoliv dřív nesnášela zprávy a klepy, teď se přímo třásla, aby zjistila nějaké novinky.
,, Hej! Hej, Elen! Merhaba,“ Užasle vzhlédla, zahnala dotěrné myšlenky a stanula tváří v tvář drobnému opálenému muži, s bystrýma očima a trochu povýšeným výrazem. Poslušně sklopila hlavu.
,, Merhaba, otče!“ Zdálo se, že ji ani nezaslechl, protože ihned spustil a nebyl k zastavení:
,, Jak se má můj syn? Dlouho jste u nás nebyli a my už být nervózní. A kdepak vlastně je tvůj muž? Kde je mé çocuk?“ Začal se rozhlížet, přičemž kolem sebe máchal rukama a divoce gestikuloval.
,, To snad yok! On tebe nechat chodit samotná. Begenmedin! Ten kluk vůbec nectít naše turecká pravidla. Moje krev! A takhle zostudit, co naši předci vytvářeli celá staletí!“ Elen nepatrně ustoupila, neboť se jí v jednu chvíli zdálo, že jí uhodí. Její společník stál, ztěžka oddychoval a hřípí u nosu mu úplně zbělelo.
,, On … on spí. Celou noc pracoval!“ namítla nejistě a rozhlédla se kolem. Nikdo si jejich prudšího rozhovoru však nevšiml, ldav lidí štěbetal a obchodníci si jen mnuli ruce nad výdělkem.
,, Pojď,“ Náhle chytl užaslou ženu za rukáv šatů a namířil si to nejkratší cestou z tržnice. Po celou dobu šli rychle, bez jediného slova, ona zarytě hleděla do země, zatímco on si to rázoval ulicí, jako by mu patřila. Neuběhlo ani deset minut a stanuli před nevelkým domem se zdmi z pálených cihel v klidné části města.
,, Danny! DANNY!“ Elen sebou trhla a instinktivně si zacpala uši. Hlas jejího tchána byl nepředstavitelně silný.
V domovních dveřích se objevil vysoký štíhlý muž. Měl na sobě volnou bílou košili a prošoupané kalhoty a do čela mu spadaly jindy upravené tmavé vlasy. Vypadal jako někdo, kdo právě vylezl z postele.
,, Hm?“ houkl neochotně, když zjistil, že vyrušovatelem je jeho otec.
,, Nevadit ti, že tvá žena chodí po městě sama?!“ Na důkaz svých slov poněkud necitlivě trhl s Elen, která jen tiše usykla bolestí. Danny si ho lhostejně přeměřil a z jeho úst se vyřinula salva tureckých slov, kterým jeho žena nerozuměla.
,, A nyní buď tak laskav a pusť mou manželku,“ řekl nakonec Danny anglicky, zatímco obličej tchána postupně měnil barvu přes sytě rudou až po sinavě popelavou. Nicméně jeho ruka uvolnila sevření a Elen ulehčeně vyrazila k domu. Tohle byl typický turecký život.