rozhovor srdce a mysli

srdce: Proč na něj myslíš?

mysl: A proč ty pro něj biješ?

srdce: Protože já musím bít, jinak by jsme nebyli.

mysl: A já musím myslet. Kdo by ti jinak dával pokyny? Jak bít.

srdce: Takže za to můžeš ty. Že pro něj biji.

mysl: Ne, ty můžeš za to, že na něj myslím. Tím že biješ.

srdce: K čemu nám to je. Ty se jen trápíš. A mé údery jsou zbytečné.

mysl: Ne, tvé údery nejsou zbytečné. Neměly by jen bít pro něho.

srdce: Tak mysli, poraď mi tedy, jak bít jinak.

mysl: Nevím, jak poradit srdci, když nevím ani jak poradit sobě. Neumím zapomenout. Vždy se najde v mém pokoji nějaká skříňka kam ho uložit.

srdce: Tak tvůj pokoj musí být zničen. Zapal ho.

mysl: Ale to potom přestaneme existovat. Ty přestaneš bít a já myslet.

srdce: Já vím. Bude to lék a vysvobození od té tvrdé práce. Proč bít pro někoho, kdo to neocení a....

mysl: ....myslet na něho když odezva je jen pohrdání.

srdce: Ukončíme to. Já přestanu bít. Musíš mi však dát pokyn.

mysl: Nemám právo ti něco takového rozkázat. To musíš ty samo.

srdce: Nedokážu to, přestat bít, při představě že už bych pak nebylo.

mysl: Ani já ne. Nezbyde nám nic jiného než zůstat a snažit se najít jiný lék.

srdce: Existuje? Co je to vůbec za nemoc?

mysl: Je to láska. A lék? Doufejme že existuje, je to naše jediná naděje.

srdce: Mysli?

mysl: Ano?

srdce: Děkuji

mysl: Za co?

srdce: Že jsi.

mysl: Za to i já děkuji Tobě. Mám tě ráda.

srdce: I já Tebe.

mysl: Tak pojďme hledat...

srdce: ...lék.