Černá a bílá 43

Ještě pořád si v hlavě opakovala, co si má s sebou vzít. Chystala se balit až druhý den ráno, ale přesto už si pomalu vymýšlela seznam. No, snad na nic nezapomenu, doufala. Zahnula za oprýskaný roh starého domku a vydala se po chodníku rovno. Bylo kolem deváté hodiny večer, když ji znovu přepadl smutek ohledně Mirka. Nedokázala toho paličáka vyhnat z hlavy. Štvalo ji, jak se zachoval. Ale na druhou stranu věděla, že si za to přece může sama. Jenže kdyby mu to řekla už před tím, choval by se naprosto stejně a možná by se překecnul. Což by s jeho upovídanou pusou bylo hned. Možná by se ale taky zachovala tak. Přemýšlej však nad tím, když jsi v té situaci sám. Rozhodla se proto, že vyrazí ještě ten večer do klubu. Třeba ho tam potká a pak si to s ním vyříká. Vždyť to není možný, aby jí ani nenapsal.
Kráčela zamyšlená po chodníku, jehož kachličky znala všechny nazpaměť. Jak se sem s ostatními nachodili. A teď? Jejich slavná nerozlučná parta se rozpadla s výsledky maturit. Každý se rozjel pryč, každý měl své vlastní plány. Po čtrnácti dnech byl konec. Nikde nikdo. Z těch všech tu zbyli jen ona se Štěpánem, Mirek a Kamila. Kamila se však zamilovala a na kamarády jí už nezbyl čas. Se Štěpánem se rozešla, což vedlo k tomu, že si prostě našel jiné kámoše. A Mirek? Mirek je ten důvod, proč teď znovu míří do „jejich“ klubu. Prošla pootevřenými dveřmi dovnitř a zamířila k baru. Věděla, že odtam je nejlepší rozhled po celém podniku. Sedla a objednala si vodu, přičemž si ji barman nedůvěřivě prohlédl. Nebýt to zrovna ten den, jeho reakci by se zasmála. Teď se ale otočila čelem do sálu a začala se horlivě rozhlížet. Na pódiu byly postavené nástroje, kapela měla zřejmě pauzu. Nejprve se zahleděla na jejich bývalý stůl, na jejich místo. Jenže tam tentokrát seděli cizí lidi. Bloumala teda pohledem všude možně.
Asi po deseti minutách už měla pití skoro vypité a Mirka nikde nezahlídla. Ke vší smůle navíc s hrůzou zjistila, že tu hraje Štěpánova kapela. Musela uznat, že hrají vážně dobře. Ale nepřišla sem přece proto, aby poslouchala hudbu. Nešlo si však nevšimnout, že Štěpán hraje s mnohem menším elánem, než když tu měli premiéru. Vlastně s vůbec žádným. Vypadal jako vyždímaná houbička na nádobí. Pohaslýma očima přejížděl po lidech na parketu, a přestože zpíval rychlou a veselou písničku, vypadal jako řečník na pohřbu. V srdci jí rýply hodně ostré výčitky svědomí. Věděla, že je to její viny. Přinejmenším z valné části. Kdyby ještě před hodinou věděla, že tu dnes hrají, nešla by a nechala si záležitost s Mirkem na jindy. Koukla se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na deset, stále tu byla ještě možnost, že Mirek přijde. Nezvedla se proto a objednala si další sklenici vody.
Členové kapely odložili svoje nástroje a scházeli pomalu z pódia a šli si odpočinout.
„A teď si dáme menší pauzu, běžte se napít a pak budem pokračovat,“ oznámil Štěpán jako poslední nahoře a taky odložil kytaru. Na rozdíl od ostatních ale zalezl dvířky do kumbálku za pódiem. Zbytek jeho kapely se roztrousil po baru. Nepřestávala pohledem hledat Mirka, doufala, že se ještě objeví. Usrkla si trochu pití, aby zahnala sucho v krku. Krátké sucho v baru ustalo, do repráků pustili tlumeně písničky z cd.
„Co tady děláš?“ ozvalo se jí drze za zády. Eva se otočila.
„Cože?“ zůstala na zrzku udiveně zírat.
„Ptám se, co tady děláš? Tobě není vůbec blbý se tady ještě ukazovat?“ dotírala dál a zaujala útočný postoj. Založila si ruce na prsou a hlavu měla sebevědomě zdviženou.
„A proč? Nemůžu si tady snad sednout a dát si pití?“ odpověděla jí otázkou stále klidným hlasem.
„A nevadí ti, že tady se Štěpánem hrajeme? Není ti to trapný se po tom všem před ním ještě ukazovat?“ dorážel zrzka.
„Ale já se sem nepřišla ukazovat,“ bránila se Eva. Na rozdíl od tebe, dodala si v duchu. Na té holce bylo jasně vidět, že si „brání teritorium“. Co jí je vůbec do jejich věcí?
„Navíc jsem neměla tušení, že tady dneska hraje Štěpán,“ dodala a doufala, že tímhle už se jí konečně zbaví.
„To ti tak budu věřit. Měla bys jít. Seš tu navíc.“ Eva nevěřícně vykulila oči. Co si to dovoluje?
„Myslím, že nemáš právo odtud nikoho vyhazovat. Já tady můžu zůstat jak dlouho budu chtít,“ namítla a zvedla se ze židličky. Stály teď naproti sobě. Na poslední chvíli přispěchal barman a oběma dívkám domluvil. Navíc se Sylva musela vrátit ke kapele. Věnovala jí poslední opovržlivý pohled a pak rázným krokem odešla. Eva se pohledem barmanovi omluvila, čímž jej uklidnila, a on se vrátil ke své práci. Sedla si zpět na místo a na jeden lok do sebe nalila zbytek pití. Jak s ní může Štěpán být? Chováním jí připomínala Zuzanu, tu odpornou krávu z loňského roku, která chodila na stejnou školu jako Štěpán. Byla povýšená a strašně majetnická. Všechno v ní vřelo. Jak si to k ní mohla dovolit? Jen si tak přijít a vyhazovat ji. Ke všemu se jí to vůbec netýká.
„Kráva,“ ulevila si potichu pro sebe a objednala si už čtvrtou vodu. Vodu z vodovodu jsem mohla pít i doma, poznamenala si pro sebe, když před ni barman postavil sklenici.
Hudba se rozléhala sálem a zalézala do každičkého koutu. Každý pohyb strun se několikanásobně zesílil a prostoupil celým barem. Eva se zvedla ze židle a s nulovým výsledkem v pátrání po Mirkovi odešla na toaletu. Přece jen těch vod bylo dost. Proplula bavícími se lidmi až ke dveřím na záchodky a pak za nimi zmizela. Vyšla po chvíli a měla namířeno zpátky na své místo. Její pohyb zaregistroval i Štěpán na pódiu, který zrovna zpíval slova oblíbené české písně. Do teď si jí nevšiml a najednou měl velké problémy, nevypadnout z textu. Kdyby měl jen trošku klidu a času, určitě by si pomyslel: Co ta tady dělá?
Eva dokráčela až ke svému místu, ale během těch pár minutek jí je někdo zasedl. Trochu ji to naštvalo, ale co se dalo dělat. Přešla ke sloupu kousek od baru a opřela se. Znovu, snad už posté ten večer, přelétla pohledem po všech lidech okolo, zda neuvidí Mirka. Jenže si všimla něčeho jiného. Přísahala by, že se na ni Štěpán díval. Uhnula očima k zemi.
Nemohl si pomoct, proti své vůli se k ní musel pořád vracet. Zpíval tady pro celý bar a přesto se každou minutou na ni podíval. Nechtěl, to samo. Co tady vůbec dělá? I když … jí vlastně asi ani nedělá problém mě potkávat, když je schopná přijít k nám ráno v době snídaně. Měl takovou chuť nahnout se přes stůl a Alešovi jednu vrazit, jak se na ni usmíval. Mu snad vůbec nevadilo, že sedí přímo naproti němu. Že jim to oběma není blbý.
Nemohla si pomoci, pořád na sobě cítila jeho pohled. Snažila se mu vyhnout, dívat se někam jinam. Ale už několikrát o něj zavadila. A ačkoli to vlastně nebylo nic nečekaného, cítila z něj obrovskou bolest. Nemusela se na něj dívat nijak dlouho, aby poznala, že její přítomnost ho bolí. Ne kvůli té zrzce, ale kvůli Štěpánovi se nakonec rozhodla odejít. Ani se naposled nerozhlédla. Jednoduše se otočila a nechala se jeho zpěvem vyprovodit až ven. Vylezla před podnik a ovanul ji studený večerní větřík. Opřela se o zeď budovy a zhluboka se nadechla. Studený vzduch ji zastudil v krku, probral ji. Neměla jsem sem chodit! Měla jsem si sbalit a jít spát, nadávala si teď v duchu. Hudba dohrála. V ulici byl najednou větší klid. Zaklonila hlavu, opřela se a zadívala se na noční oblohu. Nesnášela městskou noční oblohu, nikdy na ní není nic vidět. Hořce se pousmála.
„Ahoj,“ oslovil ji najednou slizkým hlasem nějaký cizí kluk. Měl na sobě sice slušné rifle a košili, ale jeho hlas i postoj jí byly hned nesympatický.
„Ahoj,“ odpověděla mu čistě z povinnosti a zahleděla se do země jen proto, aby mu naznačila, že má odejít. Jenže ono se mu nechtělo jen tak odejít.
„Copak taková krásná holka dělá takhle večer sama?“ zeptal se jí starou známou oprýskanou frází. Očividně se nezmůže na nic lepšího, pomyslela si. Chtěla jej dál ignorovat. Nešlo to ale. Obzvláště proto, že k ní přistoupil těsně blízko a snažil se kolem ní omotat pravou ruku.
„To je moje věc. Dobrou noc,“ pokusila se ho zdvořile odmítnout. Odtáhla se od něj a svižným krokem vyrazila domů. Celej tenhle večer byla blbost. Za sebou slyšela kroky. Bože, zaúpěla a přidala.
„Počkej,“ dohonil ji ten kluk, když zahnula za roh. Silně jí stiskl paži a donutil ji zastavit.
„Au, pusť mě,“ naštvala se a snažila se vyprostit, o to silněji ji však držel.
„No tak, bylo by škoda zahodit takovej večer,“ naléhal a pořád se k ní chtěl přiblížit.
„To jo, zvlášť s tebou,“ odpověděla mu s odporem a dál se bránila.
„Ale ale,“ napomenul ji odporným hlasem a pevně ji chytl kolem pasu, a nepovolil ani když se zapřenýma rukama chtěla vyprostit. Stiskl ji ještě víc, ruce měla teď skřípnuté mezi svým a jeho tělem. Nohama se nemohla nijak bránit. Byla tma, nejbližší pouliční lampa byla na druhé straně ulice. A nejbližší lidi u vchodu do baru.
„Dej mi pokoj,“ obořila se na něj. Ale ten kluk se na ni přilepil ústy. Na tváři měla odporný výraz. Bylo to nechutné. Uhnula tváří a cítila jak jí slintá na krk. Chtěla ho do kopnout, nějak se ho zbavit. Ale nešlo to. Všemožně se od něj snažila dostat. Nevěděla co dělat. Bezmocně se v jeho sevření kroutila, jenže bezvýsledně. A pak ho od ní někdo odtrhl. Štěpán ho odstrčil stranou a dal mu pěstí do obličeje. Kluk se zapotácel a pak se začal zvedat na nohy. Štěpán k němu ale přikročil a vrazil mu ještě jednu.
„Zmiz,“ řval na něj. „Vypadni!“ A on ho poslechl. Ještě po čtyřech pelášil pryč a utíral si krev z roztrženého rtu. Eva stála pořád na stejném místě a spravovala si oblečení. Utřela si obličej i krk od stop toho slizáka. Podívala se na Štěpána, který stál několik metrů vedle a pozoroval ji nic neříkajícím pohled. Nakonec se nadechla k poděkování. Jenže Štěpán se otočil a vrátil se zpět do baru. Když zmizel za rohem, rozmýšlela se, zda za ním nemá jít a poděkovat mu teda. Očividně však její díky nechtěl. A ona nehodlala čekat tady, až se ten kluk vrátí. Zamířila domů, rychlým krokem.
Odemkla si byt a první, co udělala, bylo, že se zavřela v koupelně a rychle zalezla pod sprchu. Pořádně se umyla, chtěla tak ze sebe tak setřást ten odporný zážitek. Pak si uvařila kakao a zahřátá vroucím mlíkem a teplou sprchou brzy usnula.

Vzbudil ji až zvuk zvonku. Rozespale si prohrábla vlasy a zamžourala ven z okna. Byl krásný slunečný den. Vyhrabala se z postele a šla otevřít, přičemž ji doprovázelo druhé zazvonění. Došla až ke dveřím a otevřela. Za dveřmi stála paní Bílá.
„Evi, tak co je? Jedem,“ pustila se do ní bez pozdravu.
„Ahoj,“ dostala ze sebe jen Eva a uhnula paní Bílé z cesty, aby mohla vejít.
„Kde máš tašku?“ ptala se, když se zastavila uprostřed obýváku. Eva se mezitím loudala do kuchyně uvařit si aspoň čaj.
„Ještě nemám sbaleno. Omlouvám se, ale včera jsem to nějak nestihla.“ Paní Bílá naklusala do kuchyně.
„Já jsem tě vzbudila? Ty teprve vstáváš? Šmankote,“ povzdechla si. „Já ti ten čaj uvařím a nachystám ti něco k snídani. Běž si zatím sbalit.“ Rozkazy dokázala rozdávat i na návštěvě. Děkovně se na ni pousmála a zamířila ke skříni. Vytáhla sportovní tašku a začala do ní házet oblečení. Tři trika, dvoje kalhoty, plavky, spodní prádlo, teplý svetr, něco na spaní. Na chvíli zmizela v koupelně. Když vylezla, byla jako nový člověk – učesaná, umytá, upravená. A v ruce si nesla pár věcí do tašky. Jako poslední tam hodila ručník a osušku a zapnula zip. Převlékla se a šla do kuchyně za paní Bílou.
„Hotovo,“ pronesla asi po čtvrt hodině příprav. Samotnou ji překvapilo, jak se dokázala rychle probrat a zabalit si. Sedla si ke stolku a opřela se o ruku. Před očima se jí vybavila včerejší scéna a tvář se jí zkřivila odporem.
„Tady to máš,“ promluvila k ní Dana povzbudivě a postavila před ni kouřící hrnek čaje a chleba se sýrem a salámem. „To je všechno, co jsem tady našla,“ dodala, když si Eva její výtvor prohlížela.
„Díky,“ poděkovala a pustila se do jídla. Měla obrovský hlad. Byl to vlastně její oběd. Hodinové ručičky ukazovaly půl jedné odpoledne. Paní Bílá pobaveně sledovala, jak se láduje. Už byla nakoupit zásoby, venku stálo připravené auto. Doma nechala synům na stole jen lístek se vzkazem, že se vrátí asi za tři dny. Nic víc, nic míň. Měla ještě sto chutí připsat poznámku, aby se navzájem nezabili během její nepřítomnosti. Nakonec si ale řekla, že když jim to nenapíše, třeba je to ani nenapadne. Štěpán stejně poslední dobou netrávil moc času doma. Nevěděla, kam jezdí. Neříkal jí to. Počítala ale, že je věčně v té jejich zkušebně. Občas tam i asi přespal, protože několik nocí nebyl doma. Měla pro něj ale jisté pochopení, v pokoji vedle něj pobýval jeho bratr. Kluk, se kterým jej Eva podváděla. Seděla teď naproti dívce, která rozhádala její dva syny, a stejně se s ní chystá na malou dovolenou na chatě. Proč? Proč jí to všechno odpustila? Proč ji má za svoji dobrou přítelkyni, když jí rozdělila syny? Možná proto, že Eva je taková, jaká její vlastní dcera nikdy nebyla. Nejstarší dítě bylo vždycky po otci, málokdy spolu dokázaly vyjít. Eva byla podle ní ideál dcery. A oblíbila si ji natolik, že byla schopná jí proto vše odpustit.
Eva zrovna snědla poslední kousek chleba, zapila jej čajem a měl po snídani.
„Tak já jsem připravená,“ pronesla slavnostně a zvedla se od stolu. Nádobí položila do dřezu a opřela se o linku.
„Konečně,“ rýpla si na její adresu paní Bílá. Také se postavila a šla Evě otevřít dveře. Ta se za ní táhla s taškou.
Dole na ulici ji hodili do kufru vedle zavazadla paní Bílé a šli si sednout do auta. Evu překvapil pohled na zadní sedadlo, které bylo zarovnané taškami s nákupem.
„Co to je?“ zeptala se stále ještě udiveně řidičky.
„Zásoby,“ mrkla na ni paní Bílá a nastartovala motor. „A jedem.“

Auto pomalu drkocalo po štěrkové cestě necestě kolem okraje lesa. Eva začínala nasávat příjemnou klidnou atmosféru lesa. Otevřela si okénko a vykloněná ven se rozhlížela po houbách. Jako malá občas jezdila s tátou na houby, ale teď se do lesa skoro nedostala. Autorádio už před hodnou chvílí vypnuly, neboť ztratili jakýkoli signál. Teď byly naprosto mimo civilizaci. Opakované otřásání po chvíli přestalo a paní Bílá vytáhla klíčky.
„Jsme tady,“ hlesla konečně a vychutnala si tiché šumění lesa a zpěv ptáků. Eva vystoupila z auta a opřela se o otevřené dveře.
„Zase tady,“ šeptla si pro sebe melancholicky. Chata se před ní tyčila jako zlý stín minulosti. Vypadala opuštěně. Jsme na tom stejně, povzdechla si. Ale Dana ji nenechala dlouho vzpomínat. Vyrušila ji z jejích myšlenek.
„Tak a teď nanosíme všechno dovnitř. Jdu odemknout,“ rozhodla a vyrazila po cestičce ke schodům. Eva mezitím vlezla na zadní sedadlo a chopila se několika nákupních tašek. Zatížená jako Santa Klaus se snažila vyškrábat se k otevřeným vchodovým dveřím. Dana jí byla v patách se zbytkem nákupu. Lednička, zaradovala se v duchu Eva, když uviděla zázrak kuchyně. Aspoň že tu mají elektriku. Zanechala paní Bílou s nákupem o samotě a vrátila se pro jejich tašky. Hodila si každou přes jedno rameno, zabouchla kufr a s hlasitým funěním vyrazila po schodech nahoru.
„Kam je mám položit?“ zeptala se paní Bílé, čímž chtěla vyřešit otázku spaní. ••• „A kam si mám dát věci?“ ptala se, i když její tašku vlastně nesl Štěpán. ••• Zatřásla hlavou při téhle vzpomínce.
„No, večer ti rozestelu gauč, můžeš spát v obýváku. A mě dej tašku do pokoje, prosím,“ zavolala na ni Dana z kuchyně. Jasně, říkala si Eva v duchu ironicky, jak ohleduplné. Přece nebudu spát na Alešově nebo Štěpánově posteli. Udělala tedy, jak bylo řečeno. Vyšla na balkón a rozhlédla se po okolí. Bylo tady opravdu nádherně. Nebyla tady celý rok, přesto to bylo jako včera, co tady pozorovala Aleše a Štěpána při vodní bitvě. Pevně sevřela víčka, nesmí si takové myšlenky pouštět do hlavy. Je tady sotva pár minut. Kdyby to nechala takhle, vracela by se jako hotový cvok a jela rovnou do blázince. Najednou byla paní Bílé strašně vděčná za její rozhodnutí. Ani v jedné z postelí by se nevyspala.
Dana chystala v kuchyni večeři. A jen na ni padla skoro čtvrtina jejich zásob. Eva k ní přistoupila a pořádně načichala vůni jídla.
„Páni, takovouhle večeři jsem neměla hodně dlouho,“ pokusila se zalichotit paní Bílé a s mlsnými slinami na jazyku nakukovala do hrnce.
„Jakou? Myslíš teplou?“ rýpla si do ní na oplátku Dana a nadhodila jí tak, že se téměř neustále živí jen chlebem, paštikami nebo sendviči z obchodu.
„No jo, tak mě nebaví vařit,“ protáhla Eva směšně obličej. „Ale pečení mi jde.“
„A jde ti sekání trávy?“ zeptala se paní Bílá. Nechápavě se na podívala.
„Co? Co má sekání trávy společného s mými buchtami?“ ptala se zmateně.
„Pokud já vím, tak nic. Ale zahrada kolem chaty je příšerně zarostlá. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys ji neposekla, než dodělám večeři,“ otázala se paní Bílá a pokusila se o typický dětský prosebný výraz. Vypadala však spíš děsně vtipně, což Evu rozesmálo. Paní Bílá ucítila šanci.
„Elektrická sekačka je ve sklepě. Klíče od sklepa jsou vedle věšáku na menším věšáčku.“ Eva prskala smíchy a s kroutící hlavou vyrazila pro klíčky. Paní Bílá spokojená se svými manipulačními schopnostmi se usmívala a věnovala se dál kuřecímu masu. Zatímco přisypávala do jídla mraženou zeleninu, poslouchala hlasitý šramot ze sklepa. Občas se ozvalo hlasité au, sem tam něco spadlo. Ale nakonec se podle všeho Eva ze sklepa dostala živá a zdravá i se sekačkou. Dana ochutnala kousek masa, zda je dost udělané a jestli není třeba jídlo ještě dochutit, když se zvenku ozvalo volání:
„A kde je zásuvka?!“
Po večeři si sedli na balkón a u rozdělaného vína sledovali noční krajinu a povídali si o všem možném. Eva si moc dobře všimla, jak se paní Bílá vyhýbá jakékoli sebemenší zmínce o synech. Přišlo jí to však víc vtipné, než účelné. Čím víc se tomu tématu vyhýbaly, tím víc si to všechno uvědomovala. Každičký moment na téhle chatě si dopodrobna pamatovala. Všechno je tu připomínalo. Paní Bílá si roztomile šťukla.
„Myslím, že je čas jít pomalu spát,“ usmála se a zadívala se na láhev vína, které se blížilo ke dnu. Eva se místo odpovědi jen usmála. „Půjdeš taky?“
„Ještě ne. Ale i tak – dobrou noc,“ popřála paní Bílé, která se zvedla od stolu. Chvíli se přidržela opěradla židle, což omluvila červenavým úsměvem.
„Dobrou,“ zasmála se Dana a šla si lehnout. Eva zůstala sedět opřená na lavičce a dál pozorovala noční nebe. Bylo nádherné, na té modré nekonečné hladině bylo víc hvězd, než kdy dohromady viděla. Všechny svítili jinak, jedna byla jasná a osamělá, dalších byly stovky a zářily jen slabě. Koutkem oka zahlédla, že si paní Bílá rožnula v pokoji malou lampičku. Určitě si čte, pomyslela si, když si vzpomněla na horu knížek, kterou si s sebou paní Bílá přivezla. ••• … paní Bílá už si četla v rozdělané posteli a Aleš se na balkoně znuděně díval na noční oblohu. ••• Je tohle možný, nadávala si, já je prostě z hlavy nedostanu. Jak se zbavit dotěrných vzpomínek? Jak?! Dolila si do sklenice zbytek vína a napila se.

Ráno se probudila asi tak kolem desáté. Párkrát se líně protáhla pod peřinou, než se konečně posadila. Rozcuchané vlasy jí spadly do obličeje, pyžamo měla obtočené kolem těla. Zvedla se a narovnala si je. Po špičkách komicky odcupitala až na záchod. Když odtam vylézala, pomalu otevírala dveře, aby nevzbudila paní Bílou, kdyby náhodou zavrzaly. Jaké bylo ale překvapené, když ji v tomhle směšném postoji nachytala paní Bílá. Už oblečená, umytá a v ruce tácek se snídaní.
„Dobrý ráno,“ pozdravila ji a přidřepla si, aby byla ve stejné výšce jako Eva, která se pořád ještě překvapená krčila za dveřmi záchodu.
„Dobrý,“ kvikla Eva a jen sledovala smějící se Danu, jak odnáší jídlo na balkon. Co se to tady děje? Vždyť tady se vstávalo vždycky až k poledni, kroutila hlavou a vydala se za ní. Na balkoně se pořádně protáhla, nabrala do plic čerstvý vzduch provoněný lesem. Málem se jí z toho až zamotala hlava. Pak se posadila ke stolu a s chutí se podívala, co je na něm.
„Tak jakpak ses vyspala?“ zeptala se jí paní Bílá, která si sedla naproti ní a vzala si do ruky jeden krajíc chleba. Dalšího se chopila Eva.
„Skvěle. Nechala jsem si otevřený okno, takže jsem ještě dlouho poslouchala cvrkot a to všechno možný,“ uculila se a přežvykovala snídani.
„Tak to je dobře,“ poznamenala paní Bílá. Eva najednou pocítila strašný výčitky, že se nechává takhle krmit. Včera dostala večeři, dneska vstala přímo k nachystané snídani. Tak ji napadlo …
„A dneska vařím oběd já,“ vyhrkla najednou, až měla problém, aby jí kousek chleba nevypadl z pusy. Dana se skoro dusila smíchy.
„Dobře, to se mi akorát hodí. Protože jak jsi včera posekala tu trávu, tak teď je na zahradě práce pro mě. A odpoledne bysme mohli zajít třeba na ostružiny.“
„Jo a uděláme si ostružinový koláč,“ rozjasnila se tvář Evě ještě víc. Nevěděla proč, ale takhle možnost ji strašně nadchla. Nikdy s mámou takhle do lesa nechodila. Najedou měla strašnou chuť posbírat všechny ostružiny v lese a večer si u čaje vychutnávat teplý koláč. Paní Bílá spokojeně její reakci sledovala.

„A proč sem nejezdíte častěji?“ ptala se Eva, když se prodírala škrábajícím ostružiním.
„Cože?“ ozvalo se několik metrů od ní, kde se nacházela paní Bílá. Eva se pousmála.
„Říkám, proč sem nejezdíte častěji?“ zopakovala hlasitěji a pořádně se natáhla pro obrovskou ostružinu přímo před ní. Z vedlejšího křoví se vynořila hlava paní Bílé.
„Vlastně ani nevím,“ zamyslela se.
„Většina lidí, co znám a mají chatu, na ni jezdí minimálně jednou za měsíc. Kvůli zahrádce, posbírat ovoce, posekat trávu, …“ Při té poslední části se na Danu podívala vyčítavě, neboť si vzpomněla na své včerejší zápasení s metrovou trávou. To už by se míň nadřela, kdyby si na to vytáhla kosu, než pojízdnou sekačku.
„My tady nemáme zahrádku. Stačí mi ta jedna doma. Chatu jsme zdědili, takže ji využíváme jen jako občasné místo odpočinku.“ Na chvíli se odmlčela a dala si do pusy jednu ostružinu. „Hm, výborná. Naposledy jsme tady byly vlastně o jarních prázdninách … se Štěpánem,“ dodala, když si uvědomila, že už není vyhnutí. Ke svému překvapení ale nepozorovala v Evině tváři žádnou změnu. Aby taky jo …
„Tak kolik toho už máš?“ zeptala se po malé chvilce Eva, neboť na předchozí větu paní Bílé nereagovala.
„Co?“ ozvalo se zase z jiné části keře. Tentokrát už se Eva rozesmála naplno. Moc nahluchlých kamarádek teda nemá.
„Ptám se, kolik toho máš nasbíranýho?“ chechtala se a málem si svůj úlovek rozsypala.
„No,“ špitla paní Bílá a pochlubila se svou miskou. Neměla zaplněnou ani půlku.
„To snad ne! Vždyť už jsme tady tak dlouho,“ kroutila hlavou.
„Že, taky si říkám,“ usmála se nevině paní Bílá modrou pusou, celou od ostružin.
„Bože!“

Voňavý teplý ostružinový koláč se vyjímal na uklizeném stole, vedle byly postavené dva hrnky s čajem. Otevřenými okny proudil do chaty čerstvý večerní vzduch. Zahrada kolem byla posečená, veškerý plevel z cestičky vytrhaný. Eva pozorovala malého ptáčka, který seděl na větvičce jediného ovocného stromu kolem celé chaty. Pohupkával po větvi sem a tam a čechral si peří. Dole pod balkonem si paní Bílá chladila nohy vodou ze zahradní hadice. Nedokázala odolat a trochu té studené vody šplíchla i na Evu. Ta to vůbec nečekala a dostala přímý zásah do obličeje. Dana se svíjela smíchy. No, aspoň se jednou směje ona mě, uklidňovala se Eva a utřela se. Dveřmi vešla na balkon i paní Bílá a sedla si na své místo u stolu.
„Příjemná sprcha, ne?“ usmála se na Evu šibalsky.
„Hm,“ na oko zabručela.
„Ještě řekni, že ne,“ smála se Dana a vrhla se s chutí na koláč. „To je aspoň večeře.“
„Jo, je výbornej,“ přitakala Eva, která už si taky vzala kousek. Zatímco si pochutnávaly na vlastním výtvoru, slunce pomalu zapadalo a vše okolo se barvilo do oranžové a rudé barvy. Hodinová ručička se blížila k půl deváté.
„Ty, Evi, říkala jsem si, co kdybychom tady zůstali o den dýl? Víš, jako že bychom jeli domů až pozítří. Byl by to problém, už chceš jet dom?“ zeptala se najednou paní Bílá. Eva sice chvilku přemýšlela, ale nakonec zakroutila hlavou.
„Ne, vůbec. Ráda tady budu dýl, je tady krásně,“ ujistila paní Bílou a potvrdila to obrovským zívnutím. Dana se její odpovědi zasmála a spokojeně se zase zakousla do večeře.
„A co si uděláme zítra k obědu?“
„No,“ zapřemýšlela Dana, „napadlo mě, že bychom mohli zajít ráno na houby a třeba si udělat houbovou polívku. No a třeba nějaký maso s bramborem.“
„Myslíš, že na konci srpna najdem ještě nějaký houby?“ zvedla Eva pochybovačně obočí a napila se čaje.
„Zkusit to můžem, ne? Při nejhorším najdeme zas nějaký ostružiny,“ usmála se v odpověď. Eva se natáhla po konvici s čajem, ta byla ale prázdná.
„Dojdu ho dodělat,“ zvedla se a odnesla konvici do kuchyně. Zapnula elektrický sporák a postavila na něj kastrůlek s vodou. Do konvice přihodila dva pytlíky čaje. Z mísy s ovocem si vzala pár kuliček hroznů a opřela se o kuchyňskou linku. Pak ale uslyšela divné zvuky. Něco jako kola na štěrkové cestě.
„Evi,“ ozvala se zaražená paní Bílá z balkonu. Eva rychlým krokem došla k oknu v obýváku a vyhlédla ven. V kuchyni na plotně už vařila voda, poklička na ní nadskakovala a dělala celkem silný rámus. Ale Eva dál koukala z okna. Před chatou zastavilo auto.