( Ne ) čekaná láska

Kdybych měla vyjádřit svou náladu v barvách, použiji křiklavě červenou, oranžovou a růžovou, tak moc ji jindy nemám ráda! Všechno se mi zdá najednou jinačí, takové hezčí. Radost mi nemůže zkazit ani dotěrný pouliční prodavač, ani babička, všemožně se snažíc mi mou prázdninovou lásku vymluvit. Nakonec však sama uzná ( a to už je co říct! ), že je to můj risk, a tak s ní jako mávnutím kouzelného proutku vycházím přímo bravurně. A to, jak se zdá, prospívá nám oběma.
,, Uuups," Nafukovací míč proletí těsně kolem mě a přistane tak šikovně, že jakási obtloustlá Němka, co se již hodnou chvíli sluní na lehátku, ve snaze nachytat alespoň trochu bronzu ( mezi námi, vypadá jako neteř ředitele vápenky ), je náhle mokrá od hlavy až k patě. To mě vytrhne z mých úvah a i když je to trochu netaktní, neovládnu se a vyprsknu smíchy. Markus, který je autorem oné nešťastné rány, se na druhém konci bazénu překotně omlouvá a své pobavení se pokouší maskovat poněkud unáhleným záchvatem kašle. Rozesmátí jsou i ostatní lidé, jichž je tady v tuto dobu plno. Jediný, kdo nastálou situaci nebere s humorem, je ona postižená ženština, která si s naštvaným mumláním sbalí svých pět švestek a zůstane tu po ní jen velká louže. I my s Markusem raději zvolíme ústup ( kdoví, jak má dlouhé prsty ) a přesuneme se do moře.
To odpoledne, strávené v jeho společnosti, vážně nemá chybu, bavím se tak, jak už jsem se dlouho předtím s nikým nebavila.

Další den hned po probuzení na mě padne těžký splín. Dnes je čtvrtek, poslední den Markusova pobytu tady. Zítra v poledne odjede, zatímco my tu zůstáváme až do soboty. Raději ani nemyslím na to, co budu dělat po jeho odjezdu. Už jsem si na jeho přítomnost zvykla, trávíme spolu dobrou polovinu dne, připadám si s ním jako s někým, koho jsem tak dlouho hledala. Ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Hned v koupelně si dám předsevzetí, že si následujících čtyřiadvacet hodin užiji plnými doušky!

No, ono se to sice hezky řekne, ale hůř dělá. Navíc když mi ještě na snídani Markus oznámí, že celé dopoledne hodlá zasvětit focení zdejší přírody, a tak ležím naštvaná u bazénu, protože i kdybychom oba sebevíc chtěli, babička mě nikam daleko od hotelu samotnou nepustí. Na oplátku se nehnu z lehátka, ani palec si nenamočím. Moje ušní bubínky také dostanou pěkně zabrat, pustím si totiž mptrojku pěkně naplno, ostatní mi jsou volní.
Vše nabere směr zpátky k lepšímu zhruba kolem jedné, kdy se Markus vrátí a připojí se ke mně. V tu ránu jsou chmury pryč, mou tvář zdobí úsměv. Zbytek odpoledne strávíme střídavě v bazénu a moři, ať už plaváním, pinkáním ( hlavně abychom zase někoho nezlili! ), anebo volným splýváním jen tak u kraje, někde daleko od ostatních.
Jsem šťastná. Jsem zamilovaná. Co na tom, že můj společník je o šestnáct let starší, navíc cizinec, a zítra ho nejspíš uvidím naposledy. Láska je někdy opravdu slepá a je třeba užít si každé minuty. To vše jen dodává pravdivosti jednomu mému oblíbenému citátu:
Láska je mocná čarodějka. I když jsi sám kouzelník,
nikdy nepochopíš její kouzla.

,, Möchtest du spazieren?" zeptá se mě náhle můj společník krátce před půl šestou, když se pláž vylidňuje. Souhlasím, tudíž vstaneme, sbalíme si věci, já si kolem boků uvážu pareo, neboť slunce už se přeci jen chýlí k západu, a tak se postupně ochlazuje, a vyrazíme.
Jdeme pomalu, vlnky nám zlehka omývají nohy a mezi námi vládne tíživé ticho. Nejsem si jistá, zda mám začít, ale vlastně nevím, co bych řekla. Že nechci, aby odjel? Že se mi bude stýskat? Že na všechno zapomeneme a už se nikdy neuvidíme?
,, Míša?" Překvapeně zastavím a uvědomím si, že Markus stojí asi dva metry za mnou.
,, Ja?" Vrátím se a tázavě k němu pozvednu oči. Než se vzpamatuji, lehce mě pohladí po vlasech, pak jeho ruka sklouzne na mou tvář a já ucítím jeho rty na svých. V tu chvíli se v mém nitru roztrhne ohňostroj rozporuplných pocitů. Zatímco rozum se tvrdošíjně brání, srdce je naopak plné touhy. Nicméně brzy přestanu vnímat vše podstatné i nepodstatné a propadám se stále hlouběji a hlouběji...