Dotčené ego krásného anděla 4

Uplynulo několik týdnů. Jsme oba šťastní a těšíme se na to malé. Adam je velmi pozorný a každý den mi přinese nějaký malý dárek, kytku, čokoládu nebo nějakou jinou drobnost.
„Zítra jedu na tu služební cestu, jak jsem ti říkal,“ řekne, když spolu ráno ležíme ještě v posteli.
„Nezapomněla jsem na to. Jak dlouho tam zůstaneš?“
„No tak to se teprve uvidí, ale více jak dva dny asi ne,“ odpoví a vstává.
„No a teď už musím do práce.“
„Zůstaň tu ještě se mnu,“ zaprosím, ale je neoblomný.
„No tak nevím, jak by se tvářil můj šéf, kdybych zase přišel pozdě.
„Napíšu ti omluvenku.“
„A jaký tam napíšeš důvod?“ zeptá se.
„Uspokojování sexuálních potřeb těhotné přítelkyně,“ odpovím se smíchem, ale on se opravdu nechá ukecat a zase si zaleze za mnou do postele.
„No tak jo, ale jen na chvíli.“
„A co kdyby sis vzal volno na celé dopoledne?“
„Ty jsi ale strašná. Neříkej mi, že je to normální a pořád máš takové choutky.“
„Hádej,“ odpovím s úsměvem.
Adam opravdu zavolá do firmy, že si bere na celé dopoledne volno. Zůstaneme v posteli a Adam je dokonce takový gentleman, že mi přinese do postele i oběd, který on musí zhltnout ve spěchu, aby ještě nepřišel pozdě.
„Kdy jdeš na tu další kontrolu?“ zeptá se než odejde.
„Pozítří,“ odpovím.
„No tak to asi nestihnu, rád bych šel s tebou.“
„Tak snad příště,“ odpovím zklamaně a on už opravdu jde.
Stejně toho musí ještě spoustu zařídit, než odjede, takže přijde skoro v jedenáct v noci. Já už dávno spím a on mě nebudí a jde spát taky.
Ráno navíc zaspíme a loučíme se ve spěchu.
„Kdyby se ti udělalo špatně, tak mi hned zavolej ano,“ říká Adam už aspoň po sté.
„Neboj se, budu ti volat každou hodinu, abys měl zprávy, souhlasíš?“
„Ne, budeš mi volat každých třicet minut.“
„Miluji tě,“ zašeptám mu do ucha.
„Já tebe taky a raději se ke mně nepřibližuj nebo přijdu pozdě. Opatruj se!“ rozloučí se a zabouchne za sebou dveře. Schody bere po dvou, ale stejně mi stihne zamávat a potom už opravdu odjede.
Připadám si jako by žádná hádka ani žádné problémy neexistovaly a všechno bylo pořád dokonalé.
Láska jako by nikdy neopustila náš byt.

V čekárně je dusno a spousta lidí. Jenom pár maminek už má pěkně zakulacené bříško. Některé jsou klidné a vyrovnané jiné zase nervózní. Jsem zvědavá, jak se budu tvářit já až budu tak v sedmém měsíci.
Možná stejně, možná ještě hůř.
„Slečna Pallasová,“ řekne sestra a já jdu dovnitř.
„Tak jak se cítíte, maminko?“ zeptá se mě doktor hned jak se objevím ve dveřích.
„Skvěle, není mi špatně a to jsem se těch prvních měsíců dost bála,“ odpovím s úsměvem.
„No tak to jsem rád, doufám že vám to vydrží. Tak se připravte a já vás prohlédnu.“
Položím se na lehátko a čekám až spatřím své dítě. Dnes mám první ultrazvuk a ani jsem nemohla dospat. Škoda, že tu se mnou nemůže být i Adam. Včera mi asi pětkrát vola a ptal se mě, jestli mi není třeba špatně, ale bylo mi skvěle.
„Je všechno v pořádku?“ zeptám se doktora.
„Něco se mi nezdá, dítě má nepravidelné srdeční ozvy a to mě trochu znepokojuje. Odeberu vám krev a uděláme ještě důkladnější rozbory a pošlu vás ještě na pár vyšetření ať máme jistotu, že je všechno pořádku. Zatím buďte klidná. Je možné, že se mýlím,“ uklidňuje mě doktor, ale strachu mě nezbaví.
„Zavolejte si tak za dva tři dny.“
„Děkuji, doktore, nashledanou,“ loučím se tiše.
Strach se usadí v mé duši a ne a ne odejít.
Je tam jako stín satana, který chce další život vzít s sebou do podsvětí a nechat ho tam, utonou v nejistotě a strachu o budoucnost, o budoucí nádech a výdech.
Adam mi navíc ještě nechal vzkaz, že jedou na nějaké speciální místo do hor, takže nebude na signálu a asi se o několik dní zpozdí.
Zůstanu sama.
Sama se sebou a s mým strachem.

„Dobrý den, Pallasová, já volám kvůli těm testům, jak jste mi dělali,“ řeknu do telefonu.
„Dobrý den, vydržte chvilku, dám vám pana doktora,“ odpoví sestra.
Telefon je chvíli hluchý, ale potom se v telefonu ozve příjemný mužský hlas.
„Pallasová, dobrý den!“ představím se.
„Dobrý den. Výsledky mám před sebou na stole. A všechny jsou v pořádku, vyšetření ukázala, že to bylo zcela normální, takže se nemusíte ničeho bát,“ řekne doktor úžasnou zprávu po dnech plných úzkosti.
„Tak to je báječné,“ zaraduji se.
„Já si to také myslím. Dávejte na sebe pozor a uvidíme se zase za měsíc,“ rozloučí se doktor a já položím telefonní sluchátko s úsměvem na tváři.
Čekám na Adama. Měl by se konečně vrátit z té své služební cesty, která nakonec trvala skoro týden. Klienti je totiž pozvali na chatu do hor a oni to nemohli odmítnout, ale prý si tam i stihli odpočinout a spolupráce je téměř jistá.
O problémech s dítětem jsem mu prozatím nic neříkala, protože jsem ho nechtěla zbytečně strašit.
Mamka sice říkala, že mu to mám říct, ale já nechtěla.
Řeknu mu to až se vrátí a potom to společně půjdeme oslavit. Dostala jsem chuť na nějaké strašně kalorické jídlo, dobře propečené v naší oblíbené restauraci, už se mi zbíhají sliny.
„Miláčku jsem doma!“ volá Adam hned ode dveří a já mu běžím vstříc.
„skočím mu do náruče a dám mu pořádnou pusu, která mu má vynahradit těch několik dní, co jsme se neviděli.
„Takové přivítání si ani nezasloužím,“ řekne Adam, když ho konečně pustím.
„No já si to myslím taky, ale mám strašnou radost, takže jsem to musela udělat.“
„A co tě tak rozveselilo?“ zeptá se Adam.
„Konečně jsem se dozvěděla, jak dopadly výsledky testů,“ odpovím.
„Jakých testů?“ zbystří Adam.
„Jak jsem byla na té kontrole, tak se doktorovi nezdály srdeční ozvymiminka, a tak mi dělal důkladnější testy a ty dopadly dobře, takže je všechno v pořádku,“ odpovím s úsměvem.
„A proč si mi o ničen neřekla?“ nechápe Adam.
„Nechtěla jsem ti přidělávat starosti,“ odpovím.
„A ty si tady trnula, není to tak?“ zeptá se.
„No měla jsem trochu strach, to je pravda, ale už o tom nemluvme. Ukaž, já ti to vybalím,“ řeknu a on mi velice ochotně podá svůj kufr a já začnu vybalovat. On se posadí na gauč a začne vyprávět o svojí cestě.
Když popisuje svoje zážitky, tak začínám přemýšlet o tom, jestli to byla služební cesta nebo jen nějaká párty. Přebírám jeho košile a prohlížím je, jestli je měl na sobě nebo jsou čisté. Když tu si najednou všimnu temně rudé skvrnky na jednom límečku od košile. Položím ji vedle a vezmu další. To se asi s někým vítal, vím jak to chodí, ale stejný flíček je i na druhé košili. To už je divné a když najdu i rtěnku stejné barvy, je mi téměř jasné o co jde.
„Nechceš mi něco vysvětlit?“ zeptám se Adama chladně a když vidím jeho vyplašený výraz, vím, že mě podvedl.
„Ne, nic mi neříkej, odcházím,“ řeknu a vyběhnu z bytu.
Adam mě dohoní, chytí mě za paži a tím mě zastaví.
„Pusť mě,“ zakřičím na něj, ale on nechce pustit, spíše naopak jeho stisk ještě zesílí.
„Nikam nepůjdeš, všechno ti vysvětlím,“ odpoví Adam.
„Já nechci nic slyšet,“ zasyčím zlostně a snažím se mu vyškubnout. Cítím jak jeho sevření povolí. Za mnou je ovšem schod.
A dál letím.
Jen ticho!
Tma!
Zdálky se nese jen hlas vlající moje jméno.
„Sylvo!“