Dotčené ego krásného anděla 6

Ráno se probudím úlekem. Zdál se mi nějaký příšerný sen, ale nepamatuji se jaký to byl. Jenom vím, že všechno kolem bylo temně rudé.
V bytě je ticho.
Jen vůně čerstvé kávy se line z kuchyně. Zůstanu ležet v posteli. Přikrytá až pod bradu, jako v nějakém hradu, do kterého nikdo nemůže.
Je to jako obrana před všemi, kteří by mi chtěli nějak ublížit.
Ve dveřích pokoje se objeví Ondra.
„Co tady děláš?“ vyletím do sedu.
„Zůstal jsem tu přes noc, večer jsi nevypadala zrovna dobře,“ odpoví klidně.
Vzpomenu si na náš poslední rozhovor na schodech, na tu zlost, na ty pocity, a faleš a znovu pocítím tak strašnou a opravdovou nenávist, že nejsem schopna uvažovat rozumně.
„Vypadni,“ zašeptám.
„Cože?“ nechápe Ondra, takovou reakci na jeho přítomnost v mém bytě rozhodně nečekal.
„Zmiz, copak jsem ti už minule neřekla, že tě nechci nikdy v životě vidět? Nenávidím tě, tak už konečně táhni!“
„Jak si přeješ,“ odpoví Ondra.
Něha v jeho očích se změní v chlad, pohrdavě se na mě podívá a bez jediného slůvka rozloučení odejde.
Potichu zavře dveře.
Nesnaží se nic napravovat ani vysvětlovat.
Jde vstříc novému dni.
Po chvíli vstanu a jdu do kuchyně. V jídelně mě ale čeká překvapení.
Ondra nachystal snídani!
Prostřel celý stůl, uvařil kafe a udělal moji oblíbenou omeletu. Nevím, jestli to byla obyčejná náhoda nebo to opravdu ví, ale pocity zloby najednou vystřídají úplně jiné pocity.
Zahanbení a stud!
Možná jsem ho neměla takhle vyhazovat.
Snad jsem ho měla vyslechnout.
Podívám se na svoji tvář do zrcadla, ale nevidím tam svoji tvář, vidím tam jen hnědé a upřímné oči, které mě včera večer uspávaly, pocítím dotyk jeho dlaně na té své, prsty, které mě hladily před usnutím a jako by tam vypálily místo, které roznáší teplo do celého těla.
Nejsou to moje oči, ale ty jeho.
Ondrovy!
„Tak dost, zapomeň na to, má co si zasloužil! Už se netrap!“ řeknu si nahlas a Ondrův obraz zmizí a už se nevrátí.
Na snídani nemám ani pomyšlení, tak to schovám a pustím se do úklidu. Za tu dobu, co jsem byla pryč je na poličku sneslo hodně prachu a špíny všedních dní.
do úklidu se zaberu tak, že nevnímám čas. Ten se ale připomene sám, když se narovnám a chci jít pro vysavač udělá se mi mdlo, div že neomdlím. S vypětím posledních sil dojdu ke gauči a položím se na něj, natáhnu si nohy a zavřu oči.
V tu ránu usnu jako špalek.

Přede mnou je jen tmavá chodba plná pavučin. Na konci je malinkaté světýlko, každým krokem se k němu přibližuji. Na konci jsou pootevřené dveře. Nesměle do nich nakouknu a vidím Ondřeje, jak chystá snídani. Na pánvi smaží vajíčka a vaří kávu.
Obraz se změní.
Jsem doma ve svém bytě a cítím strašlivou radost! Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Přijde Adam, vybaluji mu kufr a najdu rudou skvrnu na jeho košili. Podívám se na něj.
Utíkám!
Hádáme se jako pominutí, drží mě za paži a snaží se mě přinutit, abych ho poslouchala, ale já nechci.
Pustí moji paži a já padám!

Prudkým pohybem se posadím. Na čele mám ještě krůpěje studeného potu.
V očích slzy.
„Co se stalo? Jsi strašně bledá!“ řekne Adam, který si přiklekne ke gauči a zadívá se mi do očí.
Právě se vrátil.