Černá a bílá 41

Cože …? Jak …?
„Štěpáne …,“ hlesla, ale na nic víc se nezmohla.
„Spala jsi s mým bratrem?“ řval na ni, až se několik hostů okolo otočilo. Nevěřícně na něj koukala, nedokázala dostat na jazyk jediné slovo na vysvětlenou. Nemohla se nedívat do jeho vyčítavých očí. Do očí se jí pomalu draly slzy.
„Já … bylo to jinak, že to vypadá … Štěpáne,“ pořád se ještě snažila něco vymyslet. Jo, on to ví, nemá cenu zapírat. Ale jak to říct, aby to nebolelo. Štěpán z ní dosud nespustil oči.
„Jo, spala,“ odpověděla mu nakonec polohlasem, „ale je to složitější, než si myslíš. Štěpáne, já …“
„Děvko,“ zařval znovu a nenechal ji vůbec domluvit. Jak mu to má vysvětlit. Podváděla ho, ale přesto milovala. On to musí vědět, aspoň to musí vědět. Po tvářích jí spadly dolů první slzy, snažila se jej dotknout, ale odtáhl se od ní.
„Jak jsi mohla? S mým bratrem?“ ptal se teď už jen sám sebe a i jemu se z očí skutálela slaná kapka.
„A svedla jsi ty ho, anebo on tebe?“ zeptal se pak. V tu chvíli si neuvědomovala pořádně ani obsah té otázky, chtěla jen zastavit jeho a svoji bolest, snažila se nějak odpovědět. Ale jak?
„Štěpáne, to nejde …“ Na druhém konci barového pultu se najednou objevila Sylva. Měla na sobě hnědou bundu, rudé vlasy jí vlály v rychlosti a na tváři měla ustaraný výraz. Přihnala se ke Štěpánovi jako vítr a ihned jej začala obskakovat. Evě darovala jen jeden zhnusený pohled. Zaplatila barmanovi Štěpánův účet a pokoušela se ho vytáhnout ven. Vysel jí na krku jako hromádka neštěstí.
„Evo …!“ řval, když mizel ve východu. Znělo to jak řev zraněného zvířete. Rozbrečela se, nedokázala se udržet. Ani si nedala panáka. Vyběhla rychle z baru, ale Sylva se Štěpánem už zmizeli. Rozběhla se tedy domů.

Ihned za dveřmi se zhroutila na zem. Jak se to mohlo stát? Jak se to mohl dozvědět? Kdyby o tom nikdy neslyšel, mohlo být vše v pořádku. Mohli být přáteli a vše by bylo ideální. Ale … Vždyť ona ho milovala, přestože byla s Alešem. A navíc – spala s ním jen jednou. Jejich vztah nebyl o sexu, to vůbec ne. A zrovna tohle Štěpána ranilo nejvíc. Bolelo by ho to ještě víc, kdyby mu řekla, že byla s Alešem proto, že ho milovala? Jak by na tom teď byl? A promluví s ní teď ještě? Nejspíš už nikdy nebude mít šanci mu to pořádně vysvětlit. Stejně by ji nepochopil. Vlastně ani Kamila ji pořádně nepochopila. Nikdo ji nepochopí. Ale jak se o tom mohl sakra dozvědět? Kdo o tom ještě věděl? Kamila. Ale Kamila pro to neměla důvod. Neměla proč mu to říct. Tak dál … Aleš. Ale to je blbost. Proč by najednou Aleš … Monika. Monika! Určitě to byla ona. Kdo jiný je tak odporný, že by mu to řekl. Jo, byla to určitě Monika. Ale proč? Jaký k tomu měla důvod. Vždyť jí říkala, že mu to vyzvoní jen, když se ona pokusí o Aleše. Ale ona nic neudělala. Neviděla se s ním od jejich odjezdu, nepsala mu, nevolala. Nic. Že by se ta potvora jen špatně vyspala a přece jen Štěpánovi napsala? Žádné jiné rozumné vysvětlení nevidí …
Ráno se probudila už před šestou. Pod očima měla rozmazanou řasenku a vlasy měla neuvěřitelně zacuchané. Po nekončících výčitkách usnula až kolem třetí ráno, kdy se nějak doškrábala do postele a vyčerpáním konečně usnula. Teď si unaveně prohrábla vlasy a ztěžka se posadila. Pořád si nechtěla připustit, že se včerejšek vážně stal. Že Štěpán všechno ví. Pomalu se odebrala do kuchyně uvařit si kafe. Místo obvyklé jedné lžičky si do hrnku hodila rovnou dvojitou dávku kávy. Když se pak z hrnku kouřilo, sedla si ke stolu a bezmyšlenkovitě jej míchala pořád dokola horkou lžičkou. Někdy v noci jí došlo, že se o tom určitě doví i paní Bílá. Co si o mně asi pomyslí? Jasný, že jsem coura. Co jinýho by si asi taky tak mohla myslet? Vždyť jsem chodila s oběma syny zároveň, co jinýho ji může napadnout. Ale jak se teď na ni můžu podívat? Co bude, až ji potkám? Co mám říct? Nebo spíš co řekne ona? Děsila se té chvíle, ale věděla, že stejně jednou přijde. A co Štěpán? Vysvětlí mu to ještě někdy? On ji stejně nepochopí, ale kdyby dostala aspoň jednu možnost. No jo, ale co by mu řekla? Proč se to všechno vlastně stalo …? Před očima se jí najednou vynořil pár nádherných hnědých očí se zlatavými kapkami. Zatřásla však hlavou, aby ten obraz dostala pryč. To přece nejde! Nejde jít za ním a říct mu: Promiň, Štěpáne, ale to ty oči … Bych se mu ani nedivila, kdyby mi jednu vrazil. Jo, to je přesně to, co si zasloužím. Pořádnou facku. Přiložila hrnek k ústům a trochu se napila. Ústa se jí zkřivila hořkou chutí. Pak uslyšela mobil, ozval se z obýváku. Vstala a automaticky zamířila k posteli. Jenže tam mobil nebyl. Prošla celou místnost, kolem stolu, za gauč, prohlídla všechny poličky.
„Sakra,“ ulevila si a s ještě horší náladou si sedla na schodky. Chtěla se opřít o ruku, ale prsty narazily na telefon. Ležel pod postelí. Na tváři vyloudila ironický úsměv a radši si přečetla zprávu.
„To snad ne,“ zaúpěla nahlas, když sms dočetla. To bylo to poslední, co dnes potřebovala. Paní Bílá ji zve odpoledne na čaj.
A co když tu potkám Štěpána? Bože, jak se na něj můžu teď ještě podívat? A pokud zatím paní Bílá nic neví, tak by to poznala určitě. O čem chce asi se mnou mluvit? Ačkoli bylo úmorné srpnové vedro, Eva věděla, že se potí z trocha jiného důvodu. Stála před dveřmi velkého domu a už hodnou chvíli se rozmýšlela, zda zazvonit nebo ne. Ztěžka zvedla ruku k tlačítku a nakonec jej zmáčkla. Ozval se známý zvuk zvonku. Po pár vteřinách uviděla za prosklenou částí dveří čísi postavu, a když se dveře otevřely, usmívala se na ni paní Bílá.
„Ahoj Evi, pojď dál,“ pozdravila ji vesele a pustila ji dovnitř. Co to má znamenat? Ona nic netuší? Že by jí Štěpán přece jen nic neřekl?
„Dobrý den,“ odpověděla ji poněkud zaraženě a vešla dál. Zatímco si vyzouvala botasky, všimla si, že Štěpánovy boty chybí. Takže není doma? Následovala paní Bílou do obývacího pokoje, kde se posadila a čekala, než se uvaří čaj. Když si k ní paní Bílá i s čajem přisedla, nervozita s ní úplně cloumala. Nevěděla co s rukama, kam se má dívat. Cítila, jak je jí nepříjemně horko.
„Koupila jsem si včera v knihkupectví novou knížku,“ načala nové téma paní Bílá, když už vyčerpaly otázky typu: jak se máš?, co jsi dělala poslední dny?, proč jsi se u nás dlouho nestavila?. Eva vždy odpověděla jen pár slovy a zase zmlkla.
„Jsou tam různé nápady na úpravu pokojů i zahrady. Dokonce se tam jeden pokoj dost podobá tvému bytu, jak sis jej teď vymalovala. Chtěla bych se asi zítra pustit do nějakých stoliček, co máme venku na zahradě. Zkusím je podle té knížky nějak upravit.“ Bylo vidět, že se paní Bílá snaží nějak Evu zabavit, ale nijak se jí to nedařilo. Nakonec tu nervozitu ve vzduchu už nevydržela. Ještě si jednou lokla čaje a pak se na Evu upřeně zahleděla. Ta si její menší proměny všimla, ale neodvažovala se promluvit.
„Vím, co se děje,“ řekla nakonec paní Bílá do nastalého ticha. Evě se roztřásly ruce a musela hrnek odložit na stůl.
„Nebo spíš co se dělo? Evi, vím o tobě a o Alešovi.“ Evě stekla po tváři jedna slaná slza. Konečně zvedla k paní Bílé oči a roztřeseným hlasem promluvila:
„Omlouvám se. Moc se omlouvám, je mi to strašně líto. Já …“
„A věděla jsem to už před rokem,“ dokončila svá slova paní Bílá a nenechala Evu domluvit. Ta se samým překvapením úplně zarazila. Zůstala na ni zírat, málem se zapomněla nadechnout. Jak to mohla vědět? Jak na to přišla? A proč se s ní tedy vlastně baví? Všechno věděla a nic neřekla? Proč ji nevyhodila z domu? Proč ji nechala dál podvádět jejího syna? Co to má znamenat?
„Ale … Vždyť … Pokud jste to teda věděla, proč ….“ Nedokázala to pochopit. Paní Bílá na ni s klidem hleděla. S klidem, přívětivým úsměvem a trochou smutku v očích. Podala jí čistý kapesník, aby si mohla utřít slzy.
„Věděla jsem to už minulé léto. Nic jsem ale neřekla, je to přece vaše věc. Navíc, a to je to hlavní, jsem na tobě poznala, že je máš oba stejně ráda. Proto jsem nic neřekla. Viděla jsem, jak tě to trápí,“ vysvětlila jí vše paní Bílá. Eva z ní nedokázala spustit překvapené oči. Chystala se na všechno možné, ale tohle teda ne. A nejvíc ze všeho ji udivovalo, jak to ta žena bere s klidem. Všechno věděla, ale normálně se s ní baví. Nic ji nevyčítá, žádné kázání. Paní Bílá očividně poznala, na co dívka myslí. Chytila ji mateřsky za ruku a přívětivě se na ni usmála.
„Evi, mám tě ráda jako vlastní dceru. Chci, abysme byli dál přítelkyně. Zapomenem na ty moje kluky. Pokusíme se na to obě zapomenout.“ Copak to jde? ptala se Eva sama sebe.
„Ale paní Bílá …,“ chtěla Eva něco namítnout.
„A ode dneška žádná paní, ano? Od teď jsem pro tebe Dana.“ Eva nestačila zírat. Soustředila se na to, aby neměla otevřenou pusu dokořán. Nevěděla co dělat, a tak se koukla na hodinky. Blížilo se k sedmé hodině večer.
„Dobrá. Já … už budu muset jít. Ještě mám doma něco … takže,“ zkusila se omluvně usmát a pomalu se zvedala z křesla.
„Samozřejmě, chápu tě. Ale pamatuj, prosím, že kdykoli budeš něco potřebovat, můžeš jít za mnou,“ zvedla se zároveň s ní paní Bílá. Eva se nesměle usmála a vydala se na chodbu, následována paní Bílou. Rychle si obula boty a otevřela dveře na ulici.
„Tak nashledanou,“ rozloučila se, když už stála před domem. Ale zastavil ji ještě káravý pohled paní Bílé.
„Aha … jo, ahoj,“ vysoukala ze sebe překotně.
„Ahoj, Evi,“ zasmála se paní Bílá a zmizela v domě.

U sebe v bytě se Eva unaveně svalila na pohovku a vyvrátila hlavu ke stropu. To byl šílenej den! Pořád nemohla uvěřit tomu, že se ta návštěva u Bílých odehrála. Chvílemi ji napadalo, jestli je vůbec paní Bílá … vlastně Dana, normální. Vždyť jí podváděla syna. S druhým synem. A ona jí místo kázání navrhne tykání. Zatřásla hlavou ve snaze se probudit ze snu. Ale nic. Takže je to pravda? Šla do kuchyně a ze skříně vytáhla láhev jakéhosi alkoholu. Nechtěla špinit sklenici, a tak se napila přímo z láhve. No, aspoň trochu ji to uklidnilo. Podívala se na barevnou etiketu pití a rozhodně je vrátila zpět do skříně. Bože, jsem jak nějakej alkáč! Navíc nesnesla tu odpornou chuť v puse. Zamířila tedy do koupelny vyčistit si zuby.
Zatímco si drhla kartáčkem ústa, hleděla na sebe do zrcadla nad umyvadlem. Jde to se mnou z kopce. Štěpán se dozvěděl, ž jsem ho podváděla a nikdy mi to neodpustí. Kdo by se mu divil. Paní Bílou začínám považovat za psychicky labilního člověka a sama se dávám na pití, který mi ke všemu ani moc nechutná. Vypadá to na další povedený prázdniny. Jak se tak s odporem prohlížela, kapka pěny jí spadla na triko. Sakra! ulevila si v duchu. Do toho všeho se navíc ozval zvonek od dveří.
„Do prčic!“ zanadávala znovu, když už vyprskla pěnu do umyvadla. Rychle si opláchla ústa, utřela se do ručníku a setřela tu kapku z trika. Když ale otevřela dveře od bytu, pokoušely se o ni mdloby.
„Ahoj,“ pozdravil ji.