Chvilka touhy

Sedla jsem si vedle tebe a třásla se zimou. Nečekala jsem, že mě zahřeješ, ani jsem se o nic nepokusila. Náš opilecký úlet jsem brala jen jako rozmar, a touhu po něčem, co jsme dělali naposled před několika lety. Tiše jsem se kolíbala, sledovala světýlko na vodní hladině a poslouchala šplouchání vody. Snažila jsem se necvakat zubama, a nedat najevo, jak moc jsem ráda, že jsi mi nabídl, abych si přisedla. Co chvíli jsem mocně zívla, ale tak, abych nevydala ani hlásku. Nevyznala jsem se v sobě, natož snad v tobě. Jen jsem věděla, že vedle tebe se cítím dobře a v bezpečí, co jsi cítil ty, jsem neměla ponětí.
,,Tobě je zima?“ podíval ses na mě skrz tmu, nebylo úniku, nemohla jsem lhát, ani jsem nechtěla., a tak jsem jen kývla, bez dalšího očekávání. Položila jsem si hlavu na kolena, abych mohla klidně dřímat, nechtěla jsem odejít, chtěla jsem tam být s váma, i za cenu toho, že je mi zima a jsem unavená, ale co sama ve stanu, tam mě nic nečekalo. Obejmul si mě kolem ramen, údivem jsem se nevzmohla ani na slovo. Stočila jsem se do klubíčka a tys vzal mojí hlavu a položil si jí na sebe. Nebránila jsem se, cítila jsem teplo, a to i přesto že jsem se stále chvěla zimou.
,,Klidně si lehni, kočičko!“ říkal si a dokonce si mě letmo políbil do vlasů. Hladil si mě po studených nohách a já jsem usínala jako málá holka při pohádce. Bylo mi tak krásně. Poslouchala jsem, jak mluvíš s michalem, ale sama jsem mlčela, dělala jsem že spím, ale přitom jsem si užívala tvojí blízkost. V hlavě jsem si opakovala, že tě nemiluju a o to víc jsem nechápala, proč jsem s tebou tak ráda. Snad mě lákalo to, že ve dne jsi jak pes, a nejen na mě , a večer si se proměnil v beránka, co touží po něžnostech stejně jako já. Minuty plynuly rychle, zima pomalu ustávala, ale únava byla mocnější než já. Přesto jsem se dočkala chvíle, kdy kluci sbalili pruty a společně jsme se vydali do jednoho stanu. Znova jsem se roztřásla zimou, ani spacák mi nepřinášel klid. Všichni kolem nás spali, ale tobě se ještě nechtělo. Tu noc jsem si poprvé položila hlavu na tvoje rameno. Čekala jsem, že mě setřeseš, jako otravnej hmyz, ale neudělal si to, nechal si mě ležet na tobě, a čerpat energii z tvého těla. Nechal si mě, mluvil si, a já měla vážně pocit, že mě máš rád. Usnula jsem jako miminko, a netěšila se na chvíli, kdy slunce vyšplhá na obzor, a ty se proměníš v dravýho supa.

Nepřikládala jsem onu večeru žádnou váhu, jen si se prostě jednou zachoval jako gentleman, snad na to měla vliv ta ,,romantika,, temná noc, ticho u rybníka a jeho odlesky, kdo ví, co to tenkrát bylo, co nás spojilo magickým poutem, snad kletbou, která se naplňovala od té doby každý večer a přes den jako by usínala. Cítila jsem, že ti nejsem lhostejná, přestože jsi se ke mně choval jako k malýmu harantovi, ale pak si se vždycky tak usmál, že se mi podlamovala kolena. Stokrát jsem si opakovala, že tě nemiluju a byla to pravda,a je to pravda i teď, ale bohužel, si mi ukázal něco, co jsem do tý doby nepoznala. Ne tak, jak jsem to poznala s tebou. Netušila jsem, že je tak krásný spát vedle někoho, kdo tě obejme, netušila jsem, že mi přinese takovej klid ta vůně, ten pocit, že vedle mě někdo leží. Další ráno se všechno vrátilo do starých kolejí. Tvůj ostrej jazyk si mě dobíral každou chvíli, ale i tak jsem si nemohla nevšimnout, že s semnou trávíš poměrně dost času. Netěšila jsem se na další večer, protože jsem tě chtěla znova objímat, ale věděla jsem, že teď už to nejde, že by to bylo hloupý. Přiblížila se půlnoc a konečně jsme šli spát. Venku byla zima, jako nyní už každej večer. Chvěla jsem se, ale nedala jsem to najevo, nechtěla jsem, nemohla jsem, prostě to nešlo. Vím jak nesnášíš slabochy, vím jak si vychovanej, nechtěla jsem se chovat jako malá ufňukaná holka. ,,Dneska je taková zima, že se na mě klidně můžeš tisknou!“ tvůj hlas pronikal nocí a zabodával se mi do hlavy jako jehla. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, co jsi mi vlastně řekl. Lehli jsme si,a já jsem si znova položila hlavu na tvoje rameno. V tu ránu, zima pominula a teplo se mi prostoupilo celým tělem. Nesnášela jsem tě za to, že mi tohle děláš, i když rozhodnutí bylo vlastně jen na mě, Hladil si moje štěně a naše prsty se co chvíli setkali, bylo to tak zvláštní.

Další večer, už jsem nechtěla opakovat to co se stalo. Seděla jsem u ohně, sledovala, jak všichni odchází spát. Zůstali jsme jen my a pár lidí. Oheň sálal na všechny strany, schovala jsem si hlavu za tebe, a opřela si ji o tvoje záda. Bála jsem se, že prohlásíš něco, čím mě znemožníš, ale ty si zase mlčel, takového jsem tě vůbec neznala, jindy si na jakýkoliv můj dotyk, byť nechtěný reagoval jako vzteklej pes. Chtěla jsem jít spát, čekala jsem jen až načerpám trochu energii na to abych se zvedla od ohně. Byly dvě hodiny ráno,. Když jsi mi sám navrhl, jestli už půjdem. Nechápala jsem. Prostě to nešlo, v hlavě jsem měla zmatek. Věděla jsem, že pro tebe to nic neznamená, ale o to víc, jsem nechápala proč to děláš. Studenej vzduch mě probral natolik, že se mi najednou nechtělo spát. Venku pršelo, kapky bubnovali o stan, a za plachtou se blýskalo. Bála jsem se, jako pokaždé když je bouřka. Leželi jsme ve stanu a povídali si. Nechtěla jsem spát a nechtěla jsem nechat spát ani tebe. Možná ses zlobil, kdo ví, ale nedal si to najevo, nechal si mě, abych tě lochtala i abych tě budila. Jen si vždycky něco zabručel a obejmul mě, se slovy, ať už spím. Mohl jsi na mě vyjet, mohl jsi mě poslat jinam spát, mohli jsi udělat cokoliv a přes den by jsi to určitě udělal, ale teď ne. A já sakra nevím proč. Obejmul si mě, pokaždý jsi mě k sobě přitiskl víc a víc, možná proto jsem nechtěla spát, chtěla jsem si to vychutnat až do konce. Nevím, proč nad tím teď tak přemýšlím. Poslouchal jsi, jak na tebe nadávám a stejně jsi věděl, že pravda je trochu jinde.

Poslední noc jsem tušila, že až se vrátím, tak budu smutná. Ležela jsem vedle tebe, kolem nás děti, a znova jsem přemáhala spánek. Držel si mě kolem pasu. Tiše jsem oddechovala, a poslouchala jak ti tluče srdce. Tlouklo tak nahlas, jako by ti snad chtělo vyskočit z hrudi. Dívala jsem se na tebe, na to jak spíš, a nečekala jsem víc než to teplo, jako každej jinej večer. Snažila jsem se nemyslet na to, že odjedu domů, kde na mě čeká jen prázdná postel. Strašná představa. Možná si to vytušil, otevřel si oči a políbil si mě. Nenáviděla jsem tě v tu chvíli za to, že si to udělal, a ještě víc jsem tě nenáviděla, když jsi přestal. A pak už nezbývalo než usnout s tebou v objetí.

Kdo ví, proč mi to teď tak vrtá hlavou, vím, že nám dvoum by to nikdy neklapalo, já o to ani nestojím. Ale asi je to proto, že jsi mi ukázal, jak málo stačí ke štěstí, že jsi mi při našich nočních debatách ukázal, že jsi jinej, než jsem si myslela. Kdo ví, co to do tebe vjelo, proč jsi to dělal, možná jsi jen chtěl, abych byla ráda, možná v tom bylo víc, než to co jsme jeden druhému navzájem tvrdili, to se nikdy nedozvím,a jsem vlastně ráda…