Dotčené ego krásného anděla 8

„Cože?“ nechápu.
„Ne nic, nechej to být, asi se ti splašily hormony, když jsi potratila, a tak nevíš co vlastně chceš, Adamovi nic říkat nebudu. To ti slíbím!“ odpoví.
Facka kterou dostane prolomí ticho, které nastalo po tom co řekl.
„Co si to dovoluješ,“ vyjede naštvaně a násilím mě k sobě přitáhne.
Drsně se zmocní mých rtů, jazyku a nakonec mě má v moci celou.
Nejsem schopná se bránit, nejsem schopná klást žádný odpor. Jediné na co se zmůžu je to, že mu vycházím vstříc. Tisknu se k němu a on ke mně.
Potom mě pustí a odejde.
Bez jediného pohledu, bez jediného slůvka!
Nechá mě tam stát, jako holku, se kterou si užil, které zaplatil a už ho nezajímá.
Zůstanu tam jen tak stát.
Pořád mi v uších zní jeho slova splašily se ti hormony, když jsi potratila!
Co nejrychleji najdu Adama a požádám ho, abychom už jeli domů.
Souhlasí a vypadá rozladěně.
Jde se rozloučit a Ondrou a jedeme.
V autě panuje ticho. Každý myslí na to své. Na své dojmy, na své zážitky a pocity.
Zmatek, který mě ovládne je strašný.
Nechápu, co jsem udělala a ani proč.
Doma taky namluvíme, každý z nás si dá sprchu a oba jdeme spát. Adam mě políbí na čelo a odvalí se na druhý bok a okamžitě usne.
Já zavřu oči a usnu únavou.
Znovu se mi vybaví sen, který jsem měla včera. Vzpomenu si na všechno. Na rudou skvrnu na košili, na rtěnku, na hádku a na to, jak mě žduchl ze schodů. Při probuzení v nemocnici mi jen lhal, a to přímo do očí.
Prudce se posadím.
Adam se sklání nade mnou a vypadá ustrašeně.
„Zase se ti něco zdálo?“ zeptá se.
„Jo zdálo,“ odpovím chladně.
„A co to bylo?“ zeptá se napjatě.
„Zdálo se mi o tom dnu, jak jsem potratila!“
„Ale…“
„Nic nevysvětluj, už si na všechno vzpomínám!“ odpovím chladně.
„Ale…“
„Sakra jaké ale, copak bys mi chtěl říct!“
„Vlastně ani nevím,“ zašeptá zoufale.
„No tak vidíš! Co si o sobě vlastně myslíš? Jak dlouho to trvá?“
„Co?“ nechápe.
„Tvůj poměr!“
„To byl jenom úlet, jedna noc, abychom měli v krvi a tak to dopadlo, jak to dopadlo, prosím věř mi!“ zaúpí.
„Já nemůžu a ani nechci, co … co si jako myslíš, lžeš mi do očí o tom, jak jsem přišla o dítě a když to zjistím, tak chceš abych ti věřila? Jsi fakt takový pokrytec?!“
„Sylvo, já tě miluju!“
„Nenech se vysmát!“ odpovím chladně a vstanu. Začnu hledat nějaké oblečení, abych mohla co nejdříve odejít. Zavřít za sebou dveře a nechat tady toho člověka samotného.
Je mi z něj zle!
Jak mohl být tak klidný a vyrovnaný, jak se sakra mohl takhle přetvařovat!?
„Kam jdeš?“ zeptá se.
„Nevím, někam daleko od tebe!“
„Zůstaň tady do rána, půjdu si lehnou jinam, jestli chceš, ale neodcházej, prosím!“ zašeptá.
„Ani náhodou, je mi z tebe špatně!“
Naštěstí jsem oblečená a můžu jít. Nevezmu si nic.
Adam se mě snaží dohonit, ale protože je nahý, musí se vrátit a něco si obléct. Potom za mnou vyběhne na ulici, ale to už mizím za rohem a utíkám. Když jsem dost daleko a nehrozí nebezpečí, že by mě mohl dohonit, tak zastavím.
Nemůžu popadnout dech.
Zhluboka se nadechnu. V boku mě pálí a před očima se mi dělají mžitky.
Bloumám ulicí a jdu aniž bych měla cíl. Procházím parkem, na lavičce leží dva bezdomovci a hádají se. o krabici vína, kterou si koupili.
Čas se neúprosně vlče a pomalu začíná svítat. Někteří vstávají do práce, jiní jdou teprve spát po prohýřené noci. Jiní se milují, a nebo se podvádějí!
Je toho spoustu co se dá dělat.
Musím se na chvíli posadit, ale není kam. K bezdomovcům se mi moc nechce a tak jdu raději dál.
Slza za slzou padá na triko, kolena a stehna.
Slza za slzou hasí ten strašlivý žár nenávisti a hněvu.
Přes slzy nevidím a klopýtám ulicí stále dál a dál. Dojdu až do vilové čtvrti na kraji města.
Je tu ticho. Nikde nehraje žádná hudba, odnikud není slyšet smích a hlasy lidí. Co včera začalo, dnes už není.
Posadím se před jeden dům.
Sedím na zídce a koukám na oblohu plnou hvězd. Lidé v dávných časech tam hledali budoucnost. Někdo tam vidí souhvězdí, jiný nějaká znamení, já tam však nevidím nic.
Pusto a prázdno mám v hlavě a srdci!
Cítím hořkost a nenávist!
„Sylvo?!“
Otočím se za známým hlasem a oči mám zase plné slz.