Čekání na název

Opět seděla v autobuse domů. Jako každý den seděla u okna a místo vedle ní bylo prázdné (čekala snad na imaginárního přítele?). Pozorovala zaprášeným oknem všechny ty lidi kolem a přemýšlela nad jejich osudy a náladami. Když zastavili na křižovatce, zastavila svou mysl i ona. Nepřemýšlela, jen se nechala unášet zvuky, které proudily ze sluchátek na jejích uších. Z vedle stojícího autobusu ji sledoval chlapec, vlastně spíš mladý muž, unešený její krásou a rytmickým kýváním hlavy. Díval by se na ni do skonání věků. Seděl od ní oddělený jen 2 skly a mezerou čítající maximálně 15 centimetrů. Viděl, jak se jí chvějí řasy, jak dýchá pootevřenými ústy, hruď se jí zvedala a padala dolů, sluchátka měla místo čelenky do vlasů. Nevědomky se usmíval. Náhle pootočila hlavou, jeho pohled pálil. Podívala se na něj, na jeho úsměv a zatvářila se jako raněná laň. Na okamžik podlehl jejím očím, než sebou autobus škubnul a její smutné oči byly vzdalujícím se ostrůvkem něčeho, co neuměl pojmenovat. Myslel na ni po celý zbytek dne, jaký měla bolestný výraz, jako by se ji snažil zabít.

Nasadila na něj výraz, který neměla v úmyslu, každá jiná by se usmála, nebo znechuceně odvrátila hlavu, ale ona se mu podívala do očí. Byla zklamaná. Z čeho? Líbil se jí způsob, jakým se usmíval. Zvláštní. Líbilo se jí, co viděla (nebyla povrchní), kdyby měla možnost, zeptala by se ho, proč se usmíval. Jen na tohle, bylo jí jedno, jestli se mu líbí, i když sama věděla, že ano.

Vyhlížel ji z oken autobusů. Chtěl by ji ještě vidět, cítit její vůni, poznat ji i to, co poslouchá. Chtěl ji objevovat, chtěl ji hýčkat přes špinavá skla autobusů. Chtěl toho tolik!

Vyhlížela jeho úsměv kde se dalo. Ve frontě na čtvrtletní jízdenku, v obchodě s oblečením i hudbou, už věděla, komu by přenechala místo vedle sebe.

Prázdniny přišly rychlým tempem, chystala se jet pryč. Ona, krosna, sluchátka, její kamarádka, stan, jídlo a pocity zklamání z úsměvů, který nebyly jeho. Seděla na lavičce a pozorovala lidi kolem, bezdomovce spící na lavičkách, cestovatele, kteří míří jinam než k severnímu pólu. Byla pozorovatel. Krosnu měla položenou vedle sebe, dávala každému na srozuměnou, že vedle ní není místo. Bylo půl šesté ráno, vlak jel až za hodinu. Seděla tam, s rukama v klíně a pocitem, že teď je svět její. Skoro její.

Vešel na vlakové nádraží. Moc lidí se tu v tak časnou ranní hodinu nevyskytovalo. Zaujala ho dívka, která vedle sebe kladla bariéry ve formě batohů- větších i menších. Přišel až k ní.
„Ahoj, můžu si sednout?“ Zeptal se. Zvedla hlavu. Lehce se usmála, sundala krosnu a rukou mu pokynula. Sedl si místo jejího batohu, vnímal její blízkost, teplo i vůni.
„Je ti zima?“ Zeptala se jej. Spolu s hlasem dávala dohromady tělesně dokonalou bytost. Jen nechápal otázku, díval se na ni jako na obrázek. Nahlas se zasmála. Tak bublavě, až se musel zasmát taky. Pootočila se k němu celý tělem, jako by čekala, že začne konverzaci. V ústech mu vyschlo.

Nečekala ho. Ne teď, chtěla... Vlastně bylo jedno, co chtěla, chtěla ho taky poznat, nebo ne? Chtěl si sednou vedle ní, uvolnila mu místo, přisednul si k ní, aby ji zahříval. Krásně voněl, všímala si jemných detailů jeho tváře. Vousů, které mu rašily (dneska se nestihl oholit), nosu, kterým nabíral vůně kolem sebe. Rtů, co se chvěly, jako by chtěly něco říct. Otočila se k němu celým tělem. Nereagoval. Nechápala to, byla zmatená. Proč nemluví?!
,,Proč nemluvíš?“ Zeptala se ho. Nedělala kolem toho takové ciráty jako ostatní holky.
,,Protože se bojím mluvit.“ Odpověděl popravdě.
,,Ale proč?“ Nechápala.
,,Já... já nevím. Proč něco neříkáš ty?“
Rozesmála se. Tak nějak opravdově, až mu naskočila husí kůže. Vyštrachala z krosny černou láhev.
,,Dej si.“ Pobídla ho a sledovala, co to s ním udělá. Pil opatrně, po prvním doušku poznal a tvář se mu rozjasnila. Láhev jí podal zpátky. Lokla si a zase ji schovala. Zdálo se, že konverzace mezi nimi je vyčerpaná. Ale jí se něco nezdálo. Vyskočila na nohy, šla do trafiky a koupila dnešní noviny. Nepřekvapilo ho to. Jen vzal její pravou ruku do své. Vyděšeně zvedla oči. Druhou rukou ji pohladil po tváři. Naklonil se k ní, přiložil svůj nos k jejímu, čelo opřel o její. Nebránila se. Celou dobu se mu dívala do očí, jako by hledala podpěru.

Dotýkal se její ruky, nečekala to. Dotýkal se špičkou svého nosu toho jejího, čelo otřel o její. Má krásné oči, blesklo jí hlavou. Usmála se a potřásla mu rukou. Usmál se a objal ji. Odtáhla se.
,,Jsem Kristýna.“ Řekla mu jen tak.
,,Já vím, dávno vím.“ Odpověděl. Tázavě zvedla obočí. Chtěl si ten pohled zapamatovat.
,,Máš to napsané na čele. Stejně jako já Dominik.“ Kývnula hlavou, že rozumí.

Seděl tam jako opařený jejím jménem, jí celou. Chtěl by se jí dotýkat, chtěl by jí šeptat do vlasů, že ji mi...

,,Kam jedeš, Dominiku?“ Zeptala se. Důraz kladla na první a poslední slovo ve větě.
,,Pojedu tam, kam pojedeš ty, Kristýno.“ Řekl jí a ona se rozesmála. Dlouze se smála. Nevysmívala se mu, jen se smála jeho bláhovosti.
,,A kam jedu já?“
,,Nevím, je mi to jedno. Tobě ne?“
,,Nemělo by ti to být jedno. Třeba jsem masový vrah, nebo jedu na dovolenou do márnice.“
,,Tak pojedu s tebou.“ Zarazil se. ,,Vezmeš mě s sebou?“
,,Nejedu sama.“ Pokrčila rameny. Zesmutněl, někoho má. On přece věřil... Jak mohl? Jak mohla?!
,,Taky nejedu sám.“ Sklopila hlavu. Myslela, že... Je hloupá! Zase jeden z těch, kterým učarovala její „krása“. A usmíval se tak upřímně.

Byla smutná. Byl smutný. Byli smutní. Ze sebe, z toho druhého.
Odvraceli hlavu. Přišla její kamarádka. Plácla ji do stehna, usmála se na kluka, co seděl vedle Kristýny.
,,Na co tady čekáte? Až zaprší?“ Zasmála se vlastnímu /ne/vtipu.
,,Budu tě milovat dokud se nerozprší.“ Ozvalo se nad nimi spolu s odérem alkoholu.

Bezdomovec, prošel kolem nich. Nic nechtěl, nastavenou ruku odhodil. Celou dobu pozoroval ty dva mladé lidi, kteří pro sebe znamenali malý sen. Šel pryč, šel za svým vlastním snem.

Opřel hlavu o její rameno. Šeptal jí do ucha, že musí počkat na kamaráda a pak, že s ní půjde kamkoliv. Usmál se na ni, zakryl jí oči a společně se ztratili v tichu vlakového nádraží.