Promise land // Zaslíbená země

Promise land // Zaslíbená země

V listopadu, léta páně 1095, Papež Urban II. na synodě ve francouzském Clermontu vyslovil požadavek, aby síly pod znamením kříže vyvrhly Zemi zaslíbenou ze spárů arabských pohanů. A tehdy vznikla legenda o první křížové výpravě.

Léta páně 1099, stan Anny z Normand.

Rytíř, oděný do lehkého pancíře, naléhavě promlouval k paní, sedící v bohatě vyřezávaném křesle. Z její tváře čišela nezdolná odvaha a neprostupná bariera ctnosti.
„Má paní, Prosím, vážně není vhodné, abyste se účastnila bitvy. Do týdne dorazíme do města. Jakmile bude město bezpečné, uvedu vás jako novou paní města. Prosím, berte to na vědomí.“

Dáma mu však kontrovala.
„Rytíři, vaši bratři ve zbrani umírají a vy chcete, abych se já sama schovala? Nebojím se smrti o nic víc než tví rytíři. Jako, že je Bůh nade mnou, země zaslíbená nás volá a my, s pomoci Boží, slavně zvítězíme.“
Rytíř mohl stěží jen něco namítnout. Jeho srdce nepatřilo jenom poslání ve Svatém městě. Jeho srdce bilo pro dámu, kterou slíbil samotnému papeži ochránit .

„Mí bratři. Jak paní rozhodla, dnes v noci vyrazíme do Svatého města. Přestože jsem vyjádřil svůj nesouhlas, naše paní se rozhodla, že nás do bitvy povede. V příštích několika dnech by nám nemělo hrozit nebezpečí, minimálně ne do té doby, než se dostaneme k Svatému městu. Plán zní, zastavit půl dne jízdy před Jeruzalémem, a připravit se na boj. Vyženeme ty bezvěrce! Nechť Bůh vede naše kroky vstříc smrti. Jakože tu před vámi stojím, mí bratři, překročíme řeku v oceli a se znamením kříže na hrudi, necháme, ve jménu Páně, zavlát prapor nad městem.“

Odpovědí mu byl radostný výkřik takřka statisícové armády věrných.

Rytíř jel přes pole plné lávy. Jeho černému koni to však vůbec nevadilo. Zafrkal, až mu z nozder vyšel plamen. Kopnutím do slabin, jezdec přinutil koně k vyšší rychlosti. Armády kostlivců na něj dotírali a chtěly mu vzít jeho bílou holubici. Jeho anděla. Paní Annu z Normand. Viděl ji na konci pole a ten, ač se mu zdál sebe vzdálenější, nepolevoval ve své vůli. Bojuj! Musel jí dostat. Byl již na méně než sto sáhů od ní, když se země otevřela. Již ji měl na dosah ruky ale nepodařilo se mu jí dotknout. Padal. Padal do ohnivé propasti. Přišel o svou paní. Dno propasti bylo poseté kostmi rytířů, kteří při honbě za nedosažitelným cílem, taktéž padli na dno. Dno bylo stále blíž. Bylo studené a bylo stále blíž.

„Můj pane, odpusťte mi mou troufalost“ Rytíř procitl ze sna. Celý zpocený uzřel své páže, které se ho snažilo vzbudit. „Co se děje?“ Tázal se rytíř. Páže sotva popadalo dech „Pane, naše předsunutá hlídka objevila nepřítele blížícího se k nám ze severovýchodu. Než bude poledne bude jich zde několik tisíc“ „Jízda. Kolik asi čítá mužů?“ „Odpusťte pane, ale máte na mysli naše muže anebo bezvěrce?“ „Ty šašku, samozřejmě, že nepřátelskou“ „Více než dvacet tisíc koní“ Rytíř se usmál. Síly byly vyrovnány. Část cesty měli již za sebou. Do Jeruzaléma zbývaly necelé dva dny. „Řekni mužům ať se připraví, dnes v pravé poledne vyrazíme do bitvy“

Za necelou hodinu bylo vojsko připraveno k bitvě. Rytíři netrpělivě čekali na pokyny. Ve vzduchu bylo cítit vzrušené napětí z bitvy. Nikdo si nic nenalhával. Ač bezvěrce čekalo na onom světě jen a pouze zatracení, znali svou zemi lépe než vojska kříže. To jim dávalo jistou výhodu. Armáda pod znamením kříže však byla lépe vyzbrojena a měla jasný cíl. Vyrvat ze spárů Arabů Jeruzalém a s ním Kristův hrob.

„Má paní“
„Rytíři, čeho pak si žádáš?“
„Jak již jistě víte, bezvěrci míří směrem k nám. V pravé poledne, kdy slunce bude na obloze nejvýše, se s nimi hodláme utkat.“
„ Výborně, můžeme tedy počítat s menším počtem obránců Svatého města?“
„Ano, má paní, přesto ale musím vyjádřit svůj nesouhlas s tím abyste vedla vojsko. Je mou svatou povinností chránit vás. Mé srdce by neuneslo, kdybych o vás přišel“ řekl rytíř a poklesl tak ještě níž v kleku. Za každou cenu se snažil nedívat se dámě do očí.
„Všichni kromě, rytíře Jana, nechť okamžitě opustí můj stan“ dala jemným tlesknutím, paní Anna, najevo důraz.
„Jane, jak dlouho sloužíš papežskému stolci?“
„ Asi od 14 let má paní, tehdy mě otec poslal do Vatikánu“
„Kolik jsi proděl válečných tažení?“
„Nespočet má paní, kdybych jich nebylo tolik, nedostalo by se mi té cti a nemohl bych vás chránit“
„Jsi ženat?“
„Nikoliv, madam“ Paní Anna se pousmála
„Tak, nikdy nemůžeš porozumět tomu, po čem žena touží. Dnes odpoledne vyrazíme do bitvy a jestli tě to uklidní, chci, abys vybral družinu těch, kteří mi budou stát po boku jakmile zaútočíme.“ Rytíř trochu zahanben, stále klečíc nebyl schopen se vyslovit
„Máš snad ještě něco na srdci?“ tázala se dáma.
„Má paní, smím stát po vašem boku? Slibuji, že vás ochráním za cenu vlastního života neb mi zatím nebylo milejšího nic, než vaše přítomnost.“
„Staniž se. Dnes v pravé poledne rytíři Jane, dostaneš příležitost dostát svému závazku, jak jsi přislíbil jeho Svátosti. Nyní odejdi a pomodli se. Za pár okamžiků vyrazíme.“

Dusot koní, drtil pod sebou zemi, vyprahlou žárem slunce. Jezdci tušili, že nepřítel může být zrovna za dalším kopcem, ale kdo by se bál? My, rytíři kříže, jedeme ve jménu Páně pro slavné vítězství !

„Bratři ve zbrani, vjíždíme do Antichojského údolí, za ním nás již čeká Jeruzalém. Není to ideální místo pro bitvu. V případě, že se něco pokazí jsme odkázání na pomoc Boží. Bratři. Nenechte nikoho uprchnout. Lučištníci nechť jsou připraveni.“

Rozmluvu s veliteli jednotlivých korouhví, přerušil mladý průzkumník.
„Pane, Pane! Do půlhodiny jsou zde. Pokud vyrazíme nejostřejším tempem, setkáme se s nimi za půlkou údolí. Můžeme se tak dostat do výhody.“

Rytíř Jan se usmál. Pán je nám nakloněn.

Byli na dohled. Ohromná síla bezvěrců. Jejich nelidský křik se nesl polem, které se zakrátko mělo změnit v dějiště největšího střetu, který se kdy odehrál pod tímto sluncem.

„Má paní, jste připravena?“
„Jane, nikdy jsem necítila nic podobného, neumím to pojmenovat. Cítím, jako bych měla hejno motýlů v břiše a přesto, přeze všechno mi meč netěžkne v ruce.“
„Vítejte ve světe válečníků, to co cítíte, je řev bitvy. Pocit, který cítili již naši praotcové v dávných dobách. Jediné na čem nyní záleží je to, jak s ním naložíte. Proměníte ho v čirou zuřivost anebo v chladnou logiku. Zuřivost vás vede s mečem do bitvy. Logika vám umožní vidět správné místo, kam poslat vaše muže, aby bojovali pro vítězství.“
„Co děláte vy Jane?“
„Já, paní se upírám k jasným cílům. V dnešní bitvě jste jím vy.“
„Jane, dnes leží můj život ve vašich rukou, prosím myslete na to“
„Ujišťuji vás paní, že v několika posledních dnech nemyslím na nic jiného. Pojeďme má paní. Vzhůru do bitvy“

Proud rytířů v oceli valící se do řeky koní, nesoucí na sobě všechny ty nevěřící, měl ohromnou sílu. Ten vpád byl zničující. Jízda zaútočila s takovým efektem, který posvátná země skutečně ještě nezažila. Bezvěrci ale nebyli zničeni, jejich pozice v bitvě byla ohrožena. Armáda se snažila přeskupit, zaujmout obranné postavení. Snažili se bránit tak jak to jen šlo.

„Má paní stahují se k obraně, nyní to bude těžší, když se kácí les poletí třísky. Nerad bych abyste i vy utrpěla nějaké zranění.“
„Jane, buď klidný, do této doby se mi nestalo nic. Mám přece tebe. Ty mne ochráníš, nikoliv?“
„Jako, že je slunce nade mnou, má paní.“
„Chci vést útok s tebou po boku, Jane.“
„Přeskupíme se a můžeme zaútočit, má paní“

Bezvěrci utvořili sevřený šik a čekali na příchozí útok. Paní Anna s rytířem Janem vyjeli vstříc smrti. Jejich koně pod sebou drtili ztvrdlou zemi. Janův kůň odfrkoval jak byl zadýchaný z neustávajícího tempa. Paní Anna i s Janem v čele prorazili val obránců, nezastavovali se a dostali se tak až do půle sešikované armády. Oba rozdávali rány nalevo i napravo. Janovi se však najednou začal vybavovat sen, který snil před sotva několika hodinami. Ta paralela kostlivců a bezvěrců byla doslova smrtící. Oni mu chtěli vzít jeho bílou holubici, které přísahal ochranu. Vzkypěl v něm neuvěřitelný vztek a zároveň strach. Oba dva pocity dají člověku neuvěřitelnou sílu.

Probíjel si cestu, úder po úderu, seknutí po seknutí až ke své paní. Nedbajíc vlastních zranění, které prozatím utržil. Chtěl ji jen uchopit do náruče, políbit a odjet s ní do města a strávit celou noc v hříšném spojení.

Dnes je již jedno jak dlouho bitva trvala. Mohly to být minuty a nebo hodiny.

Zvuk srážející se oceli, nářek umírajícího a nebo řev dodávajíc odvahy svým druhům. To vše se neslo údolím. A Jan s Annou? Ano i ti dva přežili.

Jan nedovolil, aby kdokoliv z nepřátel se k jeho paní jen přiblížil. Mečem neúnavně drtil pancíře svých nepřátel. Když poslední padl pod tíhou svých zranění, přišel rytíř k němu. Podíval se mu do očí, přitiskl špičku meče na hrudník a prudce zatlačil. Poslední vydechnutí bezvěrce ukončilo bitvu před svatým městem..

Zbytky armády pokračovali směrem k Jeruzalému. Zastavily se až nedaleko města na malém kopci tak, aby měly dobrý výhled na celý prostor pod nimi. Tehdy se Jan otočil k paní Anně, zadíval se jí do očí a pravil

„Má paní, Pojď se mnou do země zaslíbené, Zavři oči, vezmu tě za ruku, Půjdeme přes řeku v oceli,když bezvěrci leží v krvi. Nic nás již nemůže zastavit. Nabízím vám své srdce po zbytek života. Neboť jen pro vás tu jsem.“

Paní Anna přikývla.

Ve městě zbylo jen několik desítek obránců. Město mohlo dlouho vzdorovat, ale jen by oddalovali zbytečné.

Dne 15. července 1099 po krátkém obléhání, Jeruzalém padl.

Pod znamením kříže vstoupil do města jako první rytíř Jan se svou chotí paní Annou z Normand.