Láska s vůní azura 3. díl

3.

Tenkrát, přesně před dvěma lety, když sem přišla, sama, mladá dívka s velkýma zoufalýma očima, co kolem sebe jako by němě volaly o pomoc, sama v opraných džínech, které už toho tolik zažily, sama na letišti plném lidí. Opuštěná v davu, jenž spěchal kamsi za svým cílem, nikdo se nezastavil, nikdo se neohlížel. Vlasy jí v matných pramíncích spadaly kamsi k ramenům, jejich barva byla neurčitá. Vypadala jako někdo, kdo se právě pral se svým osudem. S osudem, který nikoho nehodlal ušetřit, odhodlaný si pohrát a zamotat lidské vztahy.
,, Ach bože,“ šeptala, přestože nikdy dříve v boha nevěřila. Nyní však, s rukama seplýma na břiše, cestovní taškou na rameni, někde uprostřed neznáma, stála a tiše se modlila. Měla pocit, jako by náhle zestárla o dobrých deset let, sama se občas, když zahlédla svůj odraz ve výloze obchodů, divila, že ještě nemá šediny. Vysoká, hubená, neudržovaná. Nejistá, naivní, a přesto odhodlaná. Nějak jí ta celá mozaika z útržků snů a vzpomínek nezapadala do sebe. Něco bylo jinak, něco bylo špatně. Věděla to, ale nemohla s tím nic dělat.
Stála tam, zatímco v jejím nitru spolu bojovaly dva rozporuplné pocity. Srdce ji táhlo zpátky k terminálům, do nejbližšího letadla a co nejdříve zpátky tam, odkud přiletěla. Rozum kázal, jednou sis vybrala tak, nemůžeš se tudíž vrátit. Možná tu jsi naposledy, možná se sem nikdy nevrátíš. tady je tvá budoucnost.
Vlastně má pravdu, napadlo ji mimochodem a ztěžka si povzdechla. Než někdo mohl začít rozjímat nad tím, proč tady ta dívka tak nečinně postává, zamyšleně se rozhlíží kolem sebe a vypadá, že se co nevidět rozpláče, nasadila si na oči velké sluneční brýle, narovnala se a odhodlaně vyrazila k nejbližšímu východu. Zatímco jiní z davu spěchali za prací, zábavou, rodinou, anebo relaxací, ona vyrazila vstříct starostem.
Co se má stát, ať se stane ………

Hotelový bufet byl prostě bufet, jak zjistil, když ráno po příjezdu vyrazil ještě trochu rozespalý do jídelny. Zelenina, čerstvé pečivo, různé druhy sýra, máslo, čaj a káva, to vše tvořilo pestrou nabídku, ze které si zdejší hosté mohli vytvořit své vlastní menu. Jelikož nebyla hlavní sezóna, navíc zbýval necelý týden do Vánoc, bylo obsazených pouze pár stolků. Kromě něj se tu ještě sešlo několik postarších Angličanů, zjevně odhodlaných užít si místních radovánek, pestře vyhlížející rodinka Norů, s obtloustlým synem, který měl kolem sebe neustále napilno něco rozhazovat, ať už papírové ubrousky, nebo kousky svého jídla, a jeden mladý manželský pár.
Po snídani, kterou strávil sám v ústranní od ostatních, přičemž si stihl v klidu přečíst noviny, si odběhl na pokoj pro fotoaparát a peněženku, načež vyrazil na menší obhlídku města. Byl tu poprvé, proto byl poměrně překvapen, když procházel kolem desítek obchůdků se suvenýry, oblečením a potravinami. U každého postávaly hloučky Turků, z nichž někteří si ho přeměřili poněkud podmračenějšími pohledy, zatímco ti druzí si ho vůbec nevšímali. Neměl v úmyslu vyvolávat jakékoliv konflikty, proto zabočil do jedné z postranních uliček a octl se v malém obchodě, kde nabízeli až pestré množství čajů.
,, What can i do for you?“ Leknutím sebou trhl a otočil se. Před ním stála vysoká štíhlá dívka, v dlouhé tmavé tunice a zvědavě na něj hleděla. Oči měla šedivé, chladné jako ocel a vlasy jí zakrýval obyčejný zlatý šátek, podobný těm, jaké nosily zdejší ženy. Přesto rozhodně nebyla rodilá místní, v hlase jí zazníval slabý přízvuk a celkově mu sem nějak nezapadala.
Když si všimla jeho zmateného výrazu, omluvně se usmála a zeptala se plynulou němčinou:
,, Entschuldigung, bitte. Was wünschen Sie?“
,, Vy umíte německy?“ ujelo mu se znatelným zájmem dřív, než si dokázal cokoliv promyslet. Přikývla.
,, Ale z Německa nejste,“ hádal dál, aniž by se zajímal o vystavené zboží. její úsměv se změnil. Náhle na něm nebylo nic radostného, naopak působil trpce a smutně.
,, Ne, to nejsem,“ Sklopila hlavu a mlčky se vrátila k pokladně. Pocit úžasu byl pryč a jeho zaplavil dojem, že celý tenhle krátký rozhovor pokazil.
,, Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout,“ Urychleně se natáhl po jednom sáčku s čajem a položil ho na pult, ,, Vezmu si tohle!“ Když odcházel, mezi dveřmi se ještě na okamžik zarazil. napadlo ho, že tady není naposledy.