Slyším Tě

Opět ten pocit. Pocit že je vše ztraceno. Všichni mi to vymlouvají, že kolikrát to ještě zažiju. Ale mě nezajíma kolikrát ještě! Mě zajímá teď, tahle chvíle, kdy není nic jiného než ty. A pak ještě ty zvuky, slyším je všude, normálně je nazývám jednodušše ticho. Teď to ale není ticho. Teď je to vše co mě obklopuje, spolu s city a vzpomínkami je to celý můj svět. Tu je to vítr, co si pohrává s listím, u mé levé nohy zas zarachotí koroptev. Pole na mě mluví, co mi říká nerozumím. Raději du rychle dál, snažím se utéct od zvuků. Stále mě pronásledují, jdou za mnou. Ve tmě nevidím, ale slyším, a cítím. Byl to vítr co mi pohnul s kalhotami? Přidávám ještě víc. Obcházím už domy, procházím cestu k tomu našemu. Přeskakuji plot a jdu po cestě. Stále se vzdaluji zvukům. Už jsem u dveří. V bezpečí. Klíček rachotí v zámku. A najednou za sebou slyším - jsi to ty!? Ta naše fráze, náš "výstřih to tmy".
"Ach jo" slyším za sebou.
V mžiku vteřiny se otáčím, ale nejsi tam.
Jen ty zvuky tam jsou...