Kapitola čtvrtá! : Sex

Já v tu dobu byla panna. Jakože totální panna. Musím se přiznat že už od první chvíle co jsem ho uviděla jsem přemýšlela jaké by to slavné poprvé bylo zrovna s ním. Bavilo mě to. Dávala jsem tomu v myšlenkách pokaždé jinou, čím dál tím zajímavější formu.

„Chci se s tebou milovat.“

Podívala jsem se mu do očí. Bylo otázkou času kdy tohle řekne, zvlášť když jsme oba považovali sex za něco absolutně netabuizovatelného. Prostě jsme to vsunuli do seznamu konverzačních témat.
„Ne hned, viď?“
„Dám ti tolik času kolik budeš chtít. Ale … chci ať to víš.“
„Jo. Já taky.“ Pusa na tvář a na krk. Jeho hlava na mém břiše.
Leželi jsme vedle sebe na dece. Byli jsme k sobě přitisknutí. Bylo mi horko. Jeho pot se mísil s mým. A já přesto měla vůli přemýšlet o tom, jak je to složité. Musím nějak překonat nechuť k tomu mýty opředenému doktorovi, co mi jako jediný ve Vesmíru může předepsat prášky a taky ještě musím…co vlastně musím? Musím jenom zajistit abychom nečekali potomka. Toť vše. Zkusila jsem si představit jak by to naše dítě vypadalo. Mohlo by být hezký po tatínkovi a chytrý po mamince. Byl by to malý, brýlatý oražený harantík. Automaticky jsem si to mimi představila jako kluka. Protože kdyby bylo holka, tak by řešilo stejná dilemata jako já. A bálo by se. Bálo by se neznámého. Jako já.
-Co řešíš? Je to přece jenom sex.
--Není to jenom sex. Je to sex. Nemůžu za to, že to 21. století degradovalo na „jenom sex“.
-Jen aby to bylo něco tak převratného, když o tom napíše povídku každý kretén.
--Hele zmlkni, jo? Nebo si najdu jiný alter ego.
(Au. Myšlení pomocí sokratovského dialogu bolí).

Seděla jsem u něj v pokoji mezi spoustou polštářů. Už celkem dávno mě seznámil se svými rodiči. Byli ujetí. Furt někde v tahu.
Ona vyndala lasagne z trouby, přiběhl on, dal jí úžasně dlouhého francouzáka, snědl porci ve stoje a zmizel zas do firmy.
Líbilo se mi to. A já se celkem líbila jim. Aspoň doufám. Takže jsem tu teď beztrestně mohla sedět, popíjet čaj a komunikovat s jejich synem.
„Musím pro prášky.“
„Mám jít s tebou?“
„A co bys tam dělal, prosímtě?“
„No, seděl bych v čekárně a držel palce.“
„Ne, dík, ale ne.“
„Proč ne? Bral bych to jako rodinou výchovu.“
„Ne. Rodit, nakupovat a podobný věci má ženská dělat sama.“
„Můžeš mi říct proč si v tomhle taková konzerva? Je to divný: z fleku by si zlegalizovala všechny drogy a zakázala všechny náboženství, které v něčem omezujou a přitom chceš vyhodit otce od porodu?“
„Jo. Role jsou rozdělený. Je to tisíci let prověřený model.“
(To je jenom ukázka jak se dostat od antikoncepce k náboženství a dělbě práce).
„Naši jedou příští měsíc na dovolenou.“
„Ha! A tobě nemá kdo vařit, viď? Najednou jsou ti moje konzervativní výchova k ženskosti hodí, co?“
„Si pitomá.“rozesmál se, svalil mě na postel a začal mě líbat.

Návštěva toho podezřelého doktora nebyla zas tak hrozná. (Ale já mám radši zubaře). Byla to doktorka, protože k nějakému úchylkovi chlapovi bych nešla ani za zlaté prase. Možná jsem konzerva. Co se dá dělat.
Když jsem si pročítala recept k narušení mé hormonální rovnováhy, cítila jsem se dospělá, samostatná emancipovaná a zamilovaná. Vedlejší účinky byly úměrné tomu pocitu. Tak za měsíc. Až jeho rodiče vypadnou. Už budou prázdniny a my budem souložit. Tento způsob léta zdá se mi poněkud Šťastným!
A pak to přišlo.
=

Podívala se na mě vážně. To za celých šest let neudělala. „No a co budeš dělat?“
„Co navrhuješ?“
„Odpusť mu to.“
„Cože?“
„Vždyť byl sjetej.“
„I kdyby byl nohama nahoru; ošukal mi spolužačku, chápeš?!“
„No a co s tím chceš dělat? Nevydržíš bez něj! A neudělal až tolik blbostí….“
„Hele, já … Čeho je moc toho je příliš, tohle prostě přehnal.“
„Napadlo tě někdy že si za to můžeš trochu sama?“
„……..?!“
„Žádnej kluk bez sexu nevydrží tak dlouho.“
„Čtvrt roku je dlouho?“
„I týden je pro ně dlouho, vítej v realitě.“

Realita.
Realita.
Někdo mi kdysi řekl, že nejsem schopná milovat.
To je možné.
Bromazepam. Je ho tady celá krabička. Jak v americkém filmu. Náhoda. Miluju náhody.
Maximální denní dávka je 60 mg. (Internet je kamarád). Rohypnol by byl lepší, co se dá dělat.
60:3=20. Dvacet tablet. Alkohol umocňuje účinky. Tzn. 20 tablet s vodkou. Radši dvacet pět, pro jistotu, protože tohle není žádná demonstrace. Tohle je nedostatek důvodů k žití. Dopis na rozloučenou? Na co? Copak tenhle deníček nestačí? Rovnám tabletky do řádečků na stůl.
Perfekcionista s rozmazanou řasenkou.
Musím to rozdrtit a rozpustit. Ty mrchy farmakologické do toho dávají postupné uvolňování.
Jedna, dvě / prášek je / konzistence mouky.
Lékárník varuje / v hlavě žádní brouci.
Chcípnu z nešťastné lásky. Chcípnu z nešťastné lásky. Chcípnu z nešťastné lásky.
Ne!

Tablety které jsem stačila rozdrtit rychle smetám na koberec. Zbytek sypu zpátky do lahvičky, vodku vliju do kytky na okně. (Sbohem má africká fialko, stejně si už moc nekvetla…) Uvědomím si jak jsem blbá. Pitomá. Nakřivo se usměju a pak brečím. Brečím do zelených polštářů a smrkám do ručníku.