Rozmysli se co chceš...!!! II.

Školní dopoledne je dneska poněkud hektické. Marka potkám jen jednou a to hodně z dálky, ale i tak mě píchne u srdce. Proč je kruci takový? Jeden den si píšeme jako zběsilí, máme si toho tolik co říct a druhý den mě ingnoruje jak ve škole tak na ICQ.
Ano, mé myšlenkové pochody jsou více než chmurné. A to mám večer jít na párty, která se koná v kulturáku, kde Marek určitě bude. Pohrávám si s myšlenkou, že tam nepůjdu. Jenže to by mi Viky jen tak neodpustila. A navíc co kdyby si Marek všiml, že tam nejsem a myslel by si, že jsem nepřišla jen kvůli němu.

Takže tady sedím, oblečená v tom prokletém kolečkovém křesle a čekám, až si pro mě Viky příjde. Musím říct, že jsem si na sobě dala záležet, hezky jsme se nalíčila i se hezky oblékla. Vím, že na Marka to nezapůsobí, nejspíše si mě ani nevšimne, ale potřebovala jsem si dodat sebevědomí a tím tak potřebnou rovnováhu.
Ozve se zvonek a ve dveřích se objeví Viktorie.
„ No Andrejko, tobě to dneska ale sluší!“ vysekne mi poklonu, ne že by mě nepotěšila, přesto bych jí ráda slyšela z úst někoho jiného.

Na párty je celkem dost lidí. Zaujmu strategické místo u okna, kde mám nejlepší výhled. Marka si samozřejmě všimnu vzápětí. Podnapilý se pohybuje u barového pultu, kde jsou snad všechny druhy alkoholu.
Koukám na něj s vyvalenýma očima, takhle jsem ho vlastně ještě neviděla. Ztrácí hodně z toho svého charismatu. Už není tak přitažlivý, ale i přesto mé city jasně křičí: Miluju ho!!
„ Hele, ty mě začínáš štvát!“ rozčílí se Viktorie, „ Pořád jen ten tvůj nepřítomný pohled, který vrháš na toho kreténa!“ vzteká se trochu nahlas, na můj vkus.
„ Viktorie, uklidni se prosím, ať tady netropíme ostudu.“ varuju ji potichu. Stydím se, mám pocit, že se na nás všichni koukají. Dobře, je to jen můj pocit, ale pocit opravdu nepříjemný.

Viktorie si jde raději pro drink k baru a já smutně koukám. Po chvíli si všimnu, že v rohu stojí kluk s modrýma uhrančivýma očima. Nemohu se od něj odtrhnout. Není to typický muž mých snů, ale něco na něm je. Když vzájemné pokukování trvá déle, než se na normální pohled sluší, příjde za mnou.
„ Ahoj, jsem Dominik.“ představí se ten blonďáček.
„ Andrea!“ řeknu jednoduše a přidám jeden ze svých úsměvů.
„ Pročpak tady sedíš tak v koutě?“ ptá se mě, jako by neviděl, že sedím na vozíku. Pokrčím rameny.
„ Já vím, že je to asi nevhodné, ale nemůžeš se vůbec postavit a hýbat?“ ptá se mě na férovku a vůbec mě tím nezaskočí.
„ Když mě někdo podpírá můžu dokonce i tančit.“ řeknu s úsměvem.
„ Tak potom, smím prosit?“ zeptá se a nabídne mi rámě. Nemůžu nic jiného než souhlasit.

„ Nikdy jsem tě tady neviděla, jsi z jiné školy?“ ptám se Dominika při ploužení parketem.
„ No spíše jsem i z jinýho města.“ řekne typickým pražským přízvukem.
„ Aha...pražáček co?“ směju se potěšeně. Přitaká a vysvětluje mi, proč se sem přistěhovali.
Docela dobře se bavíme, dokud se nestane to co bych nečekala ani ve snu.

„ Zdar kámo!“ pověsí se Dominikovi na krk Marek.
„ Zdar Máro, co potřebuješ?“ ptá se Dominik naprosto opilého Marka. V té chvíli, kdy se mu věší na krk mi příjde odporný. V hlavě se mi mihne sekundová myšlenka, tohodle kluka bych vážně chtěla???
Marek jen něco nesrozumitelně zachrochtá a sesype se mi k nohám. Okamžitě se k němu nahrne jeho parta a tu „mrvolu“ si odvádějí pryč.
Dominik na mě jen koukne co tomu říkám, já jen pokrčím rameny.
" Odkud vlastně Marka znáš?" zajímá mě.
" No, přiřadili mě k nim do třídy, tak se mě ujal." vysvětlí Dominik.
Doprovodí mě tedy k vozíku a sedne si vedle mě.
Párty se rozjíždí, jen my dva se schováme v paralelním světe, kde jsme jen my dva. Povídáme si o všem možném a na Marka úplně zapomenu, když se zahledím do těch jeho modrých studánek.