Černá a bílá 40

V místnosti bylo hrobové ticho. Na stolku stál hrnek vařícího čaje a na pohovce seděla Eva. Už neplakala. Tiše se dívala někam do neznáma a přemýšlela. Nic jiného od včerejšího večera snad ani nedělala. Doběhla domů a nešťastná se zhroutila na postel. Oni jí to snad dělají naschvál. Co to mělo znamenat? Jirka se nechal oblizovat od nějakého vychrtlé kozy. Vůbec mu nevadilo, že je všichni okolo vidí. Nijak se s tím netajil. Věděl, že tam je? Pokud jo, tím hůř. Ale co, je to přece jeho věc, že se takhle přede všema chová. S ní to nemá nic společného. Začínala si myslet, že by to s ním přece jen mohla zkusit. Přemýšlela o tom, že třeba s ní to myslel vážně. A ono nic. Takže si může zapsat další úspěch. Sakra! Mirek měl pravdu, nedržela jsem se od něj dost daleko. A do toho všeho ještě Štěpán. Jak je to dlouho, co se líbal u bazénu s tou zrzkou? A včera, choval se naprosto v klidu, jako by se to nestalo. No a ta píseň, řekla jsem mu přece jasně, že je konec. Co to mělo znamenat? Nějakej druhej pokus, nebo co? Ať táhnou všichni kluci do háje. Vzala do ruky hrnek a pořádně upila. Se Štěpánem už prostě nikdy víc. Byly to nádherný roky, ale prostě se k tomu už nechci vracet. A jak vyřešit Jirku? Objala dlaněmi pořádně hrnek a vtahovala do sebe jeho teplo. Jednoduše za ním zajdu. O včerejším večeru se nebudu zmiňovat, ale ten polibek z večírku musíme nějak probrat. Řeknu mu, že to byl omyl, chvilkový selhání, že to nic neznamenalo. A pak už mě tady u bazénu dlouho nikdo neuvidí …

Ve středu odpoledne se vydala na koupaliště. Celou cestu si v hlavě dávala dohromady věty, které nesmí rozhodně vynechat. Vše si urovnala a připravila se na všemožná „ale“. Mírně se jí rozklepaly ruce, když za rohem uviděla otevřenou bránu koupaliště. Neustále si dodávala odvahu, uklidňovala se. A když byla několik desítek metrů od vchodu, zapípal jí v kapse mobil. Přišla jí sms od Štěpána. Bože, co ten chce? AHOJ EVI, JAKTO, ZES TAK RYCHLE V PONDELI ZMIZELA? MYSLEL JSEM, ZE ZAPIJEM TU TVOU VEJSKU. A CO TAKHLE SE DOMLUVIT A NEKAM TO JIT JEŠTĚ NAPRAVIT? STEPAN. Tak tohle jsem fakt potřebovala. Další aby otravoval. Dejte mi sakra všichni pokoj!
„Dobrý den,“ pozdravila pana Skalického a ocitla se na půdě místního bazénu. Ztěžka polkla. Pokud možno nenápadně se rozhlédla po okolí. Když však Jirku nikde nespatřila, zamířila k občerstvení pozdravit Ivoše.
„Nazdar, tak jak pak ti to dneska jde?“ zeptala se jakoby nic, ale tvář se jí rozzářila, jakmile uviděla jeho nadšený výraz.
„Jé, ahoj Evi! Co tady děláš? Myslel jsem, že se tady už nikdy neukážeš,“ drmolil rychle. Okamžitě jí nalil vychlazenou limonádu.
„Na účet podniku,“ mrkl na ni. Vděčně se usmála a pořádně si lokla. Nějak jí vyschlo v krku. Chtěla to mít co nejdřív za sebou, ale bylo jí blbé Ivoše jen tak odbýt.
„A co furt děláš?“ ptal se.
„Znáš to. Nějaký vyřizování, zařizování,“ lhala, aby nějak ospravedlnila svoji nepřítomnost tady, „teď jsem byla o víkendu u Mirka na večírku. Po večerech se občas ukážu v klubu. Tak všechno možný.“
„No jasně, a na starý známý od bazénu čas nemáš, že?“ smál se na ni. Očividně o humor nepřišel. Na rozdíl od někoho jiného, podotkla si v duchu. Už to nemohla vydržet.
„Je tady někde Jirka? Potřebovala bych s ním mluvit,“ vypadlo z ní konečně. Postřehla však Ivošův výraz, nadšení opadlo.
„Jirka tady není.“
„Má volno?“ vyptávala se dál a v duchu si nadávala. Takže veškerý nervy byly k ničemu.
„Ne. Podal výpověď. Včera tady byl naposledy, aspoň se rozloučit. Myslel jsem, že ti to řekne,“ podivil se. On tady skončil? Co to má znamenat?
„Aha. A proč skončil? Pohádal se se šéfem, nebo co?“ Tak prostě půjdu k němu domů, rozhodla se. Ale dneska už to chci mít za sebou.
„Kdepak,“ rozesmál se Ivoš, „od té tvé rozlučky je šéf přímo společenský typ. Ne, Jirka včera večer odjel za rodiči. Bude tam ještě pár týdnů a pak hurá do Švýcarska.“ Cože?! Evě málem vypadly oči z důlků.
„Jak jako odjel? Takže už se tady neobjeví?“
„No jasně. Domluvil si to s provozním koupaliště, aby mohl dneska nastoupit už nový plavčík. Řekl bych, že už ho tady nic moc nedrželo, tak se jel ještě rozloučit s rodičema,“ rozumoval Ivoš a Eviny změny si nevšiml.
„Aha … jasný, nic ho tady nedrželo … jo, proč ne … no, Ivoši, já už musím letět. Mám ještě něco na vyřizování, takže se tu měj hezky a zase někdy,“ rozloučila se bleskově a už spěchala z koupaliště pryč. Ani jí nestačil odpovědět.
To je přece jasný, co by ho tady drželo, křičela sama na sebe. Co sis myslela? Čekalas snad, že jen kvůli tobě se zněj stane slušnej kluk? Nebuď blbá, Evo, dostal, co chtěl a rychle pryč. A nebo třeba ne. Rychlým krokem se vzdalovala od oplocení bazénu a v hlavě jí zněl rozhádaný vlastní hlas. Třeba mě v tom klubu zahlídl a styděl se teď přede mně postavit, tak radši zmizel. To je taky možnost. Ale on se přece za svý chování nikdy nestyděl, takže proč teď? A vůbec, zastavila se zničehonic na chodníku, proč se tím zaobírat? Aspoň je po problémech. Jirka odjel a ty už nemusíš nic řešit. Jednoduše na něj zapomeneš. Sejde z očí, sejde z mysli … Jasně, teď už si můžeš zase v klidu užívat prázdnin. Bez problémů, bez řešení problémů, bez Jirky …

Doma na ni čekalo překvapení. Na schodech do jejich bytovky seděl Mirek, opřený o kolena a nejspíš ji pečlivě vyhlížel. Podiveně jej pozdravila, zatímco vytahovala klíče od vchodu.
„Přišel jsem se ti omluvit za to pondělí. Tam mi to nedošlo, ale pak mi bylo blbý, že jsem tě tam tak nechal samotnou,“ omlouval se jí a pozoroval její počínání v zámku.
„Nic strašnýho se zase nestalo,“ uklidňovala ho a gestem mu naznačila, ať jde dovnitř.
„Myslel jsem, že kvůli tomu jsi tak rychle zmizela,“ pokračoval, když se posadil u ní na pohovku.
„Kdepak. Nějak se mi začalo chtít spát, a když jsi měl jinou společnost, řekla jsem si, že by ti to nevadilo,“ zalhala mu a posadila se vedle něj. Nějak se jí nechtělo vysvětlovat ty dva důvody.
„Ale ty spíš povídej, co ta Karolína?“ obrátila hovor jiným směrem a nervózně poposedla. Mirek trochu zčervenal.
„No … tak vypadá to dobře. Řek bych, že je na tom podobně jak já.“
„Tak to je super,“ zaradovala se a lehce ho praštila do ramene.
„Jo, to je. Jen se děsím představy, že přijde na další matčin večírek,“ pokračoval.
„A proč?“
„Protože od ní budu muset odhánět všechny ty nadržený páprdy,“ odpověděl a společně se tomu zasmáli.
Povídali si docela dlouho. Eva uvařila oběma čaj a při jeho popíjení probrali hromadu věcí. Mirek se svěřil se vším ohledně Karolíny, Eva mu konečně vyprávěla o dni stráveném s matkou a její novou rodinou. Jednu novinu mu však neřekla, a to byli její problémy s Jirkou za posledních pár dní. Jenže o Jirkovi začal sám Mirek.
„Viděla jsi v pondělí v klubu Jirku?“ zeptal se jí, čímž jí vyrazil dech. Chvíli na něj mlčky zírala a snažila se vypadat normálně. Copak on o něčem ví?!
„Ne, neviděla. On tam byl?“ zalhala mu a nutila se tvářit aspoň trochu normálně.
„Jo, pak jsem ho tam viděl, ale to už jsi, myslím, byla pryč. Byl zase na šrot. Seděl u baru a měl docela dost,“ popisoval jeho stav. Cože? On se tam pak ještě ožral? Proč? ptala se sama sebe. Že by mu ta holka nakonec nedala, nebo proč?
„To tam pil sám?“ napadla ji pak ještě jedna možnost. Třeba tam pili spolu.
„No jo. Byl ještě v horším stavu, než když jsme ho táhli tenkrát spolu. Se z toho chlastu jednou otráví,“ rozumoval a jeho náhlá změna výrazu ukazovala, že chce změnit téma.
„A cos dneska dělala?“ ptal se jakoby téma Jirka nikdy nenačali.
„Byla jsem na koupališti,“ odpověděla mu, jenže ji se takové to „dělání jakoby nic“ nedařilo. Zamyšlený pohled měla i při odpovědi zabořený do prázdného hrnku čaje.
„Aha, tak to jsi tu jeho kocovinu musela vidět, ne?“
„Ne. Jirka tam totiž nebyl. Včera odjel za rodiči někam na druhou stranu republiky. A už se nevrátí,“ odpověděla mu opět zamyšleně.
„Ty jo! To jsme se s ním vlastně ani pořádně nerozloučili, co?“ Já myslím, říkala si v duchu, jsem se s ním rozloučila v sobotu dostatečně. Dále Mirek vyzvídal, co u bazénu potřebovala, a tak. Měl povídavou náladu a rozloučil se s ní až po deváté večer. Utahaně se svalila do postele a ještě dlouho do noci přemýšlela.

Opět seděla v cukrárně. Sedávala tam docela často – dřív. Poslední dobou, a zvlášť o prázdninách, se sem moc nedostala. Ale už byla skoro půlka srpna a ona měla konečně volnou chvilku na to se jít posadit ke svému oblíbenému stolu u okna. Už od včerejšího večera na sms. Dřív než usnula totiž napsala Štěpánovi. Chtěl se sejít a zapít její přijetí na školu. Tak proč ne, řekla si. Třeba se takhle můžou znovu spřátelit. A o to jí přece šlo. Popíjela minerálku a dívala se z okna na ulici. Za poslední dva roky tohle místo pamatuje opravdu hodně. Lehce se nad tím pousmála. Po pár dalších minutách se zvedla a šla si pro nějaký zákusek. Postávala nerozhodně u vystavených lákadel a přemýšlela, které si dnes dá. Nakonec se rozhodla pro krásně vypadající řez s čokoládovým krémem a tvarohovým zdobením nahoře. Zaplatila usmívající se prodavačce a vracela se na své místo. Toho dne nebylo nijak narváno. V koutě sedělo u stolu pár seschlých stařenek, kousek od nich byli stolky obsazené zamilovanými páry, na druhé straně čekala mladá maminka, až synáček dolíže zmrzlinu a pár stolků od jejího místa seděl otec se dvěmi dětmi. Sympaťák, pomyslela si, když kolem něj procházela. Počkat! zastavila se nepatrně. Toho od někud znám, pomyslela si. Došla až ke svému stolku a horlivě přemítala, kde už jej viděla. Lehce otočila hlavou a ještě jednou si ho prohlédla. No jasně, zaradovala se, to je ten chlápek z večírku Mirkovy matky! Ten sympatický pán, co jí nabízel pití. Jo, to je přesně on, ujistila se ještě jednou a spokojená sama se sebou si nabrala na lžičku trochu zákusku.
Jirka je pryč. Je pryč. Pryč. Zhluboka se nadechla a ještě jednou si to zopakovala. Občas se jí sevřel krk při vzpomínce na jejich krátkou chvilku u Mirka na večírku, ale teď byla v podstatě ráda, že to nemusí řešit. On sám přece odjel. Srab. Ani se s ní nerozloučil. A co když právě tenhle polibek byl rozloučením? Snažila se seč mohla, aby se tímhle vším přestala zaobírat. Uslyšela zavření dveří, někdo asi vyšel ze záchodků. Napila se vody a nabrala další kousek řezu.
„Tak jo, už můžem jít,“ uslyšela za sebou povědomý hlas. Co ta tady dělá? podivila se a otočila, aby se ujistila. Kamila?!
„A ty už půjdeš domů, teto?“ ptal se jí malý klučina na židli, syn toho sympaťáka.
„Jo a my ji doprovodíme,“ odpověděl mu za ni jeho otec. Oni se znají? Že by … Ondřej?! V tom ji kamarádka zahlédla.
„Jé, ahoj Evo,“ pozdravila ji zdrženlivě. Očividně nebyla připravená na to, že se s ní někde potká. Zas na druhou stranu, Eva by se asi urazila, kdyby ji poznala a nepozdravila.
„Ahoj,“ oplatila jí pozdrav. Nevěděla, zda se má zvednout a jít k ním, nebo zůstat sedět a zachránit všechny od nepříjemné situace. Kamila to však vyřešila za ni. Zatímco její doprovod vypravoval děti, zašla k jejímu stolku a posadila se.
„Pojď, Evi, když už jsme se tady potkali, tak bych vás mohla představit, ne?“ Tvářila se šťastně, očividně jí bylo s Ondřejem i dětmi moc dobře. Zas na druhou stranu, když je Ondřej tak sympatický. Dost ji zarazilo, že člověk, kterého nemá dvakrát v lásce, je zrovna takový fešák. Prostě to nečekala. Ale to už se zvedala a mířila k jejich stolu.
„Evi, tohle je Ondřej Křepelka,“ usmála se na ni, „Ondro, tohle je moje kamarádka Eva Jeřábková.“ Muž středního věku s pár šedinami ve vlasech se na ni široce usmál a promluvil příjemným hlasem:
„Těší mě, Evo,“ potřásl si s ní rukou.
„Mě taky,“ odpověděla mu, „ale my už jsme se jednou potkali. Na večírku paní Strnadové.“ Kamila se na ni překvapeně zadívala. Na Ondřejovi bylo vidět, jak si ji prohlíží a horlivě přemýšlí. Děti postávaly nervózně vedle nich a nemohly se dočkat odchodu.
„Jo, už si vzpomínám,“ vzpomněl si nakonec a znovu se usmál.
„No, myslím půjdem, ne?“ pobídla ho Kamila, která na dětech jejich nervozitu poznala. „Tak se měj hezky a já ti ještě napíšu,“ rozloučila se. Děti pozdravili, i Ondřej se rozloučil a pak z cukrárny odešli. Eva se vrátila na svou židli a dojedla zákusek. Tak tohle mě dostalo, pomyslela si. Nečekala, že se tady s nimi dnes potká. Ani že tu budou s dětmi. Ani že Ondřej bude tak příjemný. To bylo už podruhé, co se takhle v partnerech svých známých spletla. Pavel byl taky moc fajn chlap a tenhle Ondřej bude něco podobnýho. Asi změním názor na starší muže. Co takhle si nějakýho pořídit? Nad touhle myšlenkou se pousmála. A přitom si vzpomněla, vlastně ani nevěděla proč, že čeká sms od Štěpána. Vytáhla mobil z kapsy, ale žádná obálka v rohu neblikala. Zvláštní, řekla si, dojedla řez, dopila vodu a také se zvedla k odchodu.

Když večer seděla doma nad knížkou, nemohla se stále dostat přes první dvě strany. Obsah ji nebavil, a tak se musela vždy vrátit o několik odstavců zpět, aby vůbec věděla, o čem byly. Nedokázala se na to čtení soustředit. Podívala se na icq, ale nikdo tam nebyl. Měla volný večer, sama se nudila. Pak se rozhodla, že půjde jednoduše do klubu. Poslechne si hudbu, trochu se napije a třeba tam potká nějakého sympatického čtyřicátníka. Zase se usmála. Aspoň, že ta dobrá nálada ji nepřešla. Oblékla se a vyrazila.
Čím víc se blížila k podniku, myšlenky se jí vracely k Jirkovi. Nedokázala si nijak vysvětlit, co mělo posledních několik dní znamenat. Ten polibek, ta holka v klubu, ten náhlý odjezd. Nemohla to pochopit. Dostala chuť na nějaký pořádný koktejl. Už když vkročila dovnitř, měla v hlavě přesně vytyčený cíl. Dnes si tady objedná místní specialitu barmana. Je to sice trochu tvrdší, ale jedna taková sklenička ji přece nepoloží. Na pódiu už hrála nějaká kapela ze sousedního města, bylo to dost podobné jazzu. Proto se divila, že je na parketu tolik lidí. Zrovna tenhle žánr tady nikdo moc neposlouchá. Prošla mezi lidmi až k nejbližší volné barové stoličce a vyškrábala se na ni. Trpělivě se usmívala, až se nakonec obsluhy dočkala. Objednala si a pak se otočila čelem do sálu. No že by tahle kapela byla nějaký objev, zhodnotila po chvíli jejich účinkování. Vzala do ruky pití a napila se. Když sem šla, doufala, že tu dnes někoho potká. Někoho známého, ke komu by se mohla přidat. Jenže nikdo na obzoru. Až zahlédla povědomou tvář ležet na baru. To přece není možný, vymlouvala si a znovu si dotyčného pořádně prohlédla. Co by tady sám … a v takovém stavu …? Ale přece jen mu dost podobný byl. Dopila tu trochu, co jí ve sklenici zbývala, a vydala se k němu.
Hlavu měl položenou na baru, vlasy měl rozcuchané a malátnou rukou si právě objednával dalšího panáka. Přitom před ním stál ještě jeden nevypitý. Uchopil jej do ruky a pořádně si lokl. Zahlédla jeho tvář. Teď nebylo pochyb. Došla až k němu.
„Štěpáne?“ oslovila ho. Hlava se mu mírně zamotala a spadla znovu na barovou desku. „Štěpáne?“ Nadzvedl tvář a jakoby poslouchal. Nakonec se na ni obrátil, ve tváři znechucený výraz.
„Štěpáne, co tady děláš?“ ptala se ho starostlivě a odsunula od něj právě dopitou sklenku. Neodpovídal.
„Psala jsem ti zprávu. Četl jsi ji? Proč jsi neodpověděl?“ Zase nic. Jen hmátl rukou naprázdno a ulovil novou skleničku vodky. Kopl ji do sebe, na dně mu zůstala jen trocha.
„Štěpáne, co blbneš?“ položila mu ruku na rameno. Ale najednou jako by ho chytl záchvat. Setřásl ze sebe její ruku a hlasitě práskl sklenkou o pult, až z ní ta trocha vystříkla.
„Spala si s ním?“ vypadlo z něj pak, nezvedl přitom však oči od tmavohnědé desky pultu. Zůstala stát s otevřenou pusou a nezmohla se na slovo. Co to má znamenat?
„Co-cože?“ vykoktala a vůbec jí to nedávalo smysl. Copak by se tak opil kvůli tomu, že by spala s Jirkou? A jak by na to přišel? Vždyť je to blbost. Štěpán k ní konečně zvedl zakalené oči. Rozcuchané a slepené vlasy mu ležely přes tvář.
„Spala si s ním?“ zeptal se znovu, tentokrát tišeji. Ale o to víc zahořkleji. „Spala si s Alešem?!“