Dotčené ego krásného anděla 5

Bolest celého těla je téměř nesnesitelná.
Cítím, jak mě něčí ruka drží a jak hladí moji dlaň a předává jí své teplo. Je to jako bych se dotýkala slunce, které pomalu zapadá za obzor a rozpouští ledy Antarktidy.
Otevřu oči.
Tichý nemocniční pokoj ruší jen pípání přístrojů na které jsem připojena.
„Co se stalo?“ zašeptám.
Adamovy oči se podívají na můj obličej. Jsou smutné a plné slz, výčitek a něhy.
„Spadla si ze schodů,“ odpoví Adam.
„Jak se to stalo?“ nechápu.
„Copak ty si nic nepamatuješ?“
„Naposledy si vzpomínám, jak jsem ti vybalovala tašku, a potom už nic,“ odpovím zmateně.
„Šli jsme na večeři. Tobě se na schodech udělalo špatně a skutálela jsi se až dolů, byl jsem ještě v bytě a nemohl jsem tě zachytit,“ odpoví Adam.
„A dítě?“
„O to jsi přišla, potratila jsi ještě v sanitce,“ řekne Adam a z očí se mu začnou kanout slzy. Jedna za druhou.
Moje oči taky nezůstanou suché.
Když si vzpomenu, jak jsem byla ještě dopoledne šťastná a spokojená. Že je všechno pořádku a teď tohle.
To snad není možné.
Proč je osud tak krutý?
„Chci být teď sama,“ řeknu tiše Adamovi.
„Jak si přeješ, kdybys něco potřebovala, tak zavolej, budu na chodbě,“ odpoví Adam, políbí mě na čelo a odejde.
Tiše za sebou zavře dveře.
Zůstanu sama. Jen s mými myšlenkami a sny.
Sny o dítěti, které se nikdy nenarodí, sny o štěstí, které za sebou zabouchlo dveře. Zavřu oči, ale spát nemůžu, protože bolest, kterou cítím je nesnesitelná. Přijde za mnou sestra a nabídne mi něco na uklidnění, ale odmítnu to.
Nechci, aby byla moje bolest utlumena, protože by to bylo jen dočasné!
Co může být horší!
Utrpení, které oba sdílíme by nás mělo spojit, ale nás to rozděluje a sami sobě se vzdalujeme. Každý z nás je v jiné místnosti, sám jen s myšlenkami.
Bez podpory toho druhého.

„Budu muset zase odjet,“ řekne Adam, když se za mnou zastaví v nemocnici.
„A to nemůže jet někdo místo tebe?“ zeptám se s nadějí.
„Zkoušel jsem to, ale bohužel jedou téměř všichni. Každý někam jinam a na mě zbylo tohle. Je mi to strašně líto. Ani nevíš co bych dal za to, kdybych mohl zůstat s tebou,“ řekne Adam a něžně mě políbí na čelo.
„Ale nedá se nic dělat.“
„Zavolám matce ať se o tebe doma postará,“ navrhne Adam ,ale jeho snahu zavrhnu.
„Nechci, aby tam byla, jen by mě litovala a mně samota jen prospěje,“ odpovím a Adam nic nenamítá.
„Taky se mi ulevilo, protože kdybych volal matce, tak už se jí nezbavíme. Nastěhovala by se k nám na dobro a to nechci.“
„Já taky ne, chci, abychom měli své soukromí.“
„Moje řeč. Teď už ale půjdu. Musím si zabalit, večer se za tebou ještě zastavím,“ rozloučí se Adam a odejde.

Uběhlo několik dní a svět je zase o něco veselejší.
Černota se začíná pomalu rozplývat a na její místo nastupují o něco světlejší odstíny.
Zítra mě mají pustit a já se tak strašně těším domů, že to ani nedokážu popsat. Na svoji postel, na svoji koupelnu a nevím co ještě.
Budu moct v klidu přemýšlet.
O tom co být mohlo a o tom co už se nikdy nesplní, o tom co nás s Adamem čeká a nemine.
Tady je pořád někdo. Moje spoluležící má několik návštěv denně a je tam veselo, ale já bych chtěla klid.
Samotu.
Domov a lásku.
Nic víc, nic míň.

Konečně doma. Vejdu do tichého bytu a posadím se na gauč a slzy, které sem se pokoušela zadržet začnou stékat, jedna za druhou, po mé tváři.
Kap, kap, kap…
Jedna vedle druhé dopadají na polštář.
Kap, kap, kap…
Probudí mě zvonění zvonku. Pomalu se zvedám a jdu otevřít.
Adam se konečně vrátil!
„Ahoj Sylvo, je tu Adam?“ zeptá se Ondra, ale když spatří moje opuchlé a zarudlé oči, bez váhání mě obejme a já začnu smáčet slzami jeho košili.
Neovladatelný pláč postupně utichá, ale košile je mokrá, jako by to byla moje vlastní krev, krev má i mého dítěte!
Ondra mě k sobě něžně tiskne a hladí mě po zádech.
Na nic se nevyptává, jen tiše a klidně stojí, předává mi svou sílu. Paže jsou napnuty, a když už mám pocit, že mé nohy neudrží váhu mého těla, vezme mě do náruče a pomalu odnese do ložnice.
Stále mlčí.
Přikryje mé, vzlyky se otřásající tělo, a odejde, ale jen na chvíli. Vrátí se se sklenicí vody a tabletou na uklidnění, podívám se mu do očí a chci ji odmítnout, ale jeho hnědé a upřímné oči mi naznačí, abych si ji vzala, zkouším vydržet a neustoupit, ale pod jeho pohledem mám pocit, jako by se země otřásala já nakonec ji cítím ve svém krku.
Položím hlavu na polštář a podívám se na něj. Na jeho snědou tvář a slyším, jak tiše šeptá: „Spi maličká!“