Kapitola prvá: Seznámení

Tajně sem po něm jela už od… no prostě od furt.
Byla to spíš náhoda že jsme se poznali. (Od té doby miluju náhody).
Dostali jsme se totiž do studentské rady. Studentské rady se vyznačují tím, že se tam sejdou nejukecanější jedinci z každé třídy a řeší věci, které nikdy neprosadí. Má to jakési kouzlo absurdního dramatu, proto jsme tam všichni chodili tak rádi. Jej tam jeho třída jmenovala z recese, jako kluka, který jim tam bude přednášet žádosti o gauč na chodbě, tobogán z třetího patra na školní dvůr nebo drogový večírek v prostorách tělocvičny v rámci oslav Dne učitelů. Mě tam poslali jakožto tu nejdrzejší, tím pádem nejvíc přizpůsobenější pro verbální souboje vedené pro blaho naší třídy.
Neměla jsem ale v plánu to moc prožívat. Jenže se mi celkem často stávají věci které nemám v plánu. Začalo to nenápadně. Chtěli po nás, ať dáme ve třídě kolovat petici proti tomu aby bylo k potratu nutné mít podpis otce.
Já jako občasná radikální feministka jsem horlivě vyřkla své ano, ale on byl (taky radikálně) proti. Zaskočilo mě to! Ale dilema které vzniklo, sice: „Budeš hájit svůj názor nebo budeš za tu malou žábu, která se jen odvážila něco říct?“mělo dost jednoduché řešení. Začali jsme se hádat.
A tak se z mého občasného pokukování po jeho přechytralé hlavičce a rozkošně upnutém tričku vyvinula dost silná (debatérská) vášeň.
Řeknu vám, takhle mě už dlouho nikdo nevytočil. Puritán. Nechtěl ustoupit a pořád měl nějaké argumenty. Asi dvakrát jsem měla chuť odejít a bouchnout za sebou dveřmi. Ale neudělala jsem to, protože kdyby za mnou nepřišel, tak by to nemělo cenu. Naši výměnu názorů přerušilo až zvonění. Nebylo moc jasné, kdože vyhrál a i členové samosprávy byli rozpolceni a tak trochu hotoví z toho, že se takové malé škvrně pustilo do všemocného maturanta.

Od té doby jsme na sebe byli jak psi. Ráno, když se většina lidí zdraví jsme my na sebe reagovali stylem: „A sakra, sukně a výstřih, z čehopak čekáme jedničku?“ „Buď v klidu, zlato, tobě to taky dneska sekne, tělocvikář se po tobě už dvakrát ohlídl.“
Problémem bylo, že staré pravdy typu: Co se škádlívá, rádo se mívá, platí s železnou pravidelností a ti kterých se to týká, si to zásadně připustí až nastane situace jako následující.

Prostě jsem jednou šla po chodbě k sekretariátu. Bylo už po třetí, proto jsem nečekala že tam ještě nějakou sekretářku potkám. U nás jsou totiž sekretářky jako jednorožci, každý o nich mluví s posvátnou úctou, ale většina z nás je nikdy nepotkala. Nicméně, chtěla jsem to zkusit. Už sem se chystala zaklepat na dveře, když se za mnou ozvalo: „Není tam.“ Vyjekla jsem, jak sem se lekla. Seděl v temném výklenku v křesle, vůbec jsem ho neviděla. „Ježiš, chceš mě zabít?!“ inkvizitorsky jsem mu pohlédla do tváře s úmyslem, že ho obviním z vyděšení proti lidskosti, ale zarazila jsem se: něco nesedělo. „Co je?“
Chvilku se na mě podezřívavě díval pohledem: A proč bych ti to jako asi měl říct? Ale potom vytáhl z kapsy nějaký papír. Profesionálně jsem to rozmuchlala. Bylo to podmínečné vyloučení.
„Za co?“ zeptala jsem se nechápavě. (Já totiž žiji v naivním domnění, že podmínečně může být vyloučen jen hajzl nebo blbeček co se nechá. On byl hajzl jenom trošičku a blbej nebyl, to sem mu přiznat musela, takže mi nedocházelo o co jde). A on mi povyprávěl celou tu historii. To vyloučení vzal na sebe za kámoše. Kdyby to totiž přišili tomu kámošovi, tak ho už vyhodí natrvalo, tak se obětoval a přiznal se k takové blbosti, ze které by se vám udělalo zle. Řeknu vám, kdyby mě o tuhle službu požádala některá moje kamarádka, tak ji slavnostně pošlu někam…. Ale holt to ti kluci mají nějak jinak, či co.
Tak jsem mu řekla jsem že je debil. Řekl: hm. Byl smutnej, dokonce měl i trochu zarudlý oči (nebo se mi to zdálo?). Je asi dost rozdíl dělat před kámošem statečné srdce a pak ten papír držet v ruce. Sedla jsem si na stolek vedle něj. A tak jsme tam jenom tak seděli a nic jsme neříkali. A pak přišel školník a vyhodil nás.

Teď čekáte, že jsme se šli projít do parku a pak se bezbřeze zamilovali a žili jsme šťastně až do smrti, že?
Pravdou je, že nás tahle příhoda skoro neovlivnila. Akorát teď bylo to naše škádlení větší sranda, protože bylo jasné, že to ani jeden z nás nemyslí vážně. A já po něm jela stejně furt. Akorát jsem se smířila s tím, že nikdy nepůjde o víc než trochu cynické kamarádství. A budiž. Já se s věcma smiřuju celkem rychle. Ale musím se přiznat, že když se o týden později bouřlivě rozcházel s tou svojí kozatkou na chodbě před jídelnou, jen horko těžko jsem skrývala své nadšení.
Asi dva dny potom mi začalo docházet, že po mě civí. Ne že se posměšně kouká a hledá čím by mě naštval. Civěl. Skrytě, jasně že jo, ale jsem si jistá, že civěl. (Anebo jsem už fakt dost silně paranoidní a měla bych se léčit).
Na příští samosprávě do mě vůbec neryl. Ani když jsem ho svědomitě provokovala. Řekla jsem si, že asi bude nemocný. Nebo se ještě vzpamatovává z toho dramatického rozchodu? (Jen to ne…) Ale na schodech se na mě usmál. A to ne tím kyselým úsměvem: Ještě slovo a roztrhám tě, to ne. Usmál se tím nejsladším úsměvem, který říkal: nevím, na čem jsem.
A dobře mu tak. Já byla pořád stejně jedovatá. Nevím proč. Asi proto že zbožňuju paradoxy. Nebo jsem nechtěla jít do dalšího blbého, pubertálního vztahu, protože na to jsem si ho přec jen moc vážila. Nicméně, bylo obdivuhodné že ho to neodradilo ani na chvilku. Takovou výdrž nemá každý. Obvykle dokážu znechutit své okolí do deseti minut od prvního kontaktu – najdu slabý místo, utrousím vtipnou poznámku a je vystaráno… Jenže on ty slabé místa neměl, či co.
Já slabé místa mám. Třeba když se mě někdo snaží originálním, příjemným způsobem sbalit, tak kašlu na sebekontrolu. A on tohle dělal. Choval se trochu nejistě, galantně, a přitom byl schopný dát tomu všemu takovou lehkost a originalitu.
Jo, jsem hotová.
Ale nemůžu za to. Vedli jsme dlouhé debaty o všem co nás zajímalo. Byla toho spousta. Dokázali jsme tlachat celé dlouhé hodiny. Připadalo nám to samozřejmé a nevinné (no dobře, nevinné není správné slovo, spíš spontánní, ehm…). Naše okolí to ale tak nebralo. Byli jak supi. Ty jejich blbý úšklebky. Štvali mě. Ale jeho víc. A tak jsem ho naučila novou taktiku vztahového odboje proti okolí. Když tě nebaví vyvracet fámy, tvoř je sám aneb, čím víc smyšlených faktů o tobě ví, tím míň toho musí domýšlet sami. Za chvilku jsme byli opředení bájemi a pověstmi jak pyramidy v Gíze a to jsme se sebe ještě ani nedotkli.
Vlastně, jsem ještě neměla tak úplně jasno, jestli to co ke mně skutečně cítí není jen touha po nějakém spiklenectví, po nějaké provokaci. Čímž chci říct že mě sbalil definitivně až když jsem jednou zavírala skříňku a najednou mě obklíčily jeho ruce. Poznala jsem jeho ruce i když jsem byla zády. Má totiž krásný ruce. Má krásný všechno. Spousta holek říká že se klukům dívá v prvé řadě tam či onde – já se dívám všude a zvolna skládám mozaiku. Dostanu pak celek. A to za to většinou stojí.
Opřel se tak, že mě skoro objímal. Vyplašeně jsem se zarazila, tak trochu neschopna slova. Nahnul se mi k uchu a pošeptal: „Fakt ti to dneska sluší.“
Potichoučku jsem vydechla.

Holka naproti se znechuceně odvrátila. (Závist je svině).
Mě to trochu vyvedlo z míry. (Málem sem sebou hodila jednoduchý axl na podlahu, jak se mi podlomily kolena…).
A on si v pohodě odkráčel. (Já toho kluka miluju!!!).
Později mě napadlo asi padesát racionálních možností co jsem v té situaci mohla dělat. (Jo, uznávám, že svalit ho na podlahu a začít ho zuřivě líbat není ta úplně nejracionálnější), ale tím jsem si jen ověřila, že pohotová odpověď je to co nás napadne druhý den.