(Ne)Lehké rozhodnutí

"Každý rozchod je tak trochu prohra, nezáleží na tom, kdo vyřkne poslední slovo, protože v každém případě prohrávají oba. Jeden přestává milovat a druhý ztrácí lásku." NEZNÁMÝ AUTOR

„Luky, Janča nás zve v sobotu k sobě na mejdan. Má narozky. Půjdem nn ?“
„Když já jsem se chtěl dívat na filmy. Od Pavla jich mám spoustu. Podívej.“
A už vsunuje kotouček do dvd přehrávače.
„Neee zase ty nemožné filmy!“ pomyslím si. Zvednu se a jdu si stoupnout k oknu. Ještě nedávno mi Lukáš kupoval růže, chodili jsme spolu do klubu….
A teď! Nezajímá ho nic jiného než film.
„Snad abych šla!“ řeknu provokativně. Luky mou narážku vůbec nezaregistruje a jen nepřítomně kývne. No to je vrchol! Schválně za sebou třísknu dveřmi.
„Já ho vůbec nechápu!“ Stěžuju si Janě.
„Ale na mou narozeninovou oslavu přijdete nn ? „
„Jani já určitě, ale jestli se mi podaří zvednou z gauče Lukáše, to nevim.“
Druhý den se vydám na nákupy. Zajdu do svého oblíbeného knihkupectví, kde narazím na super historický román. To by byl dárek, ale spíš pro mě. Pomyslím si a vrátím knihu smutně do regálu. Další v pořadí je drogérie. Zatoulám se mezi flakónky voňavek. Janča vůně moc neřeší, to asi taky nebude ono. Nakonec skončím v našem oblíbeném sk8 shopu. Do oka mi padne skvělé bílé tričko s obrázkem. „To je ono!“ zajásám. Za chvilku už vycházím z obchodu s igelitkou a úsměvem na rtech. Pravda, nebyl to nejlevnější dárek, ale nejlepší určitě.

„Janiku přeju Ti všechno NEJ….k tvým devatenáctým narozeninkám! A předám jí pečlivě zabalený dárek. Pak si sedneme všichni kolem velkého stolu a rozběhne se živá debata.
„Renčo, kde máš Lukáše ?“
„Vsadím se, že sedí doma u televize.“ Řekne sympatický blonďák.
„Přesně. Znáš ho dobře.“ Odpovím.
U baru sedí usměvavý kluk a sleduje nás, aniž by se zapojil. Drcnu do Janiny. „Znáš ho?“
„Jasně.“ Usměje se. „To je můj bratránek Aleš. Pojď představím vás.“ Aleš nás zřejmě slyšel, neboť seskočil z barové židličky a přešel pomalu k nám.
„Ahoj“ usměje se na mě a podá mi pravici. Jeho stisk je pevný a oči pronikavé. Málem se mi zatočí hlava.
„Tebe nechal tvůj kluk jít na oslavu samotnou?“ kroutí nevěřícně hlavou.
„Vidíš. Poslední dobou ho nezajímá nic jiného než film.“
„Tak to já bych nedokázal. Navíc takovou kočku!“
Povídáme si s Alešem celý večer. Je úplně jiný než Lukáš. Zábavný, spontánní a moc hezký. Vypráví mi o své sestře, která je od narození slepá a kterou má moc rád. S ním si uvědomím, že to, co poslední dobou řeším, jsou maličkosti, oproti problémům se kterými se musí potýkat jeho sestřička.
Doma si napustím horkou vanu s levandulovou pěnou a pořád na Aleše musím myslet. Večer s ním mi utekl, jako už dlouho žádný. Bavila jsem se bezvadně i bez Lukyho. Má vůbec takové chození smysl ?

Zazvoním na zvonek. Otevře mi Aleš.
„Ahoj, pojď dál. Jdeš za Janou ? Šla nakoupit, nic tu po včerejším nájezdu nezbylo.“
„Chtěla jsem jí pomoct s úklidem.“
„Tak to si semnou můžeš dát snídani. Právě vstávám.“ Směje se.
„Proč nn, ráda. A co si dáme ?“
„Je tu marmeláda, dva suché rohlíky a jeden balíček keksů.“
„Dobrá nabídka. „ směju se. Nakonec si dám jen šípkový čaj, který najdu v kuchyňské lince.
Pozoruji Aleše, jak se láduje. Na krátko střižené hnědé vlasy, modré pronikavé oči, svalnatá hruď, kterou kryje jen tričko a sportovní postava. Všimne si, že se na něho upřeně dívám. Rychle ucuknu a vyliju hrnek s čajem. Chytne mě za zápěstí a nepustí.
„Pusť, to bolí!“ Povolí stisk, ale nepustí mě. Začne mě hladit bříšky prstů po ruce. Díváme se na sebe… V těch jeho čtu touhu. Srdce mi zběsile mlátí do hrudního koše, jako by mělo za chvilku vypadnout. Obejde kolem stolu, vysadí mě na kuchyňskou linku a začne líbat. Nejprve pomalinku, ostýchavě. Když vidí, že se nebráním přejde k mazlivějším a hlubším polibkům. Na chvilku uvolní naše ústa, políbí mě na špičku nosu a přetáhne tričko přes hlavu. Jeho jazyk klouže po mém krku, ňadrech až k pupíku. Hladím ho prsty pod tričkem. Otočí se a natáhne ruku po marmeládě, která stojí na stole. Než mu v tom stačím zabránit, nanáší mi na bříško i prsa sladkou pochoutku. Pak se skloní a začne mi ji slízávat jazykem. Jsem jako omámená….aaach…
„Crrrrr!“ zvonek nás oba zaskočí. Aleš mě sundá z linky a donese do koupelny. Sám se pak snaží rychle očistit. To už slyším Janin veselý hlásek.
„Tady je Renča ? Viděla jsem její adidasky.“
„ Jo, je v koupelně.“
Dokončím rychle očistu. Dýl se tu schovávat nemůžu.
„Ahoj Jani.“ Usměju se na kámošku a snažím se, aby to bylo co nejpřirozeněji.
„Tak se do toho pustíme!“ mrkne na nás Jana. Mě a Alešovi přidělí obývák, sama si vezme na starost kuchyň, jídelnu a terasu.
Sbíráme mlčky zbytky od jídla, balónky, nádobí a další věci. Bojím se na něho podívat a ani on můj pohled nevyhledává.
„Co to vlastně dělám ? Vždyť chodím přece s Lukášem!“ Úklid se snažím dokončit co nejdříve, pak se Janě vymluvím na bolest hlavy a konečně vypadnu. Bloumám městem a je mi z toho všeho smutno.
Tak koho vlastně chceš ? Ptám se sama sebe pořád dokola.

„Renátko, jsi to ty ?“
„Ano tati. Ahoj. Jak bylo v Rakousku ?“
„Zima.“ Odpoví tatík a obejme mě.
„Ty jsi plakala ?“
„To se ti jen zdá.“
„Vážně ?“
„Ne, vlastně ne. Nevím, co mám dělat. Poznala jsem jednoho kluka. On je něžný, pozorný, zábavný…..úplně jiný než Lukáš. Ale bojím se, abych se neunáhlila.“
Táta mě vezme za ruku a usměje se.
„Bojíš se, abys pak nezůstala sama viď ?“ jen kývnu.
„Podívej, pokud jsou oba ve vztahu nešťastní a neumějí si to říct, je to klec pro oba. S Lukášem by ses stejně zanedlouho rozešla. On to jen uspíšil.“
„Díky tati.“ Líbnu mu pusu na tvář a jdu spát.
O jeho slovech přemýšlím ještě v posteli….. Myslím, že konečně vím co chci! A co nechci!