Na pokraji smrti, se sny co se plní

Sedmnáctiletá Evropanka s načerno nabarvenými vlasy střední postavou a čokoládovýma očima stojí na útesu a pozoruje moře. Je to jediné místo, které ji dokáže uklidnit, je to první místo, které navštívila, když přijela do Japonska. Před třemi lety sem utekla se svým kamarádem, kterého má již dlouho hodně ráda, vlastně neměla nikdy nikoho radši. On nic netuší. Ta dívka se jmenuje Linda, ale ti co jí znají jí říkají Lin. Vypadá jako nevinná turistka, ale vůbec taková není.
Místní společnost poznala dobře, učení jazyku jí šlo perfektně, takže každý kdo jí zná, ví že Lin je skoro, jakoby se tu narodila. Už od malinka jí bavila bojová umění, a tak je ještě jako malinká holčička trénovala každý den a tady se dostala do skupiny lidí, kteří bojovému umění rozuměli opravdu hodně a ona mezi nimi byla jako jedna z nejhorších, ale byla jediná holka a mimo jiné byla zásadová a čestná. Dnes si ji pozval Velkej Thai, a ona nevěděla co od něj má čekat, protože Thaie většina lidí z klubu ani neznala. Každodenní tréninky jí udržovali při životě. Lin zkrátka nemohla být doma, když si tam Dan vodil přítelkyně. Na to ho měla moc ráda a rvalo jí to srdce, a taky ze sebe dostala přebytek energie, takže to nějak přežívala. Dan byl o tři roky starší tmavovlasý kluk se zářivě modrýma očima a vysokou urostlou postavou. Byl asi vzorem spousty holek, ale žádnou ještě nikdy neměl moc rád, nikdy totiž neudržel s nějakou holkou vztah, trvající déle než dva týdny. Možná to bylo tím, že každá s ním šla hned do postele a tím pro něj přestala být zajímavá. Jediná důležitá osoba v jeho životě byla Lin, nikdy spolu nechodili, nikdy spolu nespali, nikdy se spolu nelíbali, ale přesto pro něj byla nejbližší, nejvzácnější a nejmilejší osobou na světě. Byla to jeho nejlepší kamarádka, jediná kamarádka. Utekli spolu sem, do Japonska. Bydleli ve stejném bytě spali ve stejné manželské posteli, chodili do stejné školy, měli rádi stejné filmy. Ona byla jediná dívka, ke které se dokázal chovat galantně. Byla totiž v jeho očích stále jeho malá nevinná holčička.

Lin stála na útesu a pod ní šumělo moře, její mozek stále šrotoval, proč ta návštěva u Thaie, co po ní asi může chtít? Už bylo hodně hodin a ona musela jít, opustila své nejmilejší místo a pustila se známou cestou ke klubu, dveře byli otevřené a ona vešla, bylo zhasnuto. Než vkročila pořádně se zaposlouchala, něco se jí nezdálo být v pořádku. Zdálo se jí, že v místnosti je někdo jiný. Potichu si sundala boty a podél zdi se plížila stínem, pak uviděla siluetu neznámého. Přiblížila se k němu, ale jakoby ji viděl vyšel jí vstříc. Pak najednou rychlé tři kroky a už ji držel v pevném sevření, začala jednat tak jak ji učili, dva chvaty a byla z pevného sevření venku, pak začal boj, prvního skolila k zemi rychle, ale najednou se tam objevil druhý, třetí a další spousta černě oděných chlapíků, byla sama, celkem nevhodně oblečená na boj mezi hromadou nepřátel. Myslela si, že tohle je její konec. V temnotě náhle uviděla instalatérský žebřík stojící opodál, přiskočila k němu a vylezla nahoru, chytla se trubek a žebřík shodila dolů, přeručkovala celou místnost, a než se všichni stihli vzpamatovat, skočila okýnkem do trenérské místnosti. Dopadla dosti nemotorně a narazila si ruku. Rychle otočila klíčem v zámku, takže útočníci nemohli dovnitř tak lehce. Byla na zapovězeném místě, na místě, kam obyčejní členové nemohli. Běžela dál chodbou a zastavila se u prvních dveří otevřela je. Bylo tam rozsvíceno a světlo jí oslnilo. Vstoupila a někdo jí zezadu chytl ruce, moc pevně na to, aby se vzpínala. U stolu seděl stařík s dlouhou bradkou a cosi psal. Ten co jí držel ruce, jí pustil, prošel dveřmi ven a zavřel za sebou.

Lin byla úplně vyvedená z míry, koukala na Thaie a on si jí prohlédl od hlavy až k patě, náhle na ní promluvil plynnou Angličtinou:
„Moje drahá, už bylo na čase, abychom se spolu setkali.“
Lin ho přerušila: „ Můžete klidně mluvit Japonsky, rozumět vám budu lépe, než když budete mluvit Anglicky.“
Stařík se jen usmál. „No dobrá, chci ti jen říct, že jsi mne mile překvapila, prošla jsi zkouškou, kterou neprojde jen tak někdo. “
Lin se napřímila a už dost sebejistě prohlásila „ Tak to byli vaši lidé, kdo mne tam napadl? To si ze mě snad děláte srandu, ne? Já jsem myslela, že se mnou chcete mluvit kvůli klubu a ne mně nějak zkoušet! Okamžitě mne pusťte, já chci jít domů. “
Thai se usmál a dál sebejistě povídal: „ Tak trochu tu o klub jde, víš Japonsko je dost zajímavá, ale i nebezpečná země. Možná si již někdy slyšela o Jakuze, je to taková gangsterská organizace, a místní obchodníci si utvořili vlastní organizaci, která by je mněla před Jakuzou chránit. A já jakožto jeden z největších místních obchodníků a také velký znalec bojových umění, jsem se dostal do čela této organizace. Jmenujeme se Jang. A já jakožto šéf musím organizaci zásobovat lidmi, kteří chrání bezpečí nás, ale i celého okolí. Máme tajné agenty, které vychováváme zde, v klubu. Zatím to byli vždy muži, ale ty Lin, jsi jediná dívka, která překročila práh této místnosti. Myslel jsem, že bys chtěla do svého života vloudit trochu dobrodružství a také změnu života, přineslo by ti to asi i jisté výhody, je to práce jako každá jiná. O těch výhodách si s tebou hned promluvím. Hned jak jsem tě uviděl, myslel jsem si, že by jsi měla o mou nabídku zájem. Doufám, že jsem se v tobě nespletl, moc často se totiž v lidech nepletu.“
„ Nevím, jestli mně znáte tak dobře, ale asi jste vytušil, jaký život mne zajímá, i proto bych vám chtěla říct, že vaše nabídka se mi líbí. Ještě si to trochu rozmyslím a zítra vám dám vědět!“
„Tak takovýto přístup se mi moc líbí, teď bych si s tebou chtěl ještě trochu promluvit.“ …

Lin přišla domů dost pozdě a hned zamířila do koupelny. Ven vyšla jen v ručníku sedla si ke stolu v kuchyni a nalila si sklenici vody, začala přemýšlet o novém dobrodružství, které jí už asi nemine. Jak tam tak seděla, tak najednou uslyšela klíč v zámku, schovala se za roh a do ruky chytla nůž. Dveře se otevřely a v nich stál Dan, kolem krku navěšenou nějakou Japonku a vášnivě se s ní líbal, odnesl ji až do ložnice, zavřel za sebou dveře. Lin to naštvalo, vždyť je to také její byt! Zaklepala na dveře od ložnice a vstoupila, na posteli ležel Dan i s Japonkou, oba již mírně svlečeni. Japonka vyvalila oči a uraženě se na Dana podívala. Lin prohlásila „ On je můj bratr!, Dane, mohl bys na slovíčko?“ Oba vyšli z pokoje a Lin spustila, ale v jejich mateřském jazyce, aby jim návštěva nerozuměla. „ Dane, nemohla bych se alespoň jednou vyspat ve svojí posteli? Já vím, že jsem ti slíbila, že ti nechám prostor pro tvůj osobní život, ale v tom bytě bydlíme oba a tak bychom se měli alespoň trochu respektovat, nemyslíš?“ Dan přikývl, „ Promiň, nějak jsem se unesl, a zase jsem na tebe nemyslel, jsem to ale sobec, ale slibuju ti, že dneska se ve svý postýlce vyspíš!“ Hezky se usmál a vrátil se zpět do ložnice. Po chvíli vyšla oblečená Japonka a Dan jí vyprovodil. „ Tak a teď jsme tu jen sami dva,“ řekl tiše Dan a chytnul Lin za rameno. Lin se usmála. „ No se mnou si tenhle hezkej večer s tou Japonkou vynahrazovat nebudeš, jasný?“ „ Stejně to byla panna, s tou by moc srandy nebylo.“ „ Já slyšet někoho, jak o mně takhle mluví, tak druhej den živej nebude, a vlastně se dost divím, že ti ještě nerozbil nos taťka nějaký holky, se kterou si spal a pak jsi ji odkopnul, jako prašivýho psa .“ „ No jo, zase poučuješ, a co bys mi udělala ty, kdybych ti něco takovýho udělal?“ „Zaprvé, by se nic takového nestalo, protože nejsem tak blbá a naivní, že bych do postele vlezla s někým jako jsi ty. A jinak bych tě asi pověsila za uši do průvanu, abys vychladnul.“ „ A jak bys to chtěla udělat? Že jsem tak smělej ?“ „Chceš to vidět? Dáme si fight, jde o to, kdo první položí soupeře na lopatky, kdo prohraje, tejden meje nádobí.“ „Už si připrav houbu a hadr!“ „ Teď!“ Lin souboj začala, kopla před sebe a Dana zasáhla, dala mu pěstí a pákou ho dostala na zem, klekla si mu na hrudník a pokaždé, když se chtěl pohnout, tak mu ruku zkroutila o trochu víc. „A už jsi na lopatkách. A prej kdo bude mejt nádobí!“ Ladně odkráčela do Ložnice a zavřela dveře. Dan se jen pomalu sbíral ze země, pomyslel si- Ta má ale páru! Pak šel do ložnice za ní, ale ona tam sála zády k němu jen v kalhotkách, zrovna si oblékala přiléhavou noční košili, stáhla si vlasy do culíku a položila se do postele. Dan si lehl do postele za ní,ale nemohl z ní spustit oči, vždyť ona byla tak krásná a půvabná a on si toho nikdy nevšiml. „ Co na mně zíráš jak slintavej buldok. To nádobí tě stejně nemine,“ řekla a zhasla lampu. „ Nedáš mi alespoň pusu na dobrou noc?“ „ Tu už ti přece nedávám hezkou řádku let, vždycky jsi říkal, že to je jen pro slabochy!“ „ Tak jenom pro dnešek, buď na mně hodná!“ Zamyslel se- Jak jenom jsem kdy mohl odmítnou polibek od někoho tak nádherného! „ Teď jsem zase změnila názor já, měl jsi totiž pravdu, je to jenom pro slabochy, dobrou noc!“

Druhý den přišla Lin do klubu a jeden kamarád ji poslal za Thaiem. Ona zaklepala a vešla do pracovny, přivítal jí ten stařík, se kterým mluvila včera.
„ Ahoj Lin, tak jak se cítíš po včerejšku?“
„ V rámci možností, ale jsem připravena vykonat svůj první úkol.“
„ Dobře, to jsem chtěl slyšet, tvůj první úkol bude jednoduchý, musíš se vloupat do sídla Jakuzy a do jedné kanceláře nainstalovat odposlech.“¨
„ Jednoduché? Dobře, dáte mi nějaké plány budovy, nebo něco takového?“
„Na přípravu máme 2 měsíce, musíš se nejdříve ještě něco naučit, pokud je to možné, celý tento týden bys měla strávit v Centru, je to takové naše výcvikové středisko, umíš toho hodně, ale něco přeci ještě ne. Teď by sis měla domů dojít pro věci a moje auto tě bude v půl osmé čekat před domem.“
„Dobře, budu čekat, nashledanou.“ Lin odešla.

Vešla do bytu a okamžitě se vrhla na skříň, vyházela asi všechno oblečení a když sbalila kufr do opravdu obrovských rozměrů a postavila se k zavazadlu, byla asi tak stejně velká , vybalila polovinu věcí, ale stejně byl kufr moc veliký, vzala malý batoh, ve, kterém nosila učení do školy a zabalila si do něj, pak napsala ještě dopis Danovi, že je u kamarádky na týden, tak ať se o ní nebojí. Vyšla z bytu a zamkla za sebou dveře, sešla po schodech dolů a vyšla před dům na chodník. Stálo tam černé terénní auto a Lin se zastavila, ale někdo ji chytnul zezadu a natlačil do auta.
Někdo ji pořád držel v železném sevření, ač kopala nohama a snažila se uvolnit všelijak. Než se nadála měla svázané ruce za zády a zavázané oči. Celou dobu křičela anglicky. Najednou se ze předu ozval nějaký chlap úplně klidně: „Vaše jméno.“ Řekl to anglicky, čistě a bez přízvuku, jako by byl Evropan. „Proč bych vám ho měla říkat, ani mne nehne,“ vyjela na něj. „Vaše jméno!“ zařval a v ní jako by něco poskočilo. Začala se bát. „Jmenuju se Linda Peterková a jsem turistka z České republiky, pusťte mne, na tohle nemáte právo.“ Chlap se začal chechtat a pak už celou cestu nikdo nepromluvil. Pořád se snažila povolit provazy, ale moc to nešlo. Asi po půl hodině auto zastavilo a chlapi jí rozvázali nejdřív oči a potom i ruce. Vytáhli jí ven z auta a vedli k veliké bráně. Byl to nějaký vojenský prostor obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatým drátem. Dva ji doslova nesli a třetí měl přes rameno hozen její batoh. Jakmile ji dovlekli dovnitř a brána se za nimi zavřel postavili jí na zem a pustili jí. Jeden jí řekl, ať se drží u nich, že musí k šéfovi.

Pomalu jí to začalo docházet, byla v tom Centru. Ale proč jí tam dotáhli takovým způsobem, byla by šla sama, bez odporu. Došli do malinké, svícemi osvícené kanceláře, která byla vyzdobena červenými nástěnnými koberci, za malým stolkem seděl v tureckém sedu starší Japonec a zkoumavě se na ni díval. Byl oblečen do saténového a bohatě vyzdobeného kimona. Na stropě bylo pověšená spousta červených lampionů, které dodávaly zvláštní atmosféru tomuto místu. Celá místnost byla zahalena do magického mihotavého, červeného světla. Japonec měl na stolku konvici s čajem a dva šálky. Pobídl Lin, aby si k němu přisedla. Uctivě se poklonila a přisedla si k muži, začal na ni plynně hovořit Anglicky. „Rozumím líp Japonsky, Angličtinu ovládám daleko hůř.“ To co řekla ho ani trochu nevyvedlo z míry a tak pokračoval Japonsky. „ Poslal vás sem Thai, říkal že jste velice nadaná, prý jste daleko klidnější a rozvážnější, než se na první pohled zdá a náš úkol je tohle posoudit. A ještě vás něco naučit.“
„A to všechno stihnete za týden? Zdá se mi to docela nemožné?“
„Teď tu budete jeden týden, a pak budete pravidelně dojíždět ještě asi půl roku, asi třikrát to bude týden a poté budete jezdit na víkendy a nakonec vás čeká zkouška.“
„Fajn, tak co mám teďka dělat?“
„Běžte si vybalit a pak pro vás někoho pošlu.“
Hned jak domluvil se otevřely dveře a ona vyšla ven do zářivkami osvětlené chodby. Muži ji odvedli do jiné budovy, kde byly malinké pokojíčky pro dva lidi.

Batoh hodila do police a lehla si na postel. Po pár minutách se otevřeli dveře a nějaký chlapík jí vyzval k tomu, aby šla s ním. Přišli do budovy, ve které ještě nebyla. Vyšli do třetího patra a vešli do dveří označených jako dožó16.Chlap jí poslal do šatny. Na věšácích visela spousta černých kimon a každé bylo označeno jménem. Na jednom bylo i její. Oblékla si ho, padlo jí dokonale. Najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešla skupinka mladých Japonců. Rychle si zavázala kimono a vyšla z tělocvičny. Celé dopoledne trénovali s bokeny(dřevěnými napodobeninami katan). Byla ze všech nejhorší, připadala si dost hrozně, ale snažila se dál. Skoro pokaždé, když s někým cvičila to skončilo nějakou ránou. Buď do ruky, nebo do nohy. Byla unavená a neskutečně omlácená. Všichni se na ni dívali, jako by tam nepatřila. A ještě aby ne, s bokenem se potkala poprvé asi před dvěma lety, a ti ostatní se s ním nejméně narodili. Po konci tréninku, což bylo asi ve dvě měli jít všichni na oběd.

Seděla sama a celou dobu přemýšlela. Ani si nevšimla, že snad všichni ji nenápadně pozorovali. Hned jak dojedla se sebrala a odešla. Otevřela dveře do svého pokoje, chtěla jen tak ležet na posteli a nedělat vůbec nic, ale skutečnosti jí to nedovolily. Na druhé posteli seděl asi o pět šest let starší Japonec a nevypadal zrovna dobře.
„Ahoj. Proč jsi nebyl na obědě?“
„To není tvoje věc.“
„No tak promiň , že jsem se zeptala!“
Otočila se k němu zády, ale po nějaké době jí to stejně nedalo a otočila se zpět. Muselo mu být hrozně špatně, snažil se to skrýt, ale moc mu to nešlo. Vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít.
„Jsi v pořádku?“
„Nic mi není! Nech mně už konečně na pokoji.“
„Nic ti nedělám, tak se uklidni. Vypadáš jako by ti nebylo zrovna dobře, tak mi to nedalo.“
„Neměj péči, o mne se stejně nikdo nestará!“
Sedla si k němu na postel, ale on se od ní odsunul, jenže jakmile se pohnul, tak se mu udělalo ještě hůř a sesunul se z postele na podlahu. Lin ho chytla a zvedla z podlahy. Byl v bezvědomí. Položila ho na postel a vyběhla z pokoje. Po chvíli našla doktora a dovedla ho k němu. Už byl vzhůru. Doktor ho prohlédl. Měl něco s břichem, do kterého při tréninku dostal pořádnou ránu. Dva lidé mu pomohli na nohy a doprovodili ho na ošetřovnu. A Lin byla zase sama. Nějakou dobu přemýšlela a dospěla k názoru, že pitomce ze sebe dělat nebude. I kdyby tréninku měla věnovat všechen čas, který tu stráví.

Vyšla ven z pokoje a po pár minutách našla člověka, který vedl jejich trénink. Uklonila se před ním, jak bylo ve zvyku. A pak se mu krátce podívala do jeho staré , ale přesto energické tváře.
„Jak jste si jistě všiml, tak mi to moc nejde a já s tím chci něco udělat, i kdybych měla všechen čas trávit s bokenem v ruce.
„Chcete po mne, abych vás soukromně učil? Myslím, že to nebude možné, ale můžu požádat někoho ze se starších absolventů, někoho, kdo to ovládá velice dobře.“
„Byla bych vám velice vděčná.“
„A kdy chcete začít, zítra nebo pozítří?“
„Pokud to půjde tak bych začala klidně hned.“
„Vidím, že jste velice odhodlaná. Nu dobrá buďte za čtvrt hodiny na louce za budovami.“
„Děkuji. Už teď jsem vám zavázána“
Stařík se jen usmál a odešel.

Po pár minutách už seděla pod rozsochatou magnólií na prosluněné louce. Hlavou se jí honilo, co asi dělá Dan. Začala si vzpomínat na všechny holky, které si přivedl domů. Všechny byly krásné, hubené s krásnýma vlasama a ještě hezčíma očima. Nikdy se jim nemohla rovnat. A jak tak seděla, tak si najednou všimla stínu člověka, který se jakoby napřáhl. Něco projelo jejím tělem jako elektřina. Z pudu sebezáchovy okamžitě udělala kotoul vpřed do stoje. Stála proti o pár let staršímu chlapci, který v roce svítal jeden boken a druhý měl položený u nohou. Udělal výpad vpřed a ona se jen tak tak vyhnula jeho ráně. Skočila parakotoul k ležícímu bokenu a v letu ho pevně chytla. A začal docela nelítostný boj. Snažila se bránit ze všech sil, ale každou chvíli to skončilo tím, že být to opravdový nepřítel, tak je po ní. Tenhle boj trval asi hodinu a půl. Jakmile chlapec boj jedním gestem ukončil, tak si lehla na trávník. V tu chvíli měla pocit, jako by byla bez rukou. Když se chtěla zvednout moc jí neposlouchali. Ruce měla plné mozolů. Po pár minutách se sebrala. Dokonce se i postavila, byla hodně unavená.
„Nebyla jsi zas tak špatná, ale co ta výdrž a taky ten styl, s tím bys moc neuspěla. Bojuješ jako bys byla jen obránce, stále jen ustupuješ. Nechováš se jako útočník. A svému protivníkovi moc zvyšuješ sebevědomí. Musíš být taky trochu sebevědomá.“
„Díky za krásnej trénink, ale asi zejtra ten boken ani neudržim.“
„No tak s tim počítej, nic příjemného to nebude, ale bolest musíš překonat.“
„S tím jsem počítala, nic není zadarmo.“
„No tak já už půjdu, zítra se tu zase sejdem na stejném místě a ve stejnou dobu.“
„Díky a ahoj zítra.“

Další dny se nedělo nic zajímavého, teda kromě toho, že měla úplně odrovnané ruce a omlácené celé tělo. Ještě nikdy se tolik netěšila domů. A tak když jí černé auto odváželo pryč tak byla velice šťastná, že už jede pryč. Ač to u ní nebylo normální, tak se docela těšila do školy. Přišla domů a klesla na židli. Nalila si sklenici vody a batoh hodila daleko za sebe. Jen co se jí začali klížit oči tak se otevřeli domovní dveře. Do bytu vcházel Dan a vedl si návštěvu. Pohotově vzala lepící papírek a napsala na něj-DANOVA SESTRA. Nalepila si ho na čelo a když procházeli kolem tak jen mírně zvedla hlavu.
„Dane počkej, koupelna je moje, ty si buď kde chceš, ale do koupelny mi nelez!“
„Jasně šéfe!“ prohlásil hlasem, který měla tak ráda. Vyloudila posledních sil na svém obličeji úsměv.

Ležela vysprchovaná na gauči a snažila se neslyšel ty zvuky co se linuly z ložnice. Mp3 si postila na nejvyšší hlasitost a usnula. Probudila se když byla ve vzduchu. POČKAT!!! Ve vzduchu? Tady něco nesedí. Až po chvíli jí to došlo, Dan jí nesl do postele. Jenom zašeptala: „Díky.“ Hned poté znovu upadla do spánku. Ráno jí neprobudil ani hlasitý budík, takže zaspala. Dan ji probudil asi o půl hodiny později, když mu bylo divné že nevstává. Lin vyskočila z postele, ale když dopadla, tak jí nohy neunesly. Dopadla tvrdě na zem.
„Co to proboha provádíš? Nejsi náhodou nemocná?“ Pomalu k ní přišel a podal jí ruku. Podívala se na něj tím nejodmítavějším pohledem jaký uměla a zvedla se sama.
„Co jste to u tý kamarádky dělali, že jsi tak zničená.“
„Trochu jsme flámovali, znáš to.“
„Ty a flámovat, vždyť jsem tě nikdy neviděl pít ani pivo.“
„Člověk by nevěřil jak se můžeš zřídit Kolou.“
„Hmm, tak ta musela být pořádná.“
Rychle se oblékla a vrhla se na chleba s máslem, který ležel na stole.
„A ty modřiny máš taky z flámování?“
„To jsem špatně skočila do bazénu.“
„Do bazénu bez vody? Vždyť jsi úplně omlácená!“
„No trochu.“
„Nechceš mi náhodou něco říct, jestli máš nějaké problémy, nebo jestli ti někdo ublížil, tak mi to prosím řekni.“
„Není nic, co bych ti měla říct!“ řekla pevně, sebrala ze země batoh a nacpala do něj svačinu.
„Dneska přijdu domu pozdě, jdu na trénink.“
„Já taky, jdu ke kamarádovi.“
„A jéje, zase nějaká další holka na obzoru.“
„No možná.“
„Měl by ses léčit, tohle už přesahuje všechny meze!“ řekla s úsměvem.
„Já nemůžu za to, že mi sami skáčou do náruče.“
„Já Bych se jenom nerada dočkala doby, kdy ti nějakej aktivní tatínek rozbije úsměv.“
„Ty mně přece ochráníš!“ Začal se smát na celé kolo.
„Ani mne nehne, za tohle si můžeš sám a taky si myslim, že by sis to zasloužil.“
„Jasně mami!“
„Hele já už musim do školy, tak ahoj večer, jestli se vůbec vrátíš domu.“
„Počkej, vezmu tě autem.“

Týden ve škole a na trénincích utekl jako voda a zase měla nastoupit do Centra. Šla na to stejné místo jako před týdnem. Zase přijelo černé auto. Tentokrát si otevřela dveře sama a v klidu nastoupila. Asi po půl hodině znovu spatřila zdi centra.
Hned jak přijela šla na trénink.
„Každý si vezměte Jo (dřevěná tyč)!“ řekl trenér.
Všichni klečeli se zbraněmi. Když se pořádně rozhlédla, tak zjistila, že jejich řady poněkud prořídly. Byli jich tam asi dvě třetiny než minule. Trenér jim začal ukazovat, co mají dělat. Výcvik byl tvrdý, ale když se snažila, tak jí to šlo. Zase se domluvila s tím klukem, jako minule, na doučování. Takže za celý týden nepromrhala ani minutu. Našla si i pár přátel. Zjistila že ten kluk na doučování je hrozně fajn, jmenoval se Wang a nebyl to Japonec, teda jenom z půlky, měl tátu Angličana. Vyrůstal v Anglii. Dostala nového spolubydlícího na pokoj a dokonce se jí tam začalo i líbit.

Těsně před tím, než měla jet domů si jí zavolal šéf do kanceláře. Nějaký muž jí doprovodil znovu do té krásné místnosti se svíčkami a lampióny. Dneska se celou místností rozlévala nádherná magnóliová vůně. Vešla dovnitř a uklonila se. Sedla si k tomu člověku a znovu jí nalil čaj do malého šálku.
„Tak jak se ti tu líbí Lin?
„Je to lepší než minule, už nejsem nejhorší.“
„Celou dobu tě pozoruju, slyším na tebe jen samé chvály. Děláš veliké pokroky a nevzdáváš to, mám z tebe radost a věř, že tohle neříkám často.“
„Děkuju.“
„Nemáš proč děkovat, to se jen úročí tvoje úsilí.“
„Wang mi hodně pomohl, tedy hlavně on.“
„No takže příště tě čeká trochu jiný výcvik, připrav si pevné nervy, ale to u tebe myslím nebude problém. Ač jsem Thaiovi moc nevěřil, vidím, že měl pravdu. Jsi lepší než vypadáš.
„Nashledanou, snad ještě někdy budu mít možnost vás potkat.“
„O tom nepochybuji.“

Odešla z kanceláře a zamířila k autu, které ji mělo odvézt domů, byla zničená, ale tentokrát byla i šťastná, šťastná z odvedené práce.
Další měsíc a půl byl vyplněn neskutečnou pílí a také lží. Danovi nesměla říct, kde je a co tam dělá a jemu bylo divné její zvláštní chování a to jak byla pořád zničená. Stále se z ní snažil dostat pravdu, ale ona mu ji nemohla prozradit, ač chtěla. Také vypadal poslední dobou hrozně smutně, nevěděla proč. Byl stále ustaraný a už s ním nebyla taková sranda jako dřív. Týden před tím, než měla splnit svůj první úkol se šla uklidnit na své oblíbené místo. Ale už z dálky viděla, že tam někdo je. Byl to Dan, stál na útesu a díval se na rozbouřené moře. Vlny rytmicky narážely na ostré útesy a tvořily pěnu jako ve vaně. Mírný vítr si pohrával s jejími vlasy a vlnil jí letní šaty. Přišla k němu a položila mu ruku na rameno. Ještě chvíli trvalo, než vůbec zaregistroval její příchod. Otočil se na ní a ona si všimla jeho smutné tváře, ještě smutnější než obvykle. Hned jak jsi jí všiml se snažil o úsměv, ale vypadalo to víc uměle než úsměvy modelek. Slunce se už sklánělo nad obzorem a vytvářelo kolem temně oranžovou záři. Ještě tam chvíli jen tak stála, než se odhodlala promluvit.
„Nechceš mi náhodou říct, proč jsi poslední dobou tak strašně smutnej.“
„To si nemyslim, jsem veselej jako normálně.“
„Tak s tímhle na mně nechoď, mám přece oči.“
„No dobře, mám trochu špatnou náladu.“
„A má to nějakej důvod, ta tvoje špatná nálada?“ zeptala se s nadějí v očích a sedla si na zem.
„Mám strach.“řekl a podíval se na ní pohledem, který u něj ještě nikdy neviděla. Vypadal naprosto ztrápeně. Po chvíli si k ní přisedl.
„A čeho se bojíš, jestli máš nějaké problémy, tak ti můžu kdykoli pomoct, to přece víš!“
„Mám rád jednu holku a bojim se o ní.“
„A jsi si opravdu jistej, že jí máš rád, teda ne že bych ti něvěřila, ale znáš se.“
„Nikdy jsem k nikomu nic takového necítil. Ale nejhorší je na tom to, že se bojím, že jí někdo ubližuje a já se o ní hrozně bojim nemůžu si pomoct. Myslím na ní celej den i noc.“
„Tak se jí na rovinu zeptej.“
„Nechce mi nic říct, Já už nevim, co mám dělat.“
„To bude dobrý.“ Posunula se k němu blíž a chytla ho kolem ramen.

Po chvíli vstal, rozloučil se s ní a odešel. Seděla sama na svém nejoblíbenějším místě a slunce se už dočista ztratilo za obzorem. Jakoby se utopilo v moři. Začala přemýšlet, o tom, co jí před chvílí Dan řekl. Na jednu stranu měla radost, že konečně našel tu pravou, ale na druhou stranu byla zoufalá. Praly se v ní její dvě stránky. První, ta která ho měla ráda, ta které chtěla vše nejlepší pro něj a to za každou cenu. A ta druhá, trochu sobec, ta která jí vždy pomohla k tomu, aby měla to co chtěla. Byla to ta drzá část Lin. Ta první nakonec vyhrála. Lin se pevně rozhodla, že bude Dana podporovat jak jen to půjde i kdyby jí to mělo stát poslední zbytky její síly. Když se už začalo stmívat a na nebi se objevil měsíc, začalo být trochu chladno. Měsíc se zrcadlil na vlnách a vypadalo to krásně. Musela už jít. Naposledy se podívala na moře a vyrazila směrem ke klubu. Tentokrát bylo světlo vidět už z ulice. V klubu bylo jen pár lidí. Byl tam Thai, který něco neúnavně vysvětloval muži asi o dvacet let mladšímu, než byl on sám. Pak tam byl Wang, spolu měli instalovat odposlech do kanceláře místního šéfa Jakuzy. Pak tam bylo ještě šest mužů ve věku od zhruba pětadvaceti do čtyřiceti let. Všichni postávali kolem tatami a na něco čekali. Lin přišla blíž, a než stačila vůbec něco říct tak Se Thai usmál a řekl: „Tak jsme už všichni můžeme začít.“ Chvíli počkal, než si všichni sedli a pak začal vykládat. Všechny věci jsou již připravené a nám zbývá ještě týden na doladění všeho. Dneska vás chci všechny seznámit s plánem. Na tuhle práci jsem povolal Lin a Wanga. Bude to jejich první práce. Dneska mi mistr dodal konečně vaše zbraně, takže máte týden na to se s nimi sžít. Nezapomeňte na to, že jsou velice ostré. Ustoupil o dva kroky a z veliké dřevěné bedny vytáhl dvě tři šaku(metr) dlouhé katany v saje(v pochvě). Jedna byla lesklá, černá a byla ozdobena bílou růží, která se perleťově třpytila. A ta druhá byla temně modrá lesklá a byla ozdobena žlutým čínským drakem s dvěmi hlavami.Lin ještě nikdy neviděla nic tak krásného. Thai jí podal tu černou, nemohla se na ní vynadívat.
„No a ještě máte v šatně připravená kimona, speciální s naším znakem. Nezapomeňte si je tu. Pro každého jsem nechal udělat raději tři, kdyby to bylo potřeba.“

Když šla v noci pozdě domů s katanou přes rameno, cítila se najednou tak svobodně, tak bezpečně jako nikdy jindy. Měla chuť hned jít na její místo na útesu a vyzkoušet, co ta věc dovede, ale bylo už moc pozdě. Došla domů a tam jí hned přivítal Dan. Zavřela se do pokoje a na sebe oblékla kimono, které si odnesla z klubu. Byla neuvěřitelně nedočkavá. Bylo černé a mělo červené okraje. Na místě, kde bylo srdce byl vyšitý červený drak. V tom balíku nebyla jen kimona, ale také pruh černé látky a jakási kapuca. Pruh látky si ovázala přes pusu a nos a kapucu si dala ještě na to látku, která jí přebývala okolo si zandala pod kimono. Podívala se do zrcadla, byli jí vidět jen oči. Dan otevřel dveře do ložnice a uviděl tam Lin která držela v ruce vytasenou katanu a byla celá zahalená do černého. Nejdřív se lekl, ale potom si uvědomil, že je to ona.
„Co tu děláš takhle nastrojená, jdeš někoho vykrást, nebo co?“
„Ale prosimtě nestraš, jdu akorát na karneval. Že to vypadá působivě!“
„Jeden by se tě klidně lekl.“
Přistoupil k ní a než se stihla vůbec vzpamatovat sáhl po ostří, skoro se ho ani nedotkl, a najednou mu po ruce stékal pramínek krve.
„Co to vyvádíš, copak ty taky šaháš na ostrej nůž?“
„Nenapadlo mně, že by to mohlo bejt až tak ostrý.“
„Mohl jsi se zranit.“
Chytla ho za ruku a zvedla jí do úrovně jeho očí, začala jemně přejíždět po ruce ze shora dolů a při tom tiše šeptala: „Nebolí. Nebolí. Klid, hlavně klid.“
Než se dotkla počtvrté jeho ruky, krev přestala téct.
„Teď s tou rukou nehýbej, jasný?“
Přišla s obvazem a ruku mu zavázala.
„Co to mnělo bejt s tím tvým NEBOLÍ. To jsem ještě nikdy neviděl.“
„To mně naučil jako malou táta. Vždycky když jsem se řízla, tak udělal přesně tohle a vždycky to fungovalo.“
„A kde jsi vlastně vzala tu katanu.“
„Půjčila jsem si jí.“
„To máš nějaký vražedný kamarádky, s věcí ostrou jako břitva.“
„Jsme v Japonsku, kdybychom byli v Palestině tak si půjčim samopal.“
„Kdybychom byli v Palestině, tak tě prodám za dvacet velbloudů a jdu si zajezdit.“
„Jenom za dvacet, tak to jsi mně urazil!“
„Za tebe by stejně víc nebylo!“řekl se smíchem a vypláznul na ní jazyk.
„Jak malej Jarda, že jo! Ještě jsi z toho nevyrostl?“
„Já že jsem nevyrostl?“
„Fyzicky možná jo, ale psychicky to nestojí za řeč!“ Měla úsměv od ucha k uchu.Zandala katanu zpět do saji a do ruky vzala polštář. Hodila ho po Danovi. Začala polštářová bitka. Lůžkoviny poletovali vzduchem a oni oba byli šťastní.

Byli tři hodiny odpoledne, byla středa a zrovna tento večer měli jít instalovat odposlech. Sešli se takhle brzo kvůli tomu, aby všechno ještě jednou prošli a aby měli na všechno dost času. V sídle Jakuzy byl dnes pořádán nějaký ples, měla tam přijít smetánka z celého okolí. Lin tam měla jít jako novinářka a Wang měl být její doprovod. Poněvadž všichni hosté měli po plesu spát v sídle, tak měl každý dostat kartu, se kterou se mohli dostat do většiny místností a to i do oné kanceláře. Proto museli být na oficiálním seznamu. Museli jít oba vhodně oblečeni. Hned jak Lin přišla, tak ji Thai poslal do jedné místnosti za jeho manželkou. U okna seděla starší dáma s úplně bílými vlasy. Zamlada musela být hrozně hezká. Lin pozdravila a ta dáma také. Položila před ní velikou krabici.
„To jsou tvoje šaty, vybírali jsme je s manželem, snad se ti budou líbit.“ Usmála se a její obličej se rozzářil. Lin otevřela krabici a v ní viděla něco nádherného, byly jako ze snu. O takových se jí ani nesnilo. Byly černé s obručemi. Spodní látka byla saténová a vrchní látky byly jemné a průsvitné. Místy na nich byli našity bílé proužky. Vypadaly jako černé svatební šaty až na zem. Jako doplněk byla stuha s růží na krk a středně dlouhé třpytivé rukavičky. Thai nezapomněl ani na boty . Byla tak překvapená, že nemohla ani mluvit, všechna ta krása jí vyrazila dech.
„No tak si je obleč, ať vidíme, jak ti sluší.!“ pobídla jí.
„Jsou neuvěřitelné, nikdy jsem tak krásné šaty neviděla.“
„A na tobě budou vypadat ještě lépe, děvče“
Lin se do nich oblékla a málem se nepoznala, připadala si jako popelka.
„Tak ještě něco uděláme s tvými vlasy.“
„Vy jste kadeřnice?“
„Ne, ale bývala jsem Gejša, samozřejmě zamlada. Ty doby jsou už dávno pryč,“povzdechla si.Když Lin vycházela z té místnosti, vypadala o deset let starší a vypadala jako víla. Ve vlasech měla zapletené růže, na rukou rukavičky na krku černou růži a na sobě přenádherné šaty.
„ Moc ti to sluší Lin.“
„To jenom díky vám pane Thai.“
Wang i ostatní lidé z klubu vypadali, jako by spatřili anděla.
„A kam mám dát svojí katanu, přece ji sebou musím mít!“
„Ty si jí dáš pod šaty, už jsem tam na ní nechal udělat poutko a Wangovi ji přinese jeden můj muž do zahrady. Tak a za chvíli můžeme vyrazit.“
„Můžete mně jenom před tím hodit ještě domů, zapomněla jsem se rozloučit s Danem a …“
„Samozřejmě že můžeme.“

Lin vyběhla po schodech a otevřela dveře jejich bytu. Tam seděl u stolu Dan a upřeně hleděl na jedno bílé místo na zdi. Když viděl Lin, tak vypadal velice překvapeně.
„Chtěla jsem se s tebou jen rozloučit.“
„Málem jsem tě nepoznal, vypadáš… no..Ehm…Dokonale, nemám slov.“
„Domů přijdu pozdě.“
„A kam to jdeš?“
„Na maškarní, místo samuraje jsem zvolila převlek ala královna noci.“
„Tak to se ti povedlo. A kde je ta maškarní?“
„To není důležité! Bav se tu dneska hezky!“
„Dávej na sebe pozor!“
„Budu se snažit. Ahoj večer.“
„Čau.“

Jejich rozhovor ho vůbec neuklidnil, zdálo se mu, že Lin něco skrývá. Zdálo se mu, jako by se s ním loučila nadobro. Hned jak se za ní zavřely dveře tak vyběhl po schodech za ní. Lin stála s pár muži u černého auta a ještě něco řešila. Zaběhl do garáže a jakmile se černé auto rozjelo, jel za ním. Když zastavilo u sídla za městem, jel dál, jakoby se nic nedělo, ale v jeho mysli se už klubala velice zajímavá myšlenka. Všiml si totiž znaku na tom autě, byl stejný, jako na jejím kimonu, a na internetu se o něm dozvěděl něco velmi zvláštního. Znamenal ochránce práv…

Lin vystoupila z auta a Wang jí nabídl rámě. Vykročili směrem k otevřeným dveřím do domu. Na schodech byl rudý koberec a u dveří stála ochranka, která kontrolovala pozvánky. Každý kdo vešel dostal podle jména kartu, tu kartu, která opravňovala ke vstupu do místností. Lin směla mluvit pouze Anglicky, aby nevypadala nápadně. Nebyla tam jediná Evropanka, ale moc jich tam nebylo. Jen nějaké starší dámy. Všichni muži, kolem kterých prošla se na ní se zálibou otočili. Při tanci se jí Wang nenápadně zeptal: „ to tě vůbec nevyvedlo z míry, to jak se na tebe dívají?“
„Ani ne, vypadám neobvykle, a navíc u nás doma se mi to už párkrát stalo.“
„Vy Evropanky jste stejně zvláštní, jste opěvované a obletované.“
„Na mužskou pozornost jsme asi zvyklejší než Japonky.“

Tančila ten večer s mnoha muži, mnoho se jich zeptalo na její práci a ona se snažila chvat co nejpřesvědčivěji. Vždyť jediné škobrtnutí a mohla být mrtvá. A jim by to ani nepřidělalo moc práce. Stačilo by jedno švihnutí a byla by bez hlavy. Bála se a hrozně se za to odsuzovala, ale asi to bylo normální, vždyť byla v sídle Jakuzy jen s Wangem a jednou katanou. Kdyby jí odhalili, její občanství by jí neuchránilo, nezachránilo by jí vůbec nic.

Už bylo pozdě, venku už byla tma, ale měsíc i hvězdy zářily na obloze. Už byl čas. S Wangem se na sebe významně podívali a vyšli směrem ke dveřím do zahrady. Otevřeli je a Lin se nadechla ještě teplého vzduchu, voněl po květinách, kterých byly plné záhony. Došli ke skupině keřů, u kterých na ně měl čekat jeden z lidí z klubu. Najednou se z temnoty vynořila postava. Lin vytasila katanu a vyčkávala. Ohlásil se podle plánu. Lin ji zase zandala do saji. Oba se oblékli do kimon a zahalili si obličeje. Oblečení dali do veliké sportovní tašky. Lin dala do kapsy krabičku s odposlechem a kartu. Oba se vydali přes temnou zahradu oba s katanou v ruce. Drželi se ve stínu, aby je neviděla stráž. Do domu se dostali oknem. Tam kde nebyli hosté bylo zhasnuto. Opatrně se pohybovali temnou chodbou. Plán budovy znala nazpaměť, takže se do kanceláře dostali skoro hned. Stáli před dveřmi do místnosti a Lin vytáhla kartu z kapsy. Projela čtečkou a dveře se otevřeli. Každý si vzal do ruky jednu štěnici a kameru velikou jako hrací kostka. Měli rozděleno, kdo ji má kam umístit. Byla to hračka, ale stejně byla úplně vynervovaná, co když někdo přijde.

Po pár minutách už byli hotovi a vydali se na cestu zpět. Vraceli se stejnou cestou, ale když se blížili k oknu, které vedlo na zahradu, tak se najednou rozsvítilo světlo a hlídka se vynořila zpoza rohu. Oba vyskočili co nejrychleji z okna, ale hlídka se vrhla za nimi. Zavolali posily. Oba běželi dál od domu, doufali, že se někde schovají, ale protivníci byli rychlejší než se zdálo. Naráz se zastavili a vytasili katany, ti muži co stáli proti nim měli jen dřevěné tyče, ale stejně vás tím dokázali zabít rychleji, než jste se stihli vůbec nadechnout. Bylo jich pět, pět mužů a oni byli dva, mladí a nezkušení. Lin zaujala bojovou pozici. Wang jí dal znamení, on si bral tři a ona dva, přece jenom to uměl lépe. První z těch dvou na ní zaútočil, ale byla pohotová. Její katana prosvištěla vzduchem. Stihl se sice vykrýt, ale z jeho zbraně byly jen dvě třísky, než se stihl otočit k útěku, tak ho praštila plochou stranou meče, takže ho omráčila. Nedokázala někoho zabít. Ten druhý však neotálel, přiběhl k ní zezadu, ale ona opsala švihem kruh, takže ten muž rychle ucouvl zpět. Bylo to jeden na jednoho, Wang už se s jedním také vypořádal, ale najednou ho jeden oběhl a praštil do hlavy. Wang vyjekl a složil se k zemi. Lin rychle ucouvla zpět. Byla sama proti třem. Ten co byl u ní nejblíže byl zmaten tím co udělala a chvíli se nesoustředil. Lin se podařilo zasáhnout jeho prsty. Upadla mu tyč a z rukou mu prýštila krev, spousta krve. Jenže tam byli další dva. Přiskočila rychle k jednomu, ale nevzdával se, šlo mu to dobře a ten druhý už byl nablízku. Nevěřila vlastním očím, ale ten druhý držel v ruce katanu. Kráčel pomalu, ale jistě k ní. Najednou se za keřem vynořila postava, ani si jí nevšimla. Nového příchozího zaregistrovala až když stál úplně u ní. Lekla se, ale ten člověk měl jejich znaky. V ruce držel boken a hrozně neohrabaně jím máchal. Měsíc se schoval za mraky a Lin využila tohoto okamžiku k ústupu, nebylo totiž najednou vidět vůbec nic. Jenže měsíc se znovu objevil na obloze a když Lin pohlédla na muže s bokenem, všimla si jeho nápadně modrých očí. Naběhl na ní muž s katanou. Udělala výpad v před, ale odrazil ho. Nějakým způsobem jí po chvíli vyletěla katana z ruky. Skočila po ní parakotoul, ale útočník už byl u ní. Ten s bokenem se konečně zbavil protivníka ránou přímo do hlavy. A zamířil směrem k Lin. Všimla si jeho nápadně krátkého kimona a jí známého bokenu. Došlo jí to , ten člověk byl Dan. Jak k ní kráčel. Tak se za ním objevila postava dalšího člověka, který měl připravenou katanu k útoku, věděla, co by se stalo. Udělala poslední protiúder a s křikem skočila k Danovi její útočník jí stihl trochu zasáhnout. Ucítila bolest a po zádech jí začala proudit krev. Avšak dopředu jí hnal strach, strach o nejbližší osobu.

Ten muž za Danem se napřáhl a chtěl ho zabít a určitě by se mu to i povedlo. Jenže Lin naštěstí stihla odstrčit Dana a vykrýt útok. Teď to bylo kdo koho. Lin klečela pod tím člověkem a znala jen jedinou možnost jak se z toho dostat. Než stihl vrátit ruce zpět a připravit se k novému seku, tak Lin opsala oblouk největší silou jakou dokázala.3lo to kupodivu lehce. Ta vteřina jí ubíhala jako nekonečné minuty. Na její kimono dopadly první krůpěje nepřítelovi krve. Katana i s jeho rukama dopadla do trávy, ale on nekřičel. Wang se tam najednou objevil a skolil toho posledního. Trochu se motal. Ten bez rukou jen šeptal Japonsky: „Buďte čestní, dopřejte mi to, zabijte mne, prosím!“
„Ne ty nezemřeš!“ řekla rozhodně Lin. „Dej ty ruce nahoru, dělej, nebo tu vykrvácíš!“
Japonec poslechl. Lin Svojí katanou usekla kousek jeho sněhobílého kimona a každou ruku mu pečlivě zaškrtila. Podívala se na hodiny, které byly na domě. „Je jedenáct hodin a Třicet sedm minut. Zapamatuj si to. Položila ho do antišokové polohy a doběhla ke keři, kde měli věci. Přinesla odtud několik tašek. Jeho useknuté ruce hodila do jedné tašky a zavázala ji. Toho muže odvedla k fontáně a tašku s rukama tam hodila.
„Až přijede doktor, tak mu ty ruce dej, přišijou ti je zpátky.“
Wang už trochu ošetřil muže, který přišel o prsty na rukou. Ty prsty taky zabalili a dali chladit. Z kapsy jednoho vytáhli mobil a zavolali doktora. Mobil hodila tomu bez prstů a řekla mu, ať si to vyřídí sám. Všichni utekli pryč, tam, kde nechali oblečení. Lin se rychle převlékla a Dan, Wang a ten třetí, co na ně celou dobu čekal se vydali pryč ze zahrady. Lin si schovala katanu, upravila se a vydala se velkým obloukem zpět k sálu. Vrátila se mezi lidi. Došla si na záchod, aby zkontrolovala svůj stav. Obličej si napudrovala velice bílým pudrem. Jednu z karet, které měla u sebe namočila a pak obě spojila k sobě, takže to vypadalo jako jedna. A vydala se přes celý sál k východu. Těsně něž stihla odejít jí zastavil hostitel.
„A copak, že nás tak krásná dáma tak rychle opouští?“
„No víte, udělalo se mi nějak zle a radši se vrátím na svůj hotelový pokoj.“
„A nechcete odvézt?“
„Ne děkuji, moje auto už na mne čeká.“
„A kde máte váš doprovod?“
„Vůbec nevím, někam se mi ztratil, ale asi se dobře baví,“ řekla s nejpřesvědčivějším úsměvem, kterého byla schopna.
„Tak nashledanou, krásná slečno.Snad budu mít ještě někdy tu čest vás potkat.“
„Nashledanou, a děkuji za výborný večer.“
Otočila se a odešla. U výstupu vrátila karty a vydala se k autu. To hned nastartovalo a ona nasedla. Byl v něm nějaký muž a Thai.

„Musíme vyzvednout Wanga, dostal pořádnou ránu, ale je v pořádku,“řekla Lin a Thai přikývl, ale neřekl nic.Auto se vydalo podél zdi, která patřila k sídlu. Z jednoho křoví najednou vylezl Wang, Dan a ten další. Auto zastavilo a všichni nastoupili. Lin se dala do vypravování.

Než dojeli k nim domů, tak Thai věděl všechno, co se stalo. A pochválil je, že se zachovali, tak jak se zachovali. Lin i s Danem vystoupili a vydali se po schodech nahoru. Když byli oba vevnitř, tak si Lin pořádně oddechla a sesunula se na židli. Dan udělal úplně to samé.
„Promiň, že jsem ti to neřekla dřív, ale nesměla jsem.“
„Já ti věřím, ale hrozně jsem se o tebe bál.“
„No to jsi ani nemusel, nic se mi nestalo, teda skoro.“
„Ale co kdybych nepřišel?“
„Já nevim, možná by to bylo horší, nebo bych to zvládla, nevim, ale prosímtě, už to nikdy nedělej. V jednu chvíli jsem myslela, že je po tobě.“
„To já taky.“
„No nic, můžu tě poprosit o jednu věc?“
„No zkus to.“
„Nemůžeš mi pomoct rozepnout šaty a podívat se mi na tu ránu na zádech?“
„No jistě.“

Po chvíli ležela Lin na posteli s napůl rozšněrovanými šaty. Dan se jí to snažil zadělat mašličkami, ale moc se mu to nedařilo.
„Já se snažim, ale moc mi to nejde, nejsem doktor.“
„To je dobrý, pak mi to akorát přelep a nech to, nějak mi to určitě sroste.“
Když už byl hotov, tak se Lin převlékla a Dan se šel mezitím vysprchovat. Když vyšel z koupelny s mokrými vlasy a jenom v kraťasech, tak se na něj zadívala, ale odtrhla od něj oči moc pozdě. Všiml si jejího pohledu. Sedl si vedle ní na židli a jemně se dotkl její ruky.
„Ten můj problém se už vyřešil,“ řekl s úsměvem a zadíval se jí do očí. Vždycky když přesně tohle udělal, tak v ní vzplanul takový zvláštní pocit, ale vždycky se ho snažila skrýt.
„No tak to je dobře, řekla ti konečně pravdu?“
„Vlastně ani ne, poznal jsem jí sám.“
„Takže se o ní nemusíš bát?“
„No měl bych se o ní bát, ale vím, že se o sebe dokáže postarat lépe, než kdokoli jiný. Umí se totiž rvát o svůj život jako tygr.“
„Vážně, tak to je fajn!“
Zase na ní zadíval tím pohledem a jako by jím chtěl říct něco víc. A pak jí to začalo docházet. On celou dobu mluvil o ní. Zavalil jí neuvěřitelná pocit štěstí a nejradši by mu skočila do náruče. Ale stihla to včas zarazit. On a jeho manýry s deseti holkama na jednom prstě.
„Já nevim, jestli je to dobrý nápad.“
„Co myslíš?“
„My dva a spolu.“
Na jeho tváři se objevil letmý úsměv.
„Proč si myslíš, že by to nefungovalo?“
„Protože tě znám, a mám tě ráda a nechci o tebe přijít, nechci to riskovat. Vždycky byl mezi námi takový hezký vztah a já nechci, aby se nic měnilo“
„Já jsem o tom taky přemýšlel, a máš pravdu, jsem hroznej…“
„Ale to není vůbec pravda, jenom jsi jinej.“
„Jenže to co jsem vyváděl bylo jen kvůli tomu, že jsem ještě nikdy neměl nikoho rád, až tebe.“
„Já tomu jen nemůžu uvěřit, moje sny se totiž nikdy neplní.“
„Všechno je jednou poprvé.“
Vstal a stoupnul si za ní.
„Jsi pro mne všechno, moje světlo na konci tunelu. Láhev vody na vyprahlé poušti. Nedokážu žít bez tebe. Můj život by totiž neměl smysl.“
Pohladil jí po vlasech, tak jak to dokázal jen on a vzal jí do náruče. Odnesl jí do ložnice a položil na postel. Bála se toho co bude následovat, tušila totiž, že udělá to, co mu bylo vlastní, ale on jen vzal peřinu a celou jí přikryl. Šel zhasnout v celém bytě a když sám dolehl do postele, tak jí dal letmý polibek na čelo. Řekl tiše: „Dobrou noc.“ A pak se k ní sklonil a ona se zahleděla do jeho krásných očí. Sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Miluju tě.“