Dotčené ego krásného anděla 7

Podívám se mu do očí. Vypadají vyplašeně a ustaraně.
„Měla jsem zlý sen,“ řeknu pomalu.
„A o čem se ti zdálo?“ zeptá se Adam nejistě.
„Šla jsem tmavou chodbou a na konci někdo dělal snídani, potom jsem slyšela křik a pláč a to je všechno, co si pamatuji,“ odpovím.
„Pěkně si mě vylekala, když jsem tě viděl tak bledou, nevěděl jsem, co si mám myslet,“ řekne Adam a pohladí mě po tváři. Už se netváří tak ustaraně a pomůže mi vstát.
„Pojď, zajdeme si na večeři. Nechci, aby ses namáhala vařením a chci jít ven, trochu se provětrat,“ řekne Adam a já s ním souhlasím.
Oběma nám udělá dobře, když vyjdeme mezi lidi a nebudeme pořád mezi čtyřmi stěnami.
Zajdeme si do malé zapadlé restaurace a oba si obědnáme místní specialitu. Adam nám objedná víno a začne líčit zážitky ze služební cesty.
Tahle byla dost nudná, protože pořád jenom seděli a jednali, jak jsem pochopila z jeho výkladu. Taky už si ve firmě zařídil, aby teď nějakou dobu nemusel nikam jezdit a mohl být se mnou.
Z našeho hovoru nás vyruší až telefon. Adam ho s omluvným výrazem ve tváři zvedne a na něčem se domlouvá.
Nevím s kým mluví.
Na chvíli se zamyslím. Snažím se vzpomenout na další část mého snu, ale nemůžu. Nejde to. Jsem si stoprocentně jistá, že ten sen měl ještě další pokračování nebo se tam stalo něco důležitého, ale nevím co, a za nic na světě si nemůže vzpomenout, co to bylo.
„Jsme pozvaní na oslavu narozenin,“ vytrhne mě Adam z mé zadumanosti.
„A kdo je slaví?“ zeptám se opatrně.
„Ondra,“ odpoví Adam a znovu se pustí do jídla.
Polknu na sucho a srdíčko mi udělá kotrmelec.
„A kdy to je?“ zeptám se v naději, že bych se z toho mohla vymluvit, ale to bohužel nejde.
„Zítra večer. Už jsem mu slíbil, že se tam objevíme, doufám, že nemáš nic proti?“ zeptá se.
„Ne, ráda se tam půjdu podívat,“ zalžu jak nepřesvědčivěji to jde.
Nechci na tu oslavu, ale nenapadá mě nic věrohodného, abych se mohla vymluvit.
No ještě to bude veselé.
V noci se mi nedaří usnout, pokaždé, když zavřu oči, snažím se vybavit si sen, který se mi zdál odpoledne, ale opět to nejde.
Potom moje mysl zabloudí k Ondrovi. Pozval mě na oslavu, i po tom, co jsem ho tak hnusně vyhodila a chovala se k němu opravdu hnusně!
Asi to byla jen slušnost. Pozval nejlepšího kamaráda, a tak musí pozvat i jeho přítelkyni.
Na displeji budíku je 00:00.
Půlnoc, hodina duchů, napadne mě.
Adam si vedle mě něco spokojeně mumlá a na tváři má blažený úsměv.
Podívám se na jeho tvář. Chci ji pohladit, ale v poslední chvíli se zastavím, jako bych se jí štítila!
Nechci se jí dotknout a tak se raději otočím na druhý bok.
Proč? Proč mám ve svých citech takový zmate a neklid?

„Najdeme Ondru a popřejeme mu,“ navrhne Adam hned, jak vstoupíme na zahradu, která je osvětlena spoustou loučí a lampiónů.
„Hm,“ zahučím neurčitě, ale to už mě Adam táhne k hlavnímu stolu, kde tuší Ondru.
„Ahoj Sylvo,“ uslyším za sebou povědomý hlas. Otočím se a spatřím Kristýnu.
„Ahoj, Kik, co tady děláš?“ vydechnu překvapeně. Pustím Adamovu ruku a obejmu Kristýnu.
„Slyšela jsem, co vás potkalo,“ řekne a já jen přikývnu.
„Je mi to líto.“
„To mě taky, ale teď se na to snažíme oba zapomenout,“ odpovím a Kristýna přikývne.
„A kde ty se tady bereš?“ zeptám se, protože mám pocit, že žila mimo Evropu a teď je tady.
„Rozešla jsem se s Markem,“ odpoví a do očí jí stoupnou slzy.
„Proč? Co se stalo?“ nechápu, jak se mohl rozpadnout pár snů. Byli spolu tak strašně dlouho, Kik se dokonce přestěhovala ta ním do USA a teď je konec.
„Našel mě v posteli s jeho nelepším kamarádem,“ odpoví prostě a já jdu málem do kolen.
„Cože? Tys mu byl nevěrná?“
„Už je to tak, taky mě to překvapilo, ale něco mě k jeho kamarádovi neuvěřitelně táhlo a já jsem nemohla odolat,“ odpoví Kristýna.
„Bylo to moc zlé?“ zeptám se.
„Ani ne, jen mě vyhodil. Neuhodil mě, ale myslela jsem si, že to udělá. Nějakou dobu jsem bydlela u Vincenta, to je ten jeho kamarád, ale potom jsem to vzdala a vrátila se natrvalo domů.“
„A nechybí ti to?“ zeptám se.
„No tak to víš že jo, byla jsem zvyklá na úplně jiný život a teď tohle, jsem zpět, nemám skoro nic. Spousta přátel se na mě vykašlala, když jsem jim řekla, jak to doopravdy bylo, měli totiž Marka rádi.“
Zamyslím se.
Nechápu ty lidi, kteří se pletou do cizích vztahů.
Co je komu po tom s kým spím nebo naopak nespím?
Co se kdo má starat o život druhých a soudit je!
„Kašli na ně, jsou to idioti,“ řeknu.
„Jo to jsem si taky uvědomila.“
„A s Adamem je to v pohodě?“ zeptá se.
„Dalo by se to tak říct. Poslední dobou jsme se moc neviděli, pořád jezdil na nějaké služební cesty a doma se moc neukázal,“ odpovím a podívám se jeho směrem.
Právě se o něčem baví s Ondrou. Oba se smějí a divoce gestikulují. Ondrovi to děsně sluší, napadne mě.
„Co jsi říkala?“ zeptám se Kristýny, když si uvědomím, že mi něco říkala.
„Jestli už jsi přála Ondrovi?“
„Ne nepřála a vůbec se mi do toho nechce,“ přiznám se.
„Vím co se mezi vámi stalo,“ převeze mě.
„On ti to řekl?“ zeptám se.
„Jo, včera když jsme se potkali, řekl mi všechno a …“
„Nechci se o něm bavit a je mi jedno, co ti řekl,“ přeruším ji.
„Dobrá, jak si přeješ, nebudeme už o něm mluvit,“ řekne a začne líčit svůj vztah s Markem. Tak se dozvím, proč jim to přestalo klapat. A další spoustu věcí, které zažila ve světě.

„Neviděl někdo z vás Adama?“ zeptám se. když ho nikde nemůžu najít.
„Ne, já jsem ho viděla naposledy tak před hodinou, ale zkus se zeptat Ondry, ten s ním určitě mluvil,“ poradím mi jedna z pozvaných.
Ondru hledat rozhodně nepůjdu.
Nemusím ho ani hledat.
Narazím na něj ve vzdálenějším konci zahrady.
„Ahoj,“ pozdravím rozpačitě.
„Čau,“ odpoví ledabyle.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ řeknu, abych tak zabránila tichému intermezzu.
„Dík,“ odpoví.
Podívá se mi do očí a v tu chvíli, jako by mě přimrazil.
Nic neříká, jen se kouká.
Nevydržím ten pohled. Otočím se a chci jít co nejdál od něj, ale něco mě přinutí se otočit.
Podívám se mu do očí a on do těch mých.
Udělám první pomalý krok směrem k němu, další a další, jsou rychlejší a nedočkavější…
Nespouští mě z očí a stále se dívá.
Přistoupím až k němu a bez jediného slova ho políbím.
On mou výzvu přijme a přitiskne mě těsně k sobě. Jednou rukou mi přejíždí po zadech a druhou hladí můj krk
Tiskne mě k sobě víc a víc až to skoro bolí! Jsme skryti před zraky všech ostatních.
Může nás vidět je Bůh.
Najednou mě pustí.
V očích chlad a pohrdání!
„Co po mně sakra chceš?“ odfrkne znechuceně a poodstoupí, jak bych byla nějaká špína.