Dotčené ego krásného anděla 3

„Je ahoj, ty se někam stěhuješ?“ zeptá se Ondra, kterého potkám na schodech.
„Co ty tady sakra děláš?“ vyletím naštvaně.
„Měli jsme jít s Adamem na tenis, on se ti o tom nezmínil?“ nechápe moji reakci.
„Asi zapomněl. Divím se, že jste se včera domlouvali na tenise. Já měla pocit, že jste celou noc řešili ten náš malý problém a hlavně to, jak se ho zbavit!“
„Sylvo o čem to mluvíš?“ nechápe.
„No přece o mém dítěti. Ty jsi mu snad neporadil, aby mě poslal na potrat?“
„Ale já …“
„Víš co, nic mi neříkej, nezajímá mě to. Je mi to fuk. Nikdy jsem si o tobě nemyslela, že jsi takový, ale šeredně jsem se spletla. S Adamem je konec. Nechce dítě, tak nechce ani mě. Sbohem,“ loučím se a pomalu odcházím.
„Ale tak to není!“ snaží se Ondra něco vysvětlit, ale já ho neposlouchám.
„Nevím, co ti Adam nakukal, ale já s ním nemluvil. Vůbec jsem ho včera neviděl!“ dohoní mě a přinutí mě zastavit.
„Nevěřím ti, ať řekneš cokoliv, nic se už nezmění, nic se nevrátí a my už spolu nikdy nebudeme mluvit. Nech mě v klidu odejít!“
„Proč mi nevěří?“
„A proč ty mi lžeš?“ odpovím otázkou.
„Já ti nelžu a nikdy jsem ti nelhal,“ odpoví.
„Sbohem Ondro. Doufám, že až budeš potřebovat radu, dostaneš stejně užitečnou jako dostal Adam včera večer.“
Už se mě nepokouší zastavit.
Jen tam stojí a nevěřícně kouká. Honí se mu hlavou myšlenky o tom, proč se ze dne na den tak změnila, proč je tak chladná a zlá?
Proč seká jazykem a nechává za sebou rány, které spraví jedině čas!
Proč je tak nespravedlivá a nepodívá se na věc z jeho strany?
Chlad v očích ho přimrazil k zemi a nechal ho tam ještě hodnou chvíli stát.

Utekly asi dva týdny.
Já stále naivně čekám, že mi Adam zavolá a bude mě chtít vidět.
Doufám a věřím v to, že zase bude všechno dobré a my se k sobě vrátíme a budeme šťastní a vychováme naše dítě. Společně!
„Sylvo, mohla by ses konečně přestat litovat a začít něco dělat? Vypadáš strašně. Tohle období si užij, protože potom už nebudeš mít čas na sebe a ani na nic jiného, bude tu to malé a bude vyžadovat všechnu tvoji pozornost,“ řekne mamka, protože se mě snaží nakopnout
Od chvíle, kdy jsem přijela jsem pořád zavřená doma.
Nikam nechodím, s nikým se nebavím,jen ležím a vzdychám a vzpomínám. Na staré rány, které se asi nikdy nezahojí, na lidí, kteří se asi nikdy neozvou a na okamžiky, které se nadobro zůstaly v minulosti.
„Ale jo, vždyť už vstávám,“ řeknu a pomalu se soukám z postele.
„Ahoj Sylvo,“ ozve se náhle ode dveří hlas, a moje srdce udělá kotrmelec.
„Adame,“ řeknu překvapeně.
„Vraťte se prosím oba domů!“ zašeptá a padne na kolena.
„Co?“ nechápu.
„Nemůžu bez tebe žít. Živořím a pořád myslím jen a jen na tebe.vraťte se!“ zaprosí a já najednou nevím co mu na to odpovědět.
Celou tu dobu, co jsem tady ležela, jsem si připravovala tisíce odpovědí a teď, když mám možnost jednu z nich použít tu jen tak stojím a koukám na Adama, který přede mnou klečí a prosí o odpuštění.
„Tak vrátíš se?“
„Ano!“ odpovím a kleknu si proti němu.
Okamžitě mě obejme a zasype mou tvář a šíji milióny polibků. Hladí mě po zádech a po bříšku, šeptá něžná slůvka dítěti a v jeho očích jsou vidět slzy.
„Jsem ten největší idiot pod sluncem a nikdy se ti dostatečně neomluvím, ale věř, že tě miluji víc než svůj život a nemůžu bez tebe být!“
Chci mu na to odpovědět, ale nedovolí mi to, zacpe má ústa svými rty a potom dodá: „Nic neříkej. Sbal si svoje věci a pojď konečně domů.“

V našem bytě mě čeká překvapení. Uprostřed pokoje stojí krásná postýlka.
„To jsem koupil hned jak jsi odešla, ale nevěděl sem, co ti mám říct a jak tě požádat o odpuštění. Snad milionkrát jsem ti chtěl volat, ale bál jsem se jako malý kluk, tak jsem to vždycky položil.“
„A já si zase celou tu dobu připravovala to, co ti odpovím a jak jsi přišel, tak jsem se nezmohla ani na slovo.“
„Ještě jednou se ti strašně omlouvám. Myslel jsem, že mi nikdy neodpustíš.“
„No a já ti odpustila! A víš proč?“ zeptám se.
„No tuším to.“
„Protože tě miluji a chci být už pořád s tebou,“ odpovím.
Pevně mě obejme a hodnou chvíli tam jen tak stojíme a mlčíme.
Tlukot dvou srdcí se spojí v jeden a chvíle, která trvá, by mohla trvat navěky.