( Ne ) čekaná láska

Zhruba v půlce našeho pobytu máme naplánované dva výlety. Prvním z nich je projížďka džípem v horách, abych jako neznalí turisté poznali něco ze zdejší fauny a flóry, z čehož jsme všichni nadšení a foťáky cvakají jedna radost, načež v sedm večer vyrážíme do nedalekého městečka, kde se v majestátní kamenné pevnosti koná představení orientálních tanců. I přesto, že jsem vypila několik skleniček vína, brzy na mě padne únava, začnu zívat, a tak jsem nakonec ráda, když krátce před půlnocí dorazíme do hotelu. Zatímco čekáme v recepci, než nám vydají klíče od pokojů, vduchu už se vidím sladce spinkajíc v posteli.
,, Hallo," ozve se náhle nesměle za mnou. V tu ránu je po únavě, oči se mi rozzáří a já se s úsměvem otočím. Jupí, je to on! Žaludek mi udělá několik kotrmelců, když poněkud nejistě odpovím.
,, Ich heisse Markus. Und du?" Trochu překvapeně stisknu nabízenou ruku a nejistě pípnu své jméno.
,, Bist du aus Tschechien?" Přikývnu a zajímám se, odkud je on.
,, Deutschland. Aus Munchen!" Než se naději, nadšeně se rozhovoří a jen tak mezi řečí mi nabídne, jestli bych se nešla na chvilku projít. Páni, na tohle nelze říct ne! Babička se ovšem předvede jako vyložený tyran, za půl hodiny musím být na pokoji.
Abychom neztratili nic z tak drahocenného času, okamžitě vyrazíme. Projdeme kolem hotelového bazénu a zastavíme teprve na pláži, která je v tuto dobu dokonale vylidněná. Na obloze mezi hvězdami září majestátní měsíc a malé vlnky v pravidelných intervalech narážejí do břehu. Bavíme se jen nezávazně, občas chvíli mlčíme a kocháme se tou nádherou. A mně je s ním tak krásně.
Když se po třiceti minutách loučíme, okamžitě se domlouváme na další den. Páni drazí, tohle je vážně suprová dovolená!

,, To snad nemyslíš vážně," S ledovým klidem pokračuji v čištění zubů, aniž bych vnímala babičiny výtky. Natož abych si z nich něco dělala.
,, Nejsme tu ještě ani týden a ty si začneš něco s nějakým ... nějakým ...," Zatímco hledá vhodný výraz, vyplivnu zbytek pasty a popadnu hřeben.
,, Tak dozvím se už jakým?" Babička neodpoví, místo toho si krátce povzdechne. Nicméně dlouho mlčet nevydrží, neboť zhruba po deseti sekundách vyštěkne:
,, Kolik mu vlastně je? A pravdu! Míň jak třicet rozhodně ne!"
,, Třiatřicet," zamumlám s nezájmem, načež se natáhnu po lesku na rty, ,, nevím, jak ty, ale já jdu na snídani!" Na důkaz svých slov si ji přeměřím od hlavy až k patě. Rozcuchané vlasy, nenamalované oči, noční košile.
,, To je rozdíl šestnácti let," namítne, aniž by mě vnímala.
,, No a co? Nehodlám si ho brát," ušklíbnu se, dokončím ranní zkrášlování a na protest za sebou bouchnu dveřmi. Ta tedy dovede zkazit náladu ...