Nicolette

Hrál si s ženami, leč neúnavě tvrdil, že je skutečně miluje. Skutečnost však byla poněkud jiná. Muž jako on nebyl schopen něčeho tak hlubokého. Byl příliš povrchní a sebecentrický na to, aby mohl milovat tak, jak si žena i láska zasluhují – hluboce, intenzivně a přirozeně.
Pohlédl na nahé tělo ležící vedle něj. Hleděl naň se zájmem i záští.
Prohlížel si její bělostný obličej i pevně semknutá víčka, jenž byla lemovaná dlouhými tmavými řasami. Spala. Hruď se jí periodicky nadzvedla při každém nádechu a pozvolna propadala při výdechu. Seděl vedle ní, v ruce svíral její drobnou dlaň, vdechoval vůni jejího parfému, jímž byl prosycen vzduch v celé ložnici, a úzkostlivě přemýšlel. Ocitl se ve zvláštní pozici – v pozici pozorovatele i milence, nevěděl však, co je pro něj horší, neboť od dob, co žije milostným životem, se řídí heslem, že se bude vyhýbat jakýmkoli závázkům. S ní, s ženou, jenž vypadá jako bohyně, se ale vše začalo pozvolna měnit – i jeho zásady a stanoviska. Nechtěl si to připustit, protože mu to jeho mužská ješitnost nedovolovala, ale bylo to tak. Něčím ho okouzlila, ale nedokázal přesně říct čím. Možná, že jej fascinovala její krása, tajemnost a nebo přirozená inteligence. Disponovala určitou intelektualitou, přesto však byla altruistická, trpělivá a naslouchavá. Byla jiná, než ženy, které doposud poznal. Byla si vědoma svých předností, ale nezneužívala jich. Byla přirozená, byť mírně koketní. Nedělala ze sebe však lehkou děvku v kožichu, jenž je ověnčená šperky, a jejíž těžký, drsný parfém působí spíš odpudivým dojmem, než-li jako afrodiziakum. Nicolette byla tajemná již svým jménem. Její temperament byl neuchopitelný a její pocity nepředvídatelné. Nechávala se dobývat, tím jej dráždila i přitahovala zároveň.
Všechno se v něm bilo. Nedokázal ani klasifikovat, zda ji víc miluje, proto, jaká je, a nebo zda ji víc nanávidí za to, že dokázala nemožné – pobláznila ho a teprve nyní měl pocit, že ona by mohla být tou, s níž by se chtěl konečně usadit. Nikdy předtím nic podobného nepocítil – užíval si svobody, žen i zábavy a na rodinu ani nepomyslel. Otcovství ho nijak nelákalo a vědomí, že by každý večer, noc co noc, musel usínat vedle jedné ženy, ho pobuřovalo a nahánělo mu hrůzu.
Ucítil na sobě čísi oči. Přistiženě ucukl. Upírala na něj své andělsky modré oči a lehce se usmívala. Vypadala nádherně i po probuzení. Rychle pustil její ruku a nervózně se pousmál. Cítil, jak je nesvůj. Měl pocit, jako by ho přistihla při činu. Každý úd v jeho těle se chvěl nervozitou i touhou. Měl chuť se jí dotknout, přesto tak neučinil. Věděl, že kdyby se dotkl její hebké, sametové kůže, jenž tak nádherně voněla nevinností jí vlastní, byl by ztracen. Nemohl ani promluvit. Najednou mu vyschlo v krku. Těžko by hledal správná slova. Navíc si byl jistý, že by se mu třásl hlas.
Stále na něj hleděla. Její výraz byl plný otazníků, ale i překvapení. Nepřipouštěla si totiž variantu, že by ji zrovna on mohl pozorovat právě když spí. Nedávala jejich vztahu moc velké naděje, leč si musela připustit, že jej i přes jeho divokou pověst milovala. Pohlížela na něj bez předsudků, i když věděla, že má své chyby, které zřejmě nepůjdou eliminovat v plné míře, ovšem přesvědčila se, že jeho pověst až tak přesně nesekunduje skutečnosti: měl pověst nenapravitelného sukničkáře, lháře a bohéma. Místní dívky o něm mluvily jako o muži, jenž si s ženami jen pohraje a pak je odhodí. Říkaly o něm, že je egoistický, pyšný, bezcitný a hrubý. Jistě, vždyť jeho náručí prošla nejedna „oběť“ jeho zájmu. Ovšem nutno dodat, že po pár dnech každou z nich odsunul. Příčiny byly různé – často se mu stávalo, že se s nimi nudil, neboť jediné, co bylo na těchto ženách zajímavé, byla jejich vnější krása. Když se je pokusil poznat blíž, zjistil, že jsou to bezduché loutky bez citu. Veškerý jeho chtíč byl rázem fuč. Vědomí, že svírá v náruči pouze vnější krásu, ho ubíjelo. Jistě, ani on nebyl dokonalý a uvědomoval si to. Ale i přesto, že zlomil nejedno srdce (většinou takové, které v sobě nemělo špetku citu), pořád mu záleželo i na jiných věcech, než jen na vzhledu. Obdivoval (ale nedával to najevo) ženy, které byly chytré, cílevědomé, ale zároveň i citlivé a tím pádem i krásné (spekulace, zda má na mysli krásu vnější a nebo vnitřní, ponechme stranou)
Nicolette se zdála býti ztělesněním dokonalosti, neboť vysoce přesahovala veškeré jeho představy o perfektní, bezchybné, ženě – partnerce – manželce. Už když ji poprvé uviděl, něco ho k ní táhlo. Její půvab byl nepřehlédnutelný, nicméně cítil i jakési podivné jiskření. Když jí pohlédl do očí, věděl, že potkal ženu, kterou tak dlouho hledal. Když se jí poprvé dotkl, byl to elektrizující pocit, který ho naprosto ohromil a pohltil. V tu chvíli cítil souznění, lásku (tu skutečnou), vášeň i nenasycenost. Ne, nebyl to pouze chtíč. Jeho nenasycenost vycházela z nedostatku duševního porozumění a věděl, že právě žena, jejíž vůni nyní vdechuje, zatímco ona na něj upírá pár pomněnkových očí, by mohla naplnit jak jeho srdce, tak i duši....
Nadklonil se nad ni, pohladil ji po tváři, a tichým, třesoucím se hlasem, jí pošeptal do ucha: „Děkuji ti, že jsi ve mně probudila touhu skutečně milovat“...