Osudové setkání

Ležela, hlavu zabořenou do polštáře a zalykala se pláčem…. - Jak se to jen mohlo stát? Proč? Proč to udělal,podvedl mě….Milovala jsem ho…miluju ho! -

Zhroutil se jí celý svět v okamžiku, kdy je spatřila…Její lásku a neznámou blondýnku, jak se vedou za ruce a líbají….Zlomil jí srdce….Řekl jen: Promiň, neklape nám to…Zasloužíš si víc… Ale ona chtěla přece jeho a nic jiného!

Vstala z postele, nevěděla co dál…Oblékla se a bloumala ulicemi…nedívala se okolo, ani před sebe…dívala se smutně na zem a prostě šla….

Najednou do někoho narazila.. - Au..- -Omlouvám se slečno není vám nic? - Ne, až na malou bouli na čele, byla v pořádku…Ani se na něj nepodívala a chtěla jít dál… - Počkejte slečno, mrzí mě to, můžu vás pozvat na kafe?- Teprve vzhlédla a užasla. Dívala se do tváře nejhezčího kluka, jakého viděla…Měl krásné modré oči a kadeřavé husté černé vlasy…

Zatočila se jí hlava…ale rychle přiskočil a chytil ji.. - Pojďte, posadíme se, dáte si kafe, odpočinete a já vás pak doprovodím domů - povídá starostlivě.
Sedli si do kavárny a objednali. Už se jí přestala točit hlava a dokonce se mírně usmála… - No vida, už je to lepší, až na tu bouli na čele, ale ta rychle zmizí - řekl a usmál se.

Co se vám vlastně stalo, že jste šla hlava nehlava, mohlo se stát i něco horšího…Když se dívala do jeho modrých očí, pocítila touhu se svěřit, i když to byl neznámý člověk, nebo možná právě proto? Ale vypadal tak sympaticky a mile..Usrkla kafe a rozpovídala se… Řekla mu vše, úplně vše…
Díval se na ni se zájmem a poslouchal, ale ne jen ze zdvořilosti, opravdu ho to zajímalo…Vnímal každé její slovo…vnímal ji celou…moc se mu líbila, možná čím dál víc. Ale věděl, že musí opatrně, po tom, co se tak zklamala…Věděl, že to chce čas…Ale to mu nevadilo, on počká a rád….Ví, že láska chce čas a potom stojí za to ji prožít…….

Když skončila, vzal ji za ruku a jen řekl: To chce čas, vše přebolí…pomůžu ti zapomenout. Podívala se mu do očí a viděla v nich něhu, viděla někoho, kdo ji bude opravdu milovat...cítila, že mu může věřit..