Mikulášská nadílka

,,Aleno, pojď dolů, prosím tě,“ zaslechnu mamku zezdola z kuchyně. Jindy bych možná trošku protestovala, ale dneska jsou ti čerti, tak bych si aspoň pro jednou mohla zahrát na hodnou dcerku. Bez odmlouvání slezu všech sedmnáct schodů (jednou jsem to počítala, abych měla pádný argument, proč nechodit dolů, když na ulici nestraší žádní čerti ani Mikuláš) a nakouknu do obýváku, odkud slyším křik mých dvou sedmiletých bratrů – dvojčat.
,,Co je?“ podívám se na mamku, která vypadá pěkně zničeně. Vlastně se jí ani moc nedivím. Celý den dneska pekla perníčky, pak zdobila. Musí toho mít dost.
,,Mohla bys je prosím tě na chvilku zabavit, za chvíli mají přijít ti čerti a já ještě potřebuji stihnout udělat několik věcí. Prosím,“ vrhne na mě znavený pohled.
,,Jo jasně,“ odkývnu jí to a vrhnu se mezi mé sourozence, kteří se právě rvou o to, koho čerti odnesou do pekla a koho ne. Pátého prosince k nám pravidelně chodí kluci z vesnice převlečení do černých kostýmů, akorát Mikuláš je celý v bílém. Je to docela sranda pozorovat je, jak se marně snaží z našich kluků vyloudit nějakou básničku.
,,Aleno, že do pekla odnesou čerti Tomáše?“ vykřikne Lukáš.
,,Ne ne, ty jsi zlobil víc,“ ohradí se Tomáš.
,,Odnesou toho, kdo zlobil nejvíc, tak uvidíte, kdo to bude,“ usměji se na ně, protože už ze zkušenosti vím, že konkrétním rozhodováním mezi nimi sice u jednoho zabodujete, ale druhý s vámi za to odmítá třeba týden komunikovat.
Chytnu je oba za ruce a odvleču do pokojíčku, kde si vyndáme Člověče, nezlob se a tím se kluci alespoň na pár minutek zabaví.
,,He?“ vydechne leknutím Lukáš. ,,Slyšeli jste to?“podívá se na nás s hrůzou v očích.
,,Co?“ podivím se.
,,No jo,“ nastraží uši Tomáš, ,,slyším čerty,“ vykřikne a najednou na sobě ucítím váhu obou mých bratrů, kteří se strachem odmítají pustit. A tak i s nimi sejdu dolů, kde už v chodbě stojí asi dvanáct čertů čekajíc na naše malá zlobidla. Zahlédnu mezi nimi i Honzu, toho nejhezčího kluka z vesnice, co znám. Potutelně na něj mrknu a on mi, se stejně vážnou tváří, aby se před dvojčaty neprozradil, mrknutí opětuje.
,,Tak co, kluci, nezlobili jste celý rok?“ promluví Mikuláš.
,,Ne-e,“ odpoví skoro neslyšitelně. Mezitím už s nimi pomalu sejdu až před celou tu bandu.
,,Opravdu ne?“ pokračuje Mikuláš.
,,Ne-e,“ odpoví opět Tomáš s Lukášem.
,,My ale víme něco jiného, že jo čerti?“ ťukne Mikuláš holí o zem, což znamená pro čerty něco jako znamení, aby začali hudrovat z plných plic. Pustí se do toho s hodně velkou vervou a stisknutí ručiček Toma a Lukyho zesílí. Když se čerti uklidní, Mikuláš pokračuje.
,,Řeknete nám aspoň básničku?“
,,Ne-e,“ odpovídají kluci stále ve stejném repertoáru.
,,To je ale škoda, ale když říkáte, že jste nezlobili, tak jsme vám něco přinesli,“ dokončí svůj nacvičený mikulášský proslov a podá klukům pečlivě zabalené balíčky, se kterými se dneska mamka peklovala celou tu dobu, co já byla s dvojčaty nahoře v pokojíčku. Kluci nadšeně seberou nadílku a na tváří se jim vyrojí úsměv od ucha k uchu.
,,Ale, ale, tady máme ještě někoho zlobivého, jak tak koukám,“ obrátí Mikuláš svůj pohled na mě a teprve teď si všimnu, že za Mikuláše je převlečený Honzův dobrý kámoš Luboš. Nechápavě na něj koukám.
,,Čerti, do pytle s ní a půjde s námi,“ poručí muž v bílém neboli Mikuláš a ke mně se najednou rozběhne stádo strašidelně černě oblečených kluků. Zničehonic mě popadnou a nesou ven na dvůr. Zaslechnu už jenom smích našich dvojčat. Nebyla jsem to právě já, kdo tvrdil, že odnesou nejzlobivějšího?!
Na zahradě mě konečně pustí.
,,Co to má bejt?“ propadnu záchvatu smíchu.
,,Tady Honza tvrdil, že prej si zlobila, tak si to chce s tebou vyřídit,“ odpoví mi Luboš. Podívám se na Honzu (s tím černě namalovaným obličejem vypadá fakt hrozivě) s nechápavým výrazem, ale na jeho tváři se skvěje milý úsměv.
,,Já jsem zlobila, jo?“
,,Si piš,“ odpoví Honza a najednou se ke mně přiblíží. Ocitnu se mu tváří v tvář a zničehonic se políbíme. Krásně, jemně, mikulášsky. Tohle je pro mě pořádná mikulášská nadílka.