Utíká lásce...

Stále si v duchu vybavuji, jak si mi v slzách vysvětlovala, proč se mnou nemůžeš být. Že nejsi hezká, hodná ani bohatá. Že si mě nezasloužíš.
Kolikrát bych tě chtěl chytit do náruče a zašeptat ti do vlasů, že je jedno, co tvrdíš, že jsi, protože to je jen tvá maska před světem. Moje srdce hned vědělo, že uvnitř tebe je někdo jiný. A ty se ho bojíš. Bojíš se, že by si byla moc zranitelná, že by si se vystavila jako ve vitríně napospas světu. Přitom ty, skutečná TY, si ta nejúžasnější bytost, co kdy jarní kvítka z jara mohla vidět, kterou kdy první letní paprsek mohl polechtat, kterou kdy první podzimní kapka mohla smočit, první podzimní list jí mohl spadnout k nohám, kterou první vločka mohla zastudit, kterou jsem mohl poznat.
Tvrdíš to, ač není to pravda, že jsme úplně rozdílní,že ani kousek nás není stejný. Pleteš se.
Cožpak tvoje srdce netluče stejně jako moje pro lásku? Cožpak každá tvoje myšlenka nepatří lásce? Cožpak důvodem každého tvého dobrého skutku není láska?
Vím, věřím, že ano. Vždyť ty víš, že u mě to tak je a moje láska si ty. Víš, ale nevěříš.
...ale ty vždy utečeš, než stačím ti to říci. Moc tě prosím, jednou se nech chytit. Uvěř pravdě lásky. Usměj se na svět, věnuj mu láskyplný pohled a ne nedůvěřivý. Věř, že nejsi sama, věř, že je tu někdo, kdo dýchá díky tobě.
Já.
Žij, ať mohu žít také. Dýchej, ať mohu také dýchat. Směj se, ať se mohu také smát. Věř, ať mohu taky věřit, že jednou vše budeš dělat ruku v ruce se mnou...lásko.