Jediná věc, která nezůstane nikdy skryta, je láska

Jediná věc, která nezůstane nikdy skryta, je láska

Nějak mě to psaní začíná bavit čím dál tím víc. Tak jsem se rozhodla napsat o tom jak jsem se setkala s Oliverem.

Už jako malá jsem si přála být právničkou nebo advokátkou. Netoužila jsem být doktorka, zdravotní sestra nebo kadeřnice jako většina holek. Já chtěla jít na práva a pomáhat tak lidem. A tvrdě jsem si šla za svým snem. Proto pro mě výběr škol nebyl žádný problém nejprve gympl a potom vejška. Musím ale přiznat, že z přijetí na vejšku jsem měla trochu strach, neboť jak je známo je to jeden z „nejnabušenějších“ škol. No ale povedlo se tam jsem poprvé potkala Olivera.
Panebože jak já ho nemohla vystát. Dělali jsme si samé naschvály. Utahovali jsme si ze sebe jak malý děti. Taky jsme spolu dost soupeřily, protože jsme oba patřili k „elitě“.
Náš ročník byl opravdu skvělej, pařby, na který budu vzpomínat snad do konce života. Taky jsme si slíbili, že až budem stát proti sobě, tak vždy „po boji“ půjde ta dvojice na večeři, aby se udržely dobré vztahy a né ta rivalita. Naše heslo. „přátelé na věky.“ Paradoxem je, že jsme se tam ani všichni neznaly. Tak vždy po boji následovalo tajný heslo „ S Křečkama už nic společnýho“ Pokud proti strana reagovala větou: „Pouze s morčaty“ tak bylo jasno. A proč zrovna tyhle věty to je dlouhý vyprávění tak snad postačí jen náznak. Jeden dlouhej večírek trochu upito a dvojčata Křečkovi J. Takže po vyslovení týhle věty buď následovala odpověď anebo si ten druhý myslí, že vám už z toho tak trochu hrabe J. Pravidla byli stanovený aby nedošlo k omylu byla vybrána jedna restaurace, ve které se budou večeře konat byl dán čas. A podmínka byla, že ten, kdo prohraje platí večeři dojede pro vítěznou stranu. A taky ji zpátky odveze. A když se skončí dohodou tak je doprava na každým zvlášť a platí se taky zvlášť.
Jednou mě oslovila jedna rodina, bylo to hned po ukončení školy. Jejich případ mě zaujal a navíc první nabídka se podle tradice nesmí odmítnout. Myslela jsem, že mě trefí, když jsem zjistila proti komu stojí no samo, že to byl Oliver. No tak tohle musim vyhrát. A myslim, že to samé se honilo hlavo jemu. Nakonec to skončilo dohodou obou stran Takže nikdo nevyhrál ani neprohrál. A musim přiznat, že jsem věděla, že je dobrej, ale až tak moc jsem s tim nepočítala. Pořádně jsme se u toho zapotili. Kauza skončila , no ale já se na Křečky ptát nebudu i když jsme si to slíbili a sliby se maj plnit. Najednou ke mně přišel.
“S Křečkama už nic společnýho“
„Pouze s morčaty“
No a je to tady dneska jdeme na večeři. Ale proč ta večeře má bejt o tom aby v náss nezůstala ta rivalita, jenže v nás je už přes čtyři roky. No pro jednou to přežiju. Dorazila jsem přesně na čas. Oliver tam, už seděl. Náš rozhovor byl jako vždy. Rivalita zůstala pořád. Ale nemůžu říct, že se mi to nelíbilo. Pořád jsme do sebe ryli. Když už byla večeře u konce. A rozcházeli se. Tak si Oliver nemohl odpustit poznámku.
„Příště budeš platit ty a odvoz mi taky zajistíš.“
„No tak to se ještě uvidí.“
Další den jsem byla domluvená se Sendy, že spolu půjdeme na oběd a nakupovat. Moc jsem se těšila už se nemůžu dočkat.
„Tak co jak to včera dopadlo?“
„Myslíš ta večeře? No tak jako vždycky, když jsme s Oliverem spolu pořád do sebe rejem, ale musim říct, že nevim, co se stalo, ale já jsem odcházela s úsměvem na tváři.“
No a teď jsem jí začala všechno vyprávět do podrobna…
Tak vyprávim, vyprávim a najednou se podívam na Sendy. Ta se na mě tak divně dívala.
„Co je?“
„Panebože…“
„Co?“
„On se ti líbí..“
„Kdo? Oliver? Ne, v žádnym případě.“
„Ale ano líbí.“
„Nelíbí!“
„Ty ses do něj zabouchla…“
„Nezabouchla!!“
„Nelži je ti to vidět na očích, když o něm mluvíš, mluvíš o něm jako kdyby to byl bůh“
„To se pleteš“
„Páni, že já jsem to věděla a oni mi nevěřili.“
„Co?“
„Ty to nevíš? Na kolejích se na vás uzavíraly sázky. Kdy se dáte dohromady, zda se dáte do hromady. A kdo koho políbí jako první.“
„Prosim? A na co jsi si sadila?
„No myslela jsem, že se dáte dohromady mnohem dřív, ale…“
„My jsme se nedali dohromady.“
„Ale chtěla bys“
„Ne…. Možná… ano..“
„Tak na tom začni makat ať ještě vyhraju tu sázku sadila jsem na vás litr. Takže….“
Na to jsem se jen usmála, rozloučili jsme se. Ale já mu volat nebudu. Nemůžu mu to jen tak říct. A jako by nás osud svedl opět dohromady. Moje druhý kauze a opět jsem stála proti Oliverovi. Tak tohle musim vyhrát, přece mu neudělam to potěšení, abych prohrála. Pořád to nevypadalo moc dobře, ale při posledním sezení jsem zabodovala takže jeho strana se stáhla. A moje prakticky vyhrála. Sice šlo jen o nějaké dědické záležitosti, ale jak se říká když jde o peníze tak se pere každej. A navíc moje strana byla v právu. Tak tahle kauza byla moje. Přišla jsem k němu a řekla tu „magickou větu“ on mi na ní odpověděl. A ještě abych ho popíchla, jsem dodala. „Nezapomeň mi zajistit odvoz víš kdy bydlím ne?“ A odešla s úsměvem na tváři.
Večer pro mě přijel on osobně. Vzala jsem si na sebe šaty abych vzbudila jeho pozornost.
„Ahoj“
„Ahoj, Moc ti to sluší“
„Děkuju“
„Můžem“
„Somozřejmě“
…
„Víš, že je to poprvé, co tě vidím v šatech?“
„Opravdu? Ty jsi mě někdy viděl bez šatů?“
„Ty víš jak to myslim“
Tenhel večer byl nádhernej, povídali jsme si úplně normálně. Žádný rejpání, žádný narážky. Poté mě Oliver odvezl domů. Přijeli jsme před můj dům.
„Počkej zadrž“
„Něco se děje?“
„Dneska to bylo jiný.“
„Jo to bylo“
„Bylo to hezký, ty jsi hezká“…Najednou se začal usmívat..a potom řekl: „O muj bože!“
„Co je?“
„Já se ti líbim“
„Cože? Ty mě? Ne nikdy“
„Ale ano líbim.“
„Ne“
Otevřela jsem dveře od auta a šla směrem k domovním dveřím. A začali jsme se hádat.
„Jak dlouho budeš lhát?“
„Prosim?“
„Jako dneska u tý notářky ten paragraf víš, že žádnej takovej není.“
„Opravdu? Tak proč jsi něco neudělal? Nebyl jsi si jistej?… já jsem byla v právu“
„V právu?“
„Já jsem byla na tý správný straně a ty to víš“
„Možná, ale tobě šlo o to abys vyhrála.“
„To není pravda“
„Jseš egoista“
„Já a egoista? Už jsi viděl někdy sebe? Já myslim na ostatní ale ty ne… Bože nechápu jak ses mi mohl líbit. Doufam, že už tě nikdy nepotkam.“
A zavřela jsem. Ale on zaklepal otevřela jsem
„Co chceš, co po mě ještě chceš?“
Dořekla jsem tuto větu a on mě políbil. Potom já políbila jeho. A najednou jsem oba byli v mé posteli a milovali se. Bylo to překrásné. Potom jsme tam jen tak leželi a povídali si.
Oliver si samozřejmě musel rejpnout
„Myslel jsem, že jsi dobrá, ale ne ta moc.“
„Ty..“
…
„Kolik lidí asi vyhraje?“
„Ty to víš?“
„O tý sázce? Samozřejmě.“
…
„Vždycky ses mi líbila. Jsi taková jiná“
„Jiná? V čem?“
„No, byla jsi asi jediná holka co mě dokázala usadit a neomdlévala když jsem šel okolo.“
„Zase tak moc si nefandi.“
Usmál se a políbil mě… v tu chvíli mi něco došlo
„My už jsme se líbali.“
„Jo je to asi tak 4 hodiny, co jsme se poprvý políbili a už jsme spolu v posteli“
„Ne to ne my jsme se líbali mnohem dřív.“
Na to jsem ho políbila aby si vzpomněl.
„Už si vzpomínam. Jedna pařba na koleji.“
„7 minut v ráji se zavázanýma očima“
„Ani ve snu by mě nenapadlo, že jsi to ty. Tolik jsem chtěl zjistit kdo to byl ale nikdo si z toho večírku moc nepamatoval.“
„Já taky sháněla toho kdo by to mohl být. Protože uměl opravdu skvěle líbat.“
„Stejně si myslim, že to ostatní věděli“
„Taky si myslim“
„Řikáš skvěle líbat jo?“
„hmm……“

Tak takhle jsme se potkaly a náš příběh takto začal. Musim uznat, že snad nebudu nikdy moc říct, že jsem vedla nudnej život…