Mysli na to, jak je život krátký.

Mysli na to, jak je život krátký.

Miluji jízdy na motorce ten vítr ve vlasech, ta představa, že letím…. Už jako malá jsem si přála jezdit na motorce, ta volnost a svoboda. Moji rodiče nikdy nesouhlasili s tím, abych řídila motorku…
Dávali mi lekce a příklady a že to jsou jen dárci orgánů atd. Ale to mě neodradilo je to jeden z mých snů, který je dosažitelný, tak proč si ho nesplnit. Na rozdíl od jiných nedosažitelných, jako je moje tajná láska. Nejsem z těch, kteří přijdou a řeknou: „Líbíš se mi. Nezajdem někam?“ I když si myslím, že mu taky nejsem lhostejná, ale nikdo nedokáže udělat první krok. Jednou bych chtěla slyšet z jeho úst miluji tě. Ale to je pouze jen sen, ten největší sen. Který se nikdy nesplní.
Bylo mi jednadvacet, tak jsem si udělala papíry na pořádnou mašinu. Páni jak já jsem o tomto dni snila. Byl to pocit ještě krásnější než jsem si představovala. Moje autíčko muselo tak trochu, žárlit. Ale pořád auto je na takové ty „normální“ jízdy vhodnější.¨
Jednou jsem jela nakoupit autem. A potom se to stalo. To auto přede mnou jelo v protisměru. Pokusila jsem se strhnout volant a potom ta velká rána a tma….
Najednou slyším hlasy:
„Doktore jak je na tom?“ počkat to je hlas mého otce.
Odpoví mu nějaký cizí pro mě neznámý hlas: „Je v komatu, ale moc šancí jí bohužel nedáváme. Má mnoho zlomenin, poraněné plíce a její mozek byl několik minut bez kyslíku..“
Ne to nemůže být o mě vždyť já jsem tady, copak mě neslyšíte?
Nemůžu otevřít oči, nemohu se pohnout ani otevřít ústa…
Co se to se mnou děje?
Slyším pláč mé matky…
Maminko, naplač vše bude v pořádku. Já to dokáži, uzdravím se…
…
Najednou slyším moji oblíbenou píseň. Ale kde se tu vzala?
„Ahoj Moni, ty se uzdravíš já to vím…“
Sára moje nejlepší kamarádka….
Chodila za mnou každý den vyprávěla mi ty nejnovější drby…
„Někoho jsem ti přivedla“
Najednou jsem ucítila, jak mě někdo chytil za ruku a něžně mě políbil na čelo..
Promluvil… je to Oliver má tajná láska. Ale já nemohu nic dělat nemohu se pohnout otevřít oči jen slyším, co mi kdo říká.
„Proboha co se ti to jen stalo, ale ty se z toho dostaneš. Ty se z toho musíš dostat..“
Teď otevřu oči a bude to jak v americkej dojákách, ale nejde to.
…
Střídaly se u mě návštěvy i lidi, které bych vůbec nečekala. Ale já jsem stále jak mrtvá a lékaři pořád snižují mé šance…
Ale ta největší rána teprve přišla…
Když u mě byli tatínek s maminkou přišel doktor to, co řekl.bylo něco strašného…
„Víte už je to více jak měsíc, co se to stalo. Její plíce jsou velmi poškozené a pořád se nám nepodařilo zjistit jak je na tom její mozek. Za celou dobu, co je tu se nepohnula, neprobudila se a myslí, že by bylo nejlepším řešením jí odpojit od těchto přístrojů a ..“
V tom moje matka dostala záchvat pláče….
Ne to nepřipadá v úvahu já se vzbudím….
Otcova reakce byla překvapující: „Musíme si to rozmyslet“
Tady není co rozmýšlet prostě ne!
…
Další den přišel Oliver, plakal. Chytl m ě za ruku a řekl:
„Ne to nejde oni tě nesmějí nechat zemřít.“
Cože oni mě chtějí…?
„Miluju tě. Už strašně dlouho.“
Proč? Proč teď? Proč mi to říkáš až teď! Musím se probudit nebo alespoň nějaký náznak, že stále „žiji“
Následující den byl strašný samé návštěvy. Všichni přicházeli s pláčem a loučili se. Ale já nikam nechci.
Přišel Oliver a jako vždy mě chytil za ruku. Plakal. Já musím, teď. Dobře stisknu mu ruku do dokáži. Na tři. Raz..dva..tři…
Ano povedlo se. Sice to bylo jen nepatrně, víc síly v sobě nemám musí to cítit.
„Tys mi stiskla ruku…. Doktore“
„Ano“
„Ona.. stiskla mi ruku.“
Cítila jsem že mne prohlíží a to co řekl bylo šokující:
„To se vám jen zdálo, víte většina lidí si to tolik přeje, že si myslí, že se to opravdu stalo.“
„Ale já si nevymýšlím, stiskla mi ji.“
Oliver šel za mými rodiči, ale ti věřili lékaři. Jen sugesce. To ne, byla jsem to já..
Dnes, dnes večer mě odpojí, já musím musím o dokázat ještě jednou…
Byl tam pouze Oliver ani maminka ani tatínek pouze Oliver. Říkal, že je to pro ně moc těžké a že by to nezvládli. Ale on mě tu nenechal. Držel mě za ruku. Musím musím to znovu dokázat takže raz… dva… tři… nejde to nemám dost síly…
„Je na čase řekl cizí hlas.“
Najednou se mi začíná ztěžka dýchat.
Oli, pomoz mi. Já nechci. Já…
Najednou se nemůžu nadechnou nemám vzduch….
Náhle jsem se cítila tak zdravě a otevřela oči.
Viděla jsem sebe jak tam ležím a viděla jsem Olivera, jak je zničený a najednou jsem pocítila ten pocit jaké je to letět a být volná…
Sbohem má lásko…