Doteky noci

Pozoroval ji v samotných temnotách jarní noci, opřen o strom, pozorujíc ten nádherný výkvět mládí oddechujíc v poklidném rytmu tajemného spánku, pod kouzelnou třešní, jejíž větve ji ochraňují před krutými přízraky světa. Byla jako perla. Čistá perla první májové noci.
**
Už pomalu přestávala doufat. "Nepřijde," pomyslela si. Ve víru novorozené májové noci v láskyplném duetu zamilovaných sýkorek se svíjela v pochybnostech a bezcitné nejistotě. Proletovaly jí hlavou myšlenky svírající bolest a strach. "Nepřijde," zopakovala tiše všem hvězdám, všem těm zářivým dušičkám dodávajícím sílu, která se opatrně vzdalovala a měnila se v pouhý prach. Čekala na něj. Neznala ho, ale ten pocit ji dovedl až sem. I ten malý plamínek nekonečné naděje začínal dohořívat! Ještě naposledy se otočila. Stále ještě doufala. Marně. Zklamána sklopila oči. Chystala se k odchodu a vtom se jejich vášnivé pohledy plné vzrušení střetly.
**
Pohlédl na ni. Pohlédl do jejich přenádherných očí, které vytvářeli jasný obraz neutuchajícího vzrušení a neklidu. Obraz malován samotným srdcem, obraz plamenné věčnosti, která tuto noc svoji krásou obdaří andělským světlem hvězd. Srdce se mu rozbušilo ve znovuzrozeném ráji skryté vášně. Nevěří. Nevěří skutečnosti, která se utvořila ze samotné podstaty jeho snů. Je tady. Dívá se na ni. Pozoruje každý její detail, každou drobnost její neochvějné krásy. “Andělé.Jestli je tohle sen, tak mi dovolte spát věčně..“ Pomalu, váhajíc, přistoupí ke své vyvolené a opatrně ji pravou rukou lehce pohladí po její přenádherné tváři. Cítí to. Cítí ten náhlý žár touhy ve svém nitru, který okamžitě vystřídá něžná harmonie z jeho rozpáleného srdce, překypující láskou k ní samotné..
**
Sledovala každý jeho pohyb. Rozechvělým pohledem přistoupil blíž. Vstoupil do jejího srdce dveřmi jejích očí, těch nevědomky mlčících studánek, jež se za ním ihned zavřely. Stáli tam chladně, jako dvě růže spící v nevinné rose. Jako dva ptáci ztraceni v obloze opředené mlhou, schouleni v náručí lásky, co ji křehce lechtá na tváři. S blaženým pocitem zvedl dlaň, jíž by v té nejskrytější touze olemoval svůdnými doteky její čistou duši. Zastavila ho však jiskra rozpálené tváře. Už mnohokrát si představovala tuto chvíli. Tento okamžik všitý přímo do popelčina života. Ale ta dlouhá nejistota a nesmyslné váhání ji postupem času okrádalo o tu jedinou naději, co uspokojovala její touhy, sny a přání. A teď. Stále tomu nemohla uvěřit. Přála si, aby ten sen skončil. Chtěla ukojit bolest. Bolest zklamání. Anebo se už nikdy neprobudit..
**
Dotekem věčné, spalující lásky, hladí její přirozenou krásu za doprovodu mystického svitu hvězd, jenž svoji září obklopují její tvář nekonečně spalující aurou vášně a touhy. Ztěžka
oddechujíc nahlíží upřeně do očí anděla, bytosti, která vyplní jeho sny, jako on z celého srdce ty její. Překypujíc vzrušením a nervozitou, utvářející emoce čisté lásky, přisune se blíž, a za souhlasného šumění jarních stromů lásky, nesměle přitiskne své rty k jejím. Pomalu zavře oči, nechávaje se pohltit sladkými pocity něhy z nitra rozechvělého srdce. Tak sladká. Tak dokonalá. Jako zralé jablíčko štěstěny, jehož přívětivá chuť blaženosti naplňovala lidská srdce aurou věčnosti..