Kapitola druhá: ON (a já, já, já, Já!)

On vlastně dokázal vycítit spoust věcí. O mém myšlení a pocitech toho za půl hodiny věděl víc než moje matka. Příroda mu prostě nadělila empatii a on ji uměl využít do důsledků. Ale ani tahle vlastnost mu neumožnila předvídat mé chování.
Chování je totiž dáno nejen jako souhrn psychologických, ale i biologických funkcí organismu.(Ale vysvětlujte to člověku který věří, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí).
Proto někdy neuměl pochopit moji bezcitnost, můj cynismus a fraškovité chování (to totiž neuměl pochopit nikdo). V krizových situacích se někdy chovám jako kráva, předvádím se a kašlu na lidi kolem. Ale na druhou stranu ty krizové situace zas zvládám bez následků. Mé chování vlastně bylo nejčastějším důvodem našich hádek, a že jich pár bylo.Většinou to probíhalo tak, že jsem začala křičet jako první a on mi odpovídal naštvaně, pak se zvedl a prásknul dveřmi. A já pak měla příšerný pocit.
On se po tomhle výstupu obyčejně odebral na své oblíbené opuštěné staveniště, kde házel svůj oblíbený nůž do hromady narovnaných plátů polystyrénu. Já jsem většinou šla běhat s empétrojkou plnou agresivních písniček. Vždycky to byl on, kdo se rozhodl usmířit se. Já se jako první omluvila jenom když jsem to doopravdy přehnala a to bylo snad jenom jednou (no dobře, jednou ne).
I když nám to většinou tak nepřišlo, byli jsme si podobní.
Vždycky z něj sálalo tolik energie, že dokázal zmobilizovat své okolí, když mluvil před skupinou lidí, byl rázný a plný nějakého fanatického entuziasmu.
Ale něco temného v něm bylo taky a já netušila co, protože o sobě mluvil jen v nouzi nejvyšší. Věděla jsem třeba jaký je jeho názor na zahraniční politiku Francie, ale netušila jsem jaké je jeho oblíbené jídlo. Věděla jsem kulový o jeho rodině, o jeho životě. To jsem tak nedůvěryhodný jedinec? No. Někdy asi jo, ale mám právo o něm něco vědět, ne? No počkej, přijde křížový výslech.
Seděla jsem na zahrádce jedné kavárničky na náměstí a čekala jsem na něj. Byla jsem dost v ráži, protože mi ta svině tělocvikářská dala napomenutí za to, že jsem „zapomněla“ cvičební úbor (to je super sousloví, ten cvičební úbor zní to tak komunisticky). Pro mě to sice určitě bylo lepší než abych musela po iksté běhat po tom hnusném asfaltovém hřišti za tou kulatou věcí, ale obávala jsem se, že moje máti nebude mé pokrokové názory zas tak sdílet. Jen jsem dokončila tuhle úvahu, tak už jsem ho viděla, jak si to rázuje po chodníku, shrnuje vlasy z obličeje a pokoutně se usmívá.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Dá mi pusu na tvář, vdechne můj parfém.
Nadchne mě to, ale neobměkčí. Bude to výslech.
„Co se děje?“zeptá se usměvavě a pak si objedná kafe.
„Chci si promluvit.“
„O čem?“
„O tobě! Pořád kecáme o blbostech a o mě, ale o tobě nikdy. Nic o tobě nevím.“
„Buď ráda.“rozesměje se.
Zmrazím ho pohledem.„Nech si ty vtípky! Štve mě to.“
Obrátí oči v sloup stylem: ach ta perioda. A pak se na mě unaveně podívá: „Ptej se.“
To sem chtěla slyšet!
„Kde ses narodil?“ (Blbá otázka. Já vím. Ale já vždycky začínám od začátku, to se nedá změnit).
„V Brně. V devět večer, porodní váha skoro čtyři kila, z čehož plyne, že jsem byl velké mimino,“zatvářil se najednou trpitelsky a podíval se vševědoucně před sebe, „sestřičky mě měly rády protože jsem dobře papal a klidně spinkal.“dodal s vážným obličejem.
Vyprskla jsem na něj ledový čaj kvůli záchvatu smíchu. Tohle se nedá. Ze všeho si dělá srandu. Decentně si vysušil tričko a část obličeje ubrouskem.
„Sorry.“špitla jsem. Nebyla to omluva jenom za pár drobných fleků na oblečení. Byla to omluva za to, že se mu chci hrabat v soukromí.
„V klidu. Ptej se dál. Nevadí mi to. Řekl bych, že na to máš právo.“
A já najednou nevěděla na co se zeptat. Nebo spíš jak se zeptat na to, jaké má rodiče a kolik slečen měl přede mnou? Mlčela jsem.
„Tak jo. Řeknu to takhle. Bydlím v domku s mamkou, otcem a ségrou. Je jí osm, jmenuje se Laura a líbila by se ti, protože z ní bude stejný knihofil jako si ty. Máti učí na umprůmce, otec je architekt. Vycházíme spolu teď dobře.“
„Teď?“
„Kdysi se mi přihodil takový menší průser. Naši to dost odnesli. Dal jsem jim zabrat.“
Pochopila jsem, že se nemám ptát dál. A koneckonců, je mi to o jedno. Najednou jsem si to uvědomila. Kašlu na to co za blbosti dělal. Já jsem člověk liberální. I kdybych to věděla, snesu to, ať je to pro mě za mě cokoli. Chci ho takového jaký je dneska. I když pořádně nevím, jaký je.
„Copak? Si zklamaná? Čekala jsi, že provádím satanistický obřady a po nocích vysedávám na krchově a píšu depresivní básně?“
„Jo, přesně takového jsem si tě představovala, s bločkem na pomníku.“zasmála jsem se a položila jsem ruku na stolek. S lehkým úsměvem ji schoval ve své.

Tou dobou jsme spolu chodili už asi dva týdny. Jedna kamarádka se o nás vyjádřila pevným ostravským přízvukem slovy : „Ste šuři.“ Asi měla pravdu, protože jsme se zatím jeden druhého skoro ani nedotkli. Bylo to mnou. Nechtěla jsem nic uspěchat, protože jsem děsný perfekcionista. Ale stejně mi to nedávalo smysl. Nebude to moje první pusa a o něm se radši ani nezmiňuju. (Zmiňovali se jiní a konkrétně se jeden týpek zmiňoval asi stylem: Jó ten? Ten prohnal sukně půlce ročníku… To mi stačilo. Nevadí mi to, ale nechci slyšet detaily. Jasný?) Takže nevím co jsem tak prožívala. Ale to se asi nezmění. Všecko moc prožívám a věnuji každý pitomosti samostatnou kapitolu.