"Stanování"

„Počkej, počkej, nepřeháníš to trochu? Vždyť jste tam spali nedávno.“ zněly máminy námitky. Někdy mi přijde docela drsná, někdy až zbytečně. Ale je to máma a máma se musí poslouchat, tak jsem vyklopila těch pár informací, něco málo si přimyslela o tom, jaký máme zásoby teplých dek a jídla, jací tam budou samí intelektuálové a podobný zhovadilosti. Myslím, že jí bylo úplně jasné, že kecám, ale nedala to na sobě znát a nakonec mi to dovolila. Tak jsem nakopla hnědku a se spacákem na nosiči, jídlem v baťohu a plnou peněženkou vyrazila na místo srazu.
Neočekávaně jsem tam však přijela brzy. I když brzy je poněkud zavádějící – přijela jsem tam pár minut před sedmou, ale nikde ani noha.
Nakonec se ale ukázalo, že ještě neznám zákonitosti sídlišťáků, ty jsou o něco odlišnější než ty moje, protože většina dotazovaných přišla asi o třičtvrtě hodiny později. Stane se. Dost mě překvapilo, že ani Žíža, ani Míra s sebou nic neměli, rozhodně ne to co já, avšak vzápětí jsem se dověděla, o co kráčí. Míra nemůže k řece, takže se změnily plány. Jde se do večerky pro buřty, víno a kolu a pojede se k Jirkovi.
Trochu jsem z toho měla strach, neznámé prostředí, ve kterém jsem nikdy nebyla, navíc pochybnost o tom, že by jeho tatínek opouštěl stavení na noc dobrovolně nebo šel dokonce slavit s námi, ale zase je to něco nového a něco, co jsem ještě nezažila, takže proč ne.
Cesta míjí rychle, já a Martin jedeme na kole, Míra se nás střídavě chytá na nosičích, aby se mu rychleji točila kolečka na bruslích. Projeli jsme parkem, nádražním tunelem i lipovou alejí a byli jsme tam. Ta velká dřevěná vrata si matně vybavuju, byla jsem tu asi jen dvakrát, ale vím o tom, že tu bydlí. Zazvonili jsme, a po chvíli vyběhl Jirka celý vysmátý a už nás vítal a přitom hnal dovnitř. Naproti nám vyběhla i jejich čivavka Čitunka, která zezačátku zlověstně ani ne poštěkávala, jako spíš poknikávala, ale pak se její hlídačské reflexy změnily v milé bezzubé usmívání a oblizování.
Vevnitř to vypadalo skromně. Kuchyňská linka, pohovka, počítač, televize, stará kamna s uhlákem, jaké jsme mívali doma, než jsme na jejich místě zkonstruovali saunu. Uprostřed stůl se čtyřmi židlemi a nad ním jednoduchý lustr. Asi je to pěkně starý dům, když o tom tak přemýšlím, určitě starší než náš.
Z prohlížení mě vytrhl Martin, který se mi dral do batohu pití. Kluci byli celí nedočkaví, už aby se začalo se „stanováním“ – myslím, že ten spacák jsem tahala naprosto zbytečně – hurá na párky s hořčicí, kečupem i majolkou a zásobu chlastu. Jirka s Mírou se na dvorku snažili o něco jako oheň v plechovém udělátku, asi neměli ohniště, štípali a snášeli dřívka jako mravenečci do mraveniště. Když uznali, že je topiva dost, vydali se za námi pomoct s odnášením nakrájeného chleba a nařezaných párků. Trochu jsem tápala po lince a hledala nože, talíře i skleničky, ale docela zběhlý Martin mi všechno střelhbitě podával. Ještě nějakou tu zeleninku, abychom nebyli jak kanibalové, a mohla začít pravá nefalšovaná Karcinogen párty s DJem Polejvákem.
Večeře s klukama byla docela poučná. Nikdy bych nevěřila, kolik toho tři kluci snědí! 15 libereckých párků zmizelo, jako by vůbec nikdy neexistovali a zbyly tedy jen dvě dvoulitrovky vína s kolou. Já coby pijan – amatér jsem si docela mohutně nahýbala a ládovala to do sebe jako vodu a taky jsem podle toho zanedlouho vypadala.
Nejdřív odpadl Míra. Jirka ho odvedl – odnesl – odstrkal domů se umýt a uložit do postele. Mě už bylo tak špatně, že jsem se začala kamarádit s jejich prádelním kbelíkem a byla jsem ráda, že jakž tak nepadám ze židle. Martin se se mnou snažil navázat konverzaci, ale nějak jsem si nemohla pomoct, radši jsem hlavu z kýble nevytahovala, abych neznečišťovala životní prostředí. Nakonec došlo i na mě, tak jsem se ladně nesla v Jirkově náruči do prvního poschodí. Cítila jsem, jak se mi svlékají boty a propadám se někam do měkkého, asi pohovka (nebyla jsem schopná ani otevřít oko, abych se podívala). Z dálky ke mně dozníval začínající Shrek. Týjo, první díl jsem neviděla ani nepamatuju. Naneštěstí jsme se ani já ani Míra nezmohli na koukání, takže jsme v polospánku a polobdění zkoumali víčka zevnitř.
Nevím, jak dlouho jsem takhle ležela, jestli jsem usnula nebo co se vůbec dělo. Pravděpodobně jsem se svlíkla do trika, někdo mě odložil do postele vedle Míry, načež jsem se vesele odkutálela z ní směrem k podlaze. Nakonec byli všichni umyti a uloženi do připravených spacích úseků a Jirka se vloupal pod deku ke mně – zřejmě jich bylo nedostatek – díky bohu za to. A najednou se mi už nechtělo spát, jako kdybych si dala pěkný tuplák kafe, byla jsem ukecaná jako radioaktivní rybička.
Krásně jsme se bavili, Jirka mě chvílemi objímal a mě bylo jak už dlouho ne. Hodiny míjely a ze dvou ráno jsme přeskočili do brzkých sedmi. Chudák Jirka se kvůli mně nevyspal, nenechala jsem ho ani na minutku zavřít oči a konečně spočinout.
„To bude dneska zase cvičení…“ prohlásil se zoufalým výrazem ve tváři. To je fakt, to jsem si vůbec neuvědomila, že je dnes neděle a oni půjdou do posilovny.
Ale sečteno podtrženo jsem za večer zpracovala jeden a půl buřtíka, možná tak třičtvrtě litru polejváka a v totální opilosti jsem se prokecala vedle krásnýho vymakanýho kluka až do slunečného nedělního rána. A to bylo vše. Ráno jsme se rychle rozešli každý svým směrem.

Ale co jsem si z týhle akce odnesla mi už nikdy nikdo nevezme.
To jsem totiž začala mít Jirku ráda. A víc než to.