Věčná láska

Zdá se mi to jako včera, kdy jsem ho viděl poprvé. A přitom je to přece jenom už nějaký ten pátek. Tenkrát se to skoro zdálo jako sen. Jeho hlas, vlasy, ači, úsměv...prostě všechno. Byl jedinečný...dokonalý...

Bezradně jsem chodil ulicí města Tokia. Ztratil jsem se. Pak se objevil on.

"Nepotřebujete pomoc?", zeptal se mě.

"Ano, ztratil sem se, hledám nádraží, ale můj vlak už stejně nejspíš ujel", řekl sem mu. On se mile usmál. "Tak jsem si řekl, že si zajdu do hotelu, když už je tak pozdě. Bohužel, ani to jsem nenašel", dokončil sem svůj příběh.

"No, na hotel je už taky dost pozdě, takže navrhuju, že vás nechám přespat u sebe, řekl, "jo, a ..jmenuju se Yoru. Yuru Ichibachi, ale stačí jen Yoru".

Potřasl jsem si s ním rukou,"a já Kevin Kitazaki. Budu ovšem rád, když mi budete říkat pouze Kevin". Pak jsme šli k němu domů. Spát se ale ani jednomu z nás nechtělo, tak jsme si povídali dlouho do noci a pak jsme šli spát.. Ráno mě doprovodil na nádraží a já odjel domů.

Uplynul asi měsíc a měl jsem opět namířeno do Tokia. Tentokrát ale natrvalo. Stěhoval sem se tu. Zařídil jsem si byt a nadruhý den jsem se vydal na místo svého nového pracoviště. Byl jsem učitel matematiky na střední škole, tak jsem v tom chtěl pokračovat. Zcela náhodně tam pracuje i Yoru, taky jako učitel matiky.

"No páni, tomu říkám náhoda, Yoru", usmál jsem se.
Yoru se otočil, "ale Kevine, to jsem rád, že vás tu vidím, copak vy tady".
Mávnul sem rukou, "ále... jsem tu teď jako učitel matiky. Přestěhoval jsem se tu".

"Tak to bychom si měli po práci někam zájít ", navrhl Yoru. Já sem kývl. Zašli jsme si na večeři do jedné pěkné restaurace.

Od toho večera jsem se na něj těšil každý den. Báječně jsme si rozuměli. Jednou večer u něj doma však nastal zlom. Docela dobře jsme se bavili. Pak jsem vsta,l že půjdu odnést nádobí. Cestou zpátky jsem zakopl a spadl přímo na něj. V té chvíl,i jakoby se zastavil čas. Dívali jsme se na sebe a ani jeden nebyl schopen něco udělat. Pak, jako by mě něco ovládlo, jsem ho políbil.

Nebránil se. Pokračoval, překulili jsme se a začal mě vášnivě líbat. Pomalu jsme svlíkali jeden druhého. Tahle noc byla plná vášně a polibků. V tu chvíli se pro nás zastavil veškerý čas. Ráno se nic nezměnilo. On miloval mě a já jeho. V té chvíli jsem byl nejšťastnější chlap na celém světě. Přestěhoval jsem se k němu, abychom mohli být spolu.

Čas nelítostně ubíhal. Když jsme spolu slavili 1. vánoce, najednou onemocněl. Před mýma očima omdlel.

"Yoru... Yoru slyšíš mě? Yoru!", to mě vylekalo. Okamžitě jsem zavolal záchranku. V nemocnici dělali všechno možné, ale jediné, co nakonec zjistili bylo to, že má jen 48 hodin života. Nehnul jsem se od něj. Na druhý den se probral. Doktorům vysvětlil, že s tím bojuje už dlouho, ale tohle, že nečekal.

Měl už jen pár minut života. "Kevine, prosím tě, neplač a slib mi, že tu zůstaneš se mnou a vůbec neodejdeš z Tokia a z práce", řekl Yoru.

"Slibuju, Yoru, slibuju", zašeptal jsem mu do ucha a pak si lehl k němu. Zbývala asi minuta tak jsem mu věnoval poslední vášnivý polibek. "Miluju tě Yoru, miluju tě a moc", brečel sem, "prosím, neumírej".

Yoru se na mě usmál a řekl, "miluji tě", a pak zemřel.

"Yoru, YORU!!!!!", křičel jsem. Doktoři přiběhli, odtáhli mě a snažili se ho oživit, ale bohužel se jim to nepovedlo. Utekl jsem z nemocnice k útesu a tam jsem brečel a stále křičel do obzoru moře jeho jméno. Už si to moc nepamatuju, ale byl jsem tam asi do rána. A tak jsem se potom snažil žít dál.

Až do teď. Vydržel jsem to půl roku. Teď tu sedím znovu na útesu.

"To byl smutný příběh, pane Kitazaki", řekla mladá dívka.

"Ano, ale pravdivý Sáro. Ty a tvá matka jste se opravdu snažily, ale...já to už nevydržím".

"Pane Kitazaki, PANE KITAZAKI STŮJTE", křičela Sára. Kevin ze stesku skočil z útesu a tak si byl jistý, že zůstane s Yorem napořád.