Čekám...

Čekám, čekám, čekám. Když se to tak vezme celý život na něco čekám… Až uvidím zlaté prasátko, což se mi za celých sedmnáct let nepodařilo, až budu plnoletá, až si ten krásnej kluk od taťky z práce všimne, že existuju, na ranní zprávy…
Není mi dopřáno dýl rozjímat. Trolejbus zastaví, dveře se otevřou a já mechanicky nastoupím. Na krk mi dýchá vyhublej dlouhán a z druhé strany se na mě tlačí asi třináctiletá holka s copánky. Uff…nesnáším datum 1.září. Vlastně nesnáším všechny dny, kdy musím vstávat do školy. Po dvou měsících flákání to jde ještě hůř.
„Ahooj Marťo!“ otočím se. Tahle pronikavý hlásek má jen moje kámoška, slovenka Ivanka, která se ke mně procpe.
„No ahoj“ usměju se, dnes poprvé, na ni.
„Už jsem se tě nemohla dočkat!“ brebentí ta dobrá duše. Což o to, já jí také, jen někde jinde by to nešlo ? Nešlo, odpovím si sama. Ivča je velmi zaměstnaný člověk. Celé prázdniny krmila, uklízela a vařila pro dvouletou Anne a pětiletého Thomase, což byly děti rodiny, kde byla jako au-pair v Německu.
„Jsem zvědavá koho vyfásnem na matiku. Už teď se toho děsím!“ naříká Ivča. Hmm mě matika nevadí, což jsme asi tři v naší teď už 4.B. Ale neříkám, že mě to nezajímá. Na konci roku se objevila fáma, že by měl přijít nový mladý profesor. Marně jsme si s holkama lámaly hlavu jestli, někdo kdo učí matiku, může být i pěknej… Já jsem tvdila, že jj. Vždyť je to můj milovaný předmět. Byla jsem sama. Tak uvidíme..
Mezitím zastaví trolejbus na točně, odkud je to k našemu gymnáziu Františka Palackého ještě do mírného kopečka a po rovince asi 200m.
Vystoupí nás pěkný dav. Poznávám už některé spolužáky, kterým jsem si zatím nevšimla. Dušena, jež má obarvené háro na černo.
„Náš model..“zasyčí Petruška, která se k nám přidá. Podíváme se s Ivankou na sebe a víme své. Milá Petruška se o něho snažila celý prvák, leč marně. Dušan byl o rok výš, pak odjel na rok do Anglie, takže bude maturovat s námi.
„Náhodou sekne mu to.“vysloví Ivanka svůj názor. Nepřítomně přikývnu. Mě zaměstná kluk s čerstvě střiženými hnědými vlasy, širokými rameny, taškou přehozenou přes rameno a krásným zadkem, co kráčí před námi. Ach miluju krásně tvarovaná pozadí. A tenhle ho má výstavní. Jak to, že jsem si ho nevšimla dřív ? Ptám se sama sebe. Jde rychlou svižnou chůzí a zřejmě naším směrem. Že by?

„Crrrrrrrrrr!“
Ten odporný zvonek nás zažene do lavic. Otevřou se dveře. Vejde paní ředitelka Ptáčková a za ní s malým zpožděním právě ten hnědovlasej kluk. Spíš muž.
Renata si přestane lakovat nehty, Pavel s Petrem, jednovaječné dvojčata, uklidí nejnovější model letadýlka a všichni napjatě čekáme, co z naší paní ředitelky vypadne.
„Dobré ráno čtvrťáci. Musím vám oznámit nepříjemnou novinu. Vaše třídní učitelka paní Vránová si prodloužila mateřskou dovolenou, takže na váš letošní školní rok, budete mít jiného třídního učitele. Jistě se vám rád představí sám. Úspěšný školní rok maturanti!“ Lehce se ukloní a odejde.
Toho mladíka rázem propichuje 28 párů očí.
Ležérně si sedne na katedru, usměje se a začne.
„Jmenuji se Richard Hofmann. Je mi 26 let. Má aprobace je matematika, tělocvik. A teď by jsme se mi mohly pěkně po lavicích představit. Může začít třeba….“ Chvíli se rozhlíží po třídě, načež jeho mandlové oči spočinou na mě. „třeba ty!“ dokončí myšlenku.
Ve třídě to jen zašumí. Usměju se. Myslím, že tohle bude zajímavý školní rok a nejen proto, že je zde poslední….