Když se sny změní ve skutečnost

„Každý z nás má svá tajná přání. Sny a touhy, které se zatím nestaly a možná ani nikdy nestanou skutečností. A právě to nás všechny spojuje, i když jsme každý úplně jiný. Už jako malí jsme toužili po lásce rodičů, po různých hračkách, které jsme později možná našli pod vánočním stromečkem a po hromadě dalších věcí, co mohly potěšit naše malé srdíčko. Měli jsme sny o tom, jak jednou vyrosteme a budeme mít vlastní rodinu. Jaké to bude, až nastoupíme do svého vysněného povolání a taky kolik budeme mít kamarádů. Jenže to je jen iluze. Svět viděný dětmi přes růžové brýle. Všechny touhy a nesplněná přání s námi jdou dál, ale čas se nezastaví. Nepočká. Rok po roce, den za dnem si uvědomujeme, jak krátký život je a že nelze sny proměnit ve skutečnost, tak lehce, jako mávnutím kouzelného proutku. Chceme se zastavit a prostě se jen přitulit k naší milované hračce z dětství a stát se znovu tím malým dítětem, které nic netrápí a netíží. Uniknout každodennímu shonu a stresu a snít. Díváme se zpět za uplynulým časem a dochází nám, kolik jsme toho mohli stihnout. Takového promarněného času a tolik nesplněných přání.“, dopíšu větu a podívám se z okna. Po tváři mi steče slza. Nikdy jsem si nepomyslela, že takhle skončím. V jednopokojovém bytě v osmém patře, sama a téměř bez peněz. Jediné plus tohoto malého bytečku je ten krásný výhled na město. Měla jsem tolik snů. A co se s nimi stalo? Nezbylo z nich nic. K čemu je mi vzdělání, když se nemám šanci uplatnit? Vstávat o půl páté ráno, abych si půl dne ničila záda u šicího stroje. Má to vůbec smysl? Jistě, že ne, ale kde jinde bych mohla pracovat, abych se uživila? Všude mají plno a hodně lidí je bez práce. Můžu děkovat bohu, že mám alespoň nějaké místo. Vzpomínám si, jak jsem ještě jako malé dítě žila ve světě pohádek. Tam se mi líbilo. Mohla jsem si donekonečna představovat, že jsem princezna, mám poddané a krásného prince po svém boku. Kdybych tak mohla žít i teď jen v naivních fantasiích té dětské mysli. Nemusela bych se ničím trápit, prostě bych žila ve snech. Ach, kdyby to bylo tak jednoduché…
Z hlubokého přemýšlení mě probere až klepání na dveře. S nevolí se zvednu a jdu otevřít. Na chodbě však nikoho nenajdu, jen na rohožce leží bílá obálka. Podívám se dolů, přes zábradlí, jestli někoho nezahlédnu, ale bezúspěšně. Vrátím se tedy i s obálkou dovnitř a sednu si zpátky ke stolu. Otevřu ji a vytáhnu lístek. Z jedné strany je namalovaný anděl a na té druhé je napsáno: „I sny se časem změní ve skutečnost, i když někdy možná jiným způsobem, než bychom čekali. Stačí jen věřit a jít si za svým cílem. Každý má svého strážného anděla, stačí jen neztrácet naději.“ Nic dalšího. Žádný podpis, nic. Chvíli jen koukám na ten kus papíru a snažím se všechno pochopit. Jenže ono to nejde. Nerozumím ničemu. Nevím kdo to napsal a položil před dveře. Vlastně si nemůžu být jistá ani tím, jestli je ten dopis, jestli se to tak dá nazvat, pro mě. Je možné, že si někdo jen spletl dveře, i když je to nepravděpodobné. Vložím lístek zpátky do obálky a tu položím do zásuvky u nočního stolku. Rozhodnu se nad tím nepřemýšlet. Snad se to časem vyjasní. Znovu si sednu a vytáhnu blok. Poslední dobou ráda píšu, pomáhá mi to utéct před realitou. Všechny problémy, jako by najednou ztratily význam. Když vezmu do ruky pero, jako by mnou najednou proudila neznámá energie. Nepřemýšlím, jen se dotknu papíru a slova se píší sama. Nedokážu to vysvětlit, jen vím, že bez psaní, bych nepřežila jediný den. Píšu o překrásných mladých slečnách v ještě krásnějších šatech. O jejich trápení a bolestech, ale i o jejich štěstí, když konečně potkají svého prince. Tak moc bych se jim chtěla podobat. Stát se alespoň na jeden jediný den princeznou…
Ráno mě probudí, tak jako každé ráno, ten nepříjemný zvuk budíku. Zaklapnu ho a pomalu se zvednu z postele. Nechápu, jak jsem schopná každý den vstávat tak brzo, ale asi to bude tím, že mi prostě nic jiného nezbývá… Zamířím do sprchy, jen ta mě po ránu spolehlivě probere. Otočím kohoutkem a nechám na sebe dopadat proud ledové vody. Zakloním hlavu a nechám se unášet pocitem, že jednou se mi snad podaří mít fungující vztah a práci, ve které se nebudu muset tak dřít. „I sny se časem změní ve skutečnost.“, jako by voda šeptala. Slyším ta slova pořád dokola a připomenou mi tak včerejší podivný vzkaz. Zastavím vodu a obmotám okolo sebe osušku. Něco mě donutí zamířit k posteli. Z nočního stolku vytáhnu onu obálku a posadím se na postel. Znovu a znovu si čtu těch pár slov. Cítím se najednou mnohem lépe. Nevím proč, ale jako by díky tomu krátkému dopisu, ze mě spadlo všechno trápení. Povzdechnu si a obálku vložím zpátky. Kdyby to bylo tak snadné. Jen věřit, důvěřovat. Jenže já prostě nemůžu. Tohle je realita, ne fantasie, tady člověk musí za své místo ve společnosti bojovat. Ještě jednou se zasním, jak krásný by život mohl být. Potom se však musím zvednout a začít se oblékat, nechci, aby mi ujel autobus.
Asi po čtvrt hodině jsem konečně schopná odejít. Ještě si přes rameno hodím tašku a otevřu dveře. Když však vyjdu ze dveří, uslyším pod nohama zašustění papíru. Stisknu vypínač a světlo se rozsvítí. Až potom zjistím, že jsem omylem v té tmě stoupla na další obálku. Rychle ji zvednu ze země a zastrčím do tašky, nemám bohužel už čas přečíst si, co se skrývá uvnitř. V rychlosti seběhnu schody a zamířím rovnou na autobusovou zastávku. Mám co dělat, abych doběhla včas. Musím jít přes půl města, protože bližší zastávka prostě neexistuje. Bydlíme sice ve městě, ale hromadná doprava tu moc nefunguje. Nakonec doběhnu dokonce o dvě minuty dřív. Autobus tu už stojí. Nastoupím a posadím se až úplně dozadu. Opřu se spánkem o okenní tabulku a zavřu oči. Musím se vzpamatovat. Trvá mi pěknou chvilku, než se konečně vydýchám. Přece jen, nejsem zvyklá takhle běhat. Pozoruji ubíhající krajinu za oknem a snažím se nemyslet. Vyprázdnit hlavu od všech starostí. Alespoň na chvíli. Na malinký okamžik…
„Slečno, vstávejte, jsme na konečné.“, uslyším a otevřu oči. Konečně si uvědomím, kde jsem a co se stalo. Vypadá to, že jsem usnula. To se mi snad ještě nestalo. Promnu si unaveně oči. Řidič autobusu se jen usměje a zamíří zpátky k volantu. Zvednu se ze sedadla a pomalým vratkým krokem se dostanu až ven. Pořád ještě nejsem schopná moc vnímat. Zatřepu hlavou, musím se nějak vzpamatovat. Mám asi jen deset minut a musím se vrátit o velký kus zpátky, protože jsem samozřejmě nevystoupila tam, kde jsem měla. Ujdu jen pár kroků, když ucítím, kapky na tvářích. A další. Zakloním hlavu a zahledím se k nebi. Déšť. To je přesně to, co jsem potřebovala. Chvilku tam jen tak stojím a vnímám jen ten příjemný chlad. Musím asi vypadat jako blázen, ale v tuhle chvíli mi to rozhodně nevadí. Nevím, kolik uplynulo času, než jsem se konečně odtrhla od té krásy, vím jen, že ho mám čím dál míň. Dám se do běhu a jen doufám, že se do práce dostanu co nejdřív, nestojím o žádné hádky a další stres.
Jsem už celá promočená, když konečně dorazím na místo. Samozřejmě, že pozdě. Je mi jasné, že mistrová mi strhne něco z platu. Jak ji znám, určitě už zjistila, že tu nejsem. Nemůžu se ani vymluvit na doktora, chtěla by potvrzení. Vyběhnu schody, co nejrychleji a konečně se dostanu na dílnu. No jasně, to jsem si mohla myslet, už tam na mě čeká. „Baba jedna!“, ulevím si a radši si jdu obléct plášť a přezout boty. Ještě sundat náušnice a prstýnky a svázat vlasy. Už i tak mám průšvih, ještě abych jí dala další důvod, aby na mě mohla ječet. Je proti mně vysazená. Kdyby přišla pozdě třeba Sylva, tak se bude tvářit, že si toho nevšimla. Divím se, že jí ještě po ránu nevaří kafe, když se mají tak rády. Sylva je příšerná! Nikdo ji tu nemá rád. Chodí běžně s rozpuštěnými vlasy, rozepnutým pláštěm a ověšená hromadou řetízků a já nevím co ještě. Jediný důvod, proč jí to mistrová toleruje je ten, že chodí žalovat. Místo u stroje je skoro pořád u mistrové v kumbále. Vážně nechápu, proč to všechno musím snášet. Jdu radši za ní, nebo po mě vyhlásí celostátní pátrání, jen proto, aby mě mohla vyhodit. „Dobrý den.“, pozdravím ji a sednu si na stoličku ke stroji. „Ráda bych vám taky řekla: Dobrý den. Obávám se však, že pro vás příliš dobrý nebude. Máte totiž výpověď!“, zapiští na mě a já jen zděšeně zírám. „C-co prosím?“, vykoktám. „Slyšela jste dobře, nebudu vám ty pozdní příchody už tolerovat. Je určitě spousta lidí, kteří o tohle místo stojí. Lidí, kteří si toho budou vážit, když dostanou příležitost a kteří především budou chodit včas!“, oznámí mi s úsměvem a mě jen poklesne čelist. „A-ale, vždyť to bylo jen dvakrát!“, bráním se, ale ta ježibaba je neoblomná. „Nezajímá mě, kolikrát jste přišla pozdě. Teď to je dvakrát, potom to bude třeba desetkrát, dvacetkrát. Práci za vás nikdo neudělá a my potřebujeme splnit plán. Víte, jak je to náročné i pro člověka, co přijde včas, nevím, jak byste to tedy chtěla zvládat vy. A pokud se chcete zeptat, tak ne. Nemůžete pracovat přes přestávku na oběd. Je mi jasné, že vás to napadlo, nebyla byste první, ani poslední. Přišla by hygiena, uviděla vás, že pracujete i když máte být na obědě a já bych šla ještě k soudu, to tedy ne!“ Koukám na ni a pořád to nechápu. To mi přece nemůže udělat! „Dneska tu ještě zůstanete a doděláte tohle,“ ukáže na hromadu nařezaných kusů, ze kterých budou límce ke košilím a odporoučí se k sobě. Tak to asi nezvládnu. Bez výplaty nemám šanci ani zaplatit nájem. „Nakonec skončím ještě pod mostem“, proběhne mi hlavou a najednou v očích ucítím slzy. Pomalu mi dochází vážnost situace a netuším, co mám dělat. Proč nejde vrátit čas? Otřu si mokré tváře a snažím se uklidnit. Vezmu do ruky dva kusy látky a podle šablony obšiji tvar límce. Musím něco dělat, nemůžu tu jen sedět a brečet. Položím nedokončený límec na druhou stranu a vezmu další. „Každý má svého strážného anděla, stačí jen neztrácet naději.“, uslyším v uších znovu ten tajemný šepot. Jedna z vět na tom záhadném vzkazu. No jistě! Ten dopis! Na rohožce ležela další obálka, když jsem vyběhla z bytu! Rozhlédnu se, jestli ta baba není někde poblíž a když zjistím, že je ještě zřejmě zalezlá u sebe, rozběhnu se k šatně. No, i když šatna není to pravé slovo. Je to jen taková malá místnost, kam si dáváme věci. Vytáhnu ze skříňky svoji tašku a zevnitř vyndám onu obálku. Je sice trošku pomačkaná a taky vlhká od deště, ale jinak vypadá v pořádku. Vytáhnu lístek, tolik podobný tomu včerejšímu. Na jedné straně je znovu anděl, ale vypadá trošku jinak, než ten minulý. Písmo je trošku rozmazané, ale pořád čitelné. „Nikdy se nenechej odradit neúspěchy, protože čím více jich je, tím větší úspěch tě později čeká. Pamatuj, že dobré a špatné věci jsou v rovnováze. Váhy života se nikdy nepřeváží na jednu stranu.“, dočtu lístek a zamyslím se. Kdo by mi mohl ty obálky dávat před dveře? Nevím o nikom. Jsem zmatená, bezmocná. A dokonce bez práce! Vrátím se zpátky ke stroji a vezmu si do ruky další dva kusy látky. Prostě jen nechám věci i myšlenky jen tak plynout, pomyslím si. Však ono se to musí někdy vyřešit. Tedy alespoň doufám…
Když se konečně dostanu domů, padnu na postel a z očí mi začnou stékat proudy slz. Nesnažím se je zadržet. Teď už ne. Stejně by to nemělo smysl… Určitě bych vyčerpáním usnula, kdyby nezazvonil zvonek. Další obálka! Určitě to bude další dopis! Vyletím z postele a rychle otevřu dveře, s nadějí, že třeba konečně zjistím, kdo mě obdarovává těmi překrásnými slovy. Na rohožce mě sice čeká další obálka, ale není tu nikdo, kdo by ji sem mohl položit. Zklamaně se sehnu pro ten papírový dar a se svěšenou hlavou zavřu dveře. Posadím se ke svému psacímu stolu a vytáhnu z obálky lístek. Znovu anděl a znovu vzkaz. „Věřit ve vlastní schopnosti a sílu, znamená zvítězit.“ Jen tahle jediná věta. Odložím obálku i s lístkem na stůl a vytáhnu svůj blok. Znovu se ponořit do toho překrásného světa, kde dobro vítězí nad zlem a kde vládne láska…
Ráno se vzbudím až okolo desáté. Nemá smysl vstávat brzo, do práce stejně nejdu. Znovu si vzpomenu na včerejšek a málem se rozbrečím. Jen stěží potlačím slzy a zamířím do kuchyně. Namažu si rohlík marmeládou a udělám si kafe. Už dlouho jsem se takhle v klidu nenasnídala. Většinou jsem neměla moc času, takže jsem jedla jen narychlo, nebo vůbec. Uvědomím si, že nemám tušení, co budu přes den dělat. Většinou jsem strávila půl dne v práci a pak byla tak vyčerpaná, že jsem jen lehla a spala až do rána. Teď jsem nevěděla, co s volným časem. Dojedla jsem tedy a položila nádobí do dřezu. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít do parku. Je nádherné počasí a já stejně nemám co dělat. Ještě se osprchuji, převléknu a můžu vyrazit. Tedy mohla bych, kdybych na rohožce nenašla další obálku. Zajímalo by mě, jak často sem ten, co tu ty obálky pokládá, chodí. Vrátím se tedy ještě zpátky a sednu si na postel. Chci si nejdřív přečíst, co se v tomhle vzkazu skrývá. Když však chci vytáhnout lístek, zjistím, že v obálce jsou jen malá barevná srdíčka. Je jich tam spousta. Vysypu je na peřinu a hledám jakýkoli vzkaz, jedinou větu, cokoli. Nenajdu však nic. Nevím, jestli mám být zklamaná, že tentokrát mě žádná krásná slova nečekala, nebo být šťastná za tu hromadu srdíček. Jsem asi hloupá, ale tak moc bych si přála zažít stejný osud, jako ty princezny, o kterých tak ráda píšu. A teď najednou to vypadá, že by se mi to přání dokonce mohlo částečně splnit. Myšlenky mi víří hlavou a já se v tom sama nevyznám. Jen si smutně povzdechnu a zvednu se z postele. Nebudu tu přece sedět, chtěla jsem jít ven. Vyjdu tedy před dveře a zamířím po schodech dolů. Stačí jen zajít za roh a přejít silnici. Procházím cestičkou a poslouchám zpěv ptáků v korunách stromů a šustění listí v lehkém vánku. Tak nádherně to uklidňuje. Dojdu až k jezírku a posadím se na starou lavičku. Zadívám se nahoru, na nebe. Tam někde, pomyslím si, tam někde je můj strážný anděl. Najednou si všimnu postavy, která se ke mně blíží. Než se vzpamatuji, stojí u mě krásný kluk a-a podává mi obálku? Chvilku koukám na ten kus papíru a pak zase na něj. Chápu, co mi tím chce říct, ale nejsem schopná reagovat. „Já jsem Radek.“, usměje se a mě se doslova podlomí kolena. „Já-já jsem Eva.“, zakoktám a pokusím se taky o úsměv. „Eva…krásné jméno. Nechtěla by ses se mnou projít parkem?“, zeptá se mile a podá mi ruku. S radostí ji přijmu. Pak už jen kráčíme cestou, zatímco nám vítr cuchá vlasy. „Radku, odkud mě vůbec znáš?“, zeptám se po chvíli a tázavě se na něj zadívám. „No, jednou jsem tě zahlédl tady v parku. Chtěl jsem jít za tebou, ale neměl jsem k tomu dost odvahy. Bál jsem se, že mě odmítneš. Šel jsem za tebou a zjistil, kde bydlíš a-“, odmlčí se a sklopí smutně hlavu. Jen se pousměji. „A proto ty vzkazy?“, chytnu jeho hlavu do dlaní a tvář mu zvednu zpátky do úrovně té svojí. Stydlivě přikývne. Najednou mi to všechno přijde strašně vtipné. Začnu se smát a teď je to on, kdo se dívá s otazníkem v očích. Radši ho chytím za ruku a táhnu ho pryč, tohle by asi nepochopil…
Je 13. února 2008, den před Valentýnem a je to přesně rok od našeho prvního setkání s Radkem. Asi týden po tom, co jsme se poprvé políbili, se mi svěřil, že jeho strýc vydal už třetí knihu a mohl by mi poradit ohledně psaní. Byla jsem moc ráda, ale taky se hrozně bála kritiky. Nakonec jsem zjistila, že jeho strýc je velice hodný a dokonce mi domluvil schůzku s jeho vydavatelem. Měla jsem obrovský strach, když jsem vcházela do jeho kanceláře. Jako bych kráčela na popravu… Teď je moje kniha jednou z nejprodávanějších vůbec, lidé mě poznávají na ulici a chtějí autogram. „Jak jste dokázala tak přesně vyjádřit ty pocity? Je to vážně úžasné, věřil(a) bych, že jsou ty příběhy skutečné.“, ptají se mě a já vždy jen s úsměvem odpovím: „Jsou skutečné. Všechny ty pocity, nálady… Všechno je opravdové. Protože všechny mé příběhy jsou psané srdcem. Takhle to prostě cítím…“ A ptáte se, jestli ještě pořád toužím po tom, stát se princeznou? Ne, už ne. Díky Radkovi si tak připadám i v tom malém jednopokojovém bytečku v osmém patře, kde už však nebydlím sama. Asi před měsícem jsem se dozvěděla, že s Radkem čekáme dítě a on se ke mně okamžitě přistěhoval. Jsme spolu šťastní a hledáme si nové bydlení, přece nebudeme dítě vychovávat v tak malém bytě. Díky penězům za prodej mé knihy si to už můžu dovolit. Konečně můžu být šťastná. Tak, jako ty princezny v mých fantasiích…