Kapitola (ehm..jaká už?)jo: třetí: Pusa

Skoroprázdniny. Ředitelské volno. Celkem brzo ráno, naše skoro prázdné koupaliště, horko, voda, sluníčko… a on. Prostě telenovela.
Já...nevím jak se tam octl. Nevím od koho zjistil že ráno chodím plavat. (I když možná vím, že Týno?) Ale prostě tam byl. Asi si mě neumíte představit. Byla jsem nervózní jak novicka před svěcením, což ještě zhoršoval fakt, že jsem si nevzala čočky a deku vedle mě okupovala moje bývalá učitelka chemie. Panebože na nebesích, proč mám já takové nesmírné štěstí?

„Ahoj kolegyně.“pozdravil mě ironicky a posadil se bez okolků celkem těsně vedle mě.
„Nazdar…“
Chvíle ticha.
„Co tě přivedlo do téhle krásné obce?“zeptala jsem se konverzačně a trošičku, spíš jenom ze slušnosti, jsem se od něj posunula. (..chceš ho nejmíň tak jak chce on tebe, ale to ještě neznamená, že ty musíš být od začátku za kurvu…)
Usmál se na prostor který nás odděloval a pak se mi zadíval do očí: „Ty.“
No co mu chcete na tohle říct, ještě když se k vám vzápětí nakloní a jemně vás políbí na tvář, těsně u horního rtu?
Asi bych mu vzhledem ke svým zvykům měla vrazit, ale já prostě už jaksi nevěděla čí jsem.
„Nejdeme plavat?“ zeptal se potom potichu, protože nejspíš uviděl chemikářku sledující každý jeho pohyb. Musela jsem se zasmát (Já se směju vždycky v relativně nevhodných situacích, třeba při diktátu nebo na pohřbu bratrancovy prababičky – no vážně!).
„Jo, pojď.“ řekla jsem nakonec.
Voda byla chladná. To bylo fakt dobře, mohla jsem se totiž potopit abych zchladila hlavu a abych si uvědomila v jaké situaci jsem. Asi mě máte za suverénku, ale co se těchto prvních polibků s novým objevem (no to zní hrozně) týče – bývám občas nemožná. Všechny hormony v mém mozku už ale rozjely párty a já nebohá vyplavala v místě kde jsem nedosáhla na dno. Jenže on tam ještě dosáhl, tím pádem byl ve výhodě a když jsem si rukou utírala vodu z očí tak mě něžně chytil kolem pasu a mou volnou ruku si dal kolem krku. Přitulili jsme se k sobě tak jak to umí jenom skoromilenci v bazénu.
„Máš úžasný oči.“
Jo to mám, úplně árijský a k tomu ještě rozjasněné trochou chlóru a tak sladce vytřeštěné kvůli tomu jeho neuvěřitelnému pohledu kterým se do mě opřel. Myslela jsem, že tohle nevydržím. Že se buď propadnu hluboko do země, nebo vyletím někam do oblak. Už se skoro dotkl mé vystrašené pusinky když jsem se odhodlala zavřít oči. Cítila jsem úplně zřetelně, že nade mnou má převahu – ani nevím proč. Prostě jsem věděla,že teď mi může udělat cokoli. Ale on mi dal jenom takovou tu něžnou filmovou pusu bez jazyka a zbytečných efektů, kterých sice znal hodně, ale zrovna v tomhle okamžiku neměl potřebu mi to předvádět, za což jsem mu byla neskonale vděčná. Bylo to krásný.
Bylo předurčeno aby tahle pusa byla něžná a já obdivuju, že to vycítil. To dopoledne jsme skoro nemluvili. Tím fakt nechci říct že jsme se od sebe neodtrhli, ale spíš to, že jsme byli nějak naplnění tím zážitkem a prostě jsme jenom leželi na sluníčku. (Hhned na břehu bazénu, aby nás nezahlédla chemikářka, která stejně bude o všem co viděla a co si myslela že viděla, referovat mojí máti, kterou zná už léta páně). Držel mě za ruku. Usmíval se. Čiré štěstí. Aspoň na pět minut. (Prosím).