Černá a bílá 44

Co jsem si to sakra myslel? nadával si v duchu, když rozčíleným krokem došel až ke vchodu do baru. Bouchnul zaťatou dveří do cihlové zdi a na moment se ještě zdržel venku. Co jsem tam dělal? No pravda je, že bůhví, co by se stalo, kdybych tam nešel. To jo … Ale kdyby to tak nebylo? Kdyby tam ten kluk nebyl? Kdyby tam šla sama a já ji vážně doběhnul? Co jsem jí chtěl říct? Sám nevěděl. Od té chvíle, kdy si jí v podniku všimnul, se jeho oči vracely stále k ní. A když se jejich další sada blížila ke konci, zničehonic se zvedla a odešla. Vyvedlo ho to trochu z míry, nikdy takhle nikoho z diváků upřeně nepozoroval. A nikdy neviděl jeho útěk. Jasně, útěk, to je to správný slovo. Dohrál poslední písničku sady a ani nevěděl proč, rozběhnul se za ní, pronásledován Sylviným pohledem. Vyběhnul ven na ulici, ale už tam nebyla. Vydal se tedy směrem k jejímu bytu. Tu cestu znal nazpaměť, znal ji i poslepu a snad nikdy ji nezapomene. Jakmile však zahnul za roh, uviděl, jak ji tam obtěžuje nějaký cizí úchyl. Pomohl ji, přece by ji tam jen tak nenechal. Ale když osaměli, nevěděl, co říct. A jsme u toho, vyčítal si znovu a znovu, co jsem jí chtěl říct? Jak jsem si to představoval? Před očima měl obrovský výsměšný nápis – podváděla tě s bratrem!! Zbavím se toho někdy? Nevěděl, jestli říct: Jak se ti líbilo naše dnešní vystoupení? Vypadal by jako ignorant, zvláště, když s ní od jisté doby nemluví. Nebo chtěl probírat jejich slavný trojúhelník? Ne, to přece sám nechtěl. Nechtěl o tom nic slyšet. Žádné výmluvy, omluvy, prosby, … nic. Dokáže si to dost živě představit i bez jejich líčení. Kolikrát už doma Aleše okřikl, když se mu posté snažil vše objasnit. Jasně, odfrkl si ironicky, objasnit. Chtěl jí snad vynadat? Urazit? Oplatit jí to? Co vlastně chtěl? Co vlastně chce?!

Doteď nedokázal pochopit, proč mu to napsala zrovna ona. Celou cestu letadlem o tom přemýšlel, nikdy nebyli velcí přátelé, znali se spíš jen tak. Trošku. Bylo to proto velké překvapení, když jednoho dne otevřel emailovou schránku a svítila mu tam nová zpráva od Kamily. Dokonce mu chvíli trvalo, než si uvědomil od jaké. Jenže tím překvapení nekončila. Dopis mu jasně oznamoval, že Eva se Štěpánem se rozešli. Vlastně tam ani nic jiného nenapsala. Připojila jen přání příjemné dovolené, ale nic jiného. Proč mu to napsala? Kolikrát ještě i teď mu to vrtalo hlavou. Ale v jednom měl jasno. Ihned, jak si to celé třikrát přečetl, zašel za Monikou a rozhodně jí oznámil, že se vrací do Čech.
„Proč, prosím tě?“ dívala se na něj tehdy nechápavě.
„Prostě musím,“ mlžil a šel si sbalit. Monika ho pronásledovala do pokoje a ze dveří sledovala jeho počínání.
„Kvůli ní?“ zeptala se naštvaně. Nezatěžoval se zjišťováním, odkud o ní ví. Jestli má vůbec na mysli Evu. Je mu to jedno. Musí se vrátit.
„Cože?“ zeptal se jen tak, vůbec ji nevnímal. Přehraboval se v nočním stolku a hledal všechny své věci.
„Kvůli Evě, že jo? Proč?“ nepřestávala Monika a obličej jí rudl vzteky.
„To je jedno, kvůli čemu nebo komu. Vracím se. A hned,“ ukončil to jednoduše. Během následujících pár minut už byl na cestě na letiště. Taková rozhodnutí se prostě nemůžou odkládat.
První, co udělal, když přistál po několika hodinách v Praze, bylo, že zajel do svého bytu a v rychlosti si jen přebalil nějaké věci v kufru. Nasedl do auta a ještě ten večer se rozjel domů. Celou cestu se mu v hlavě honily myšlenky jedna za druhou. Proč se rozešli? Co se stalo? Kdo to skončil? Je tu někdo nový? Proč mu to psala zrovna Kamila? Proč mu o tom nedala vědět třeba máma? Vždyť ta to musí brát jako obrovskou rodinou tragédii. Tak proč mu nic neřekla? A proč mu o tom nenapsal sám Štěpán? I když je pravda, že tak velcí přátelé nebyli, aby si dělali vrby. A jak je na tom Eva? Vždyť spolu chodili skoro dva roky. Pokud ji poslal k vodě on, musí být na dně. A pokud to tak vážně je, pořádně Štěpánovi domluví. A vážně bych to udělal, zamyslel se nad tím o něco déle. Vážně bych mu to vyčítal a snažil se je dát dohromady? Vždyť v koutku duše si tohle přál strašně dlouho. A teď by tu šanci zahodil jen proto, aby byli zase šťastní? Bože, co se to tady stalo? Nebyl v Anglii nijak dlouho a doma se zbořil svět.
Dřív než domů zamířil k Evě do bytu. Přijel k její bytovce a zastavil před vchodem. Malý moment se z auta díval nahoru do jejích oken. Svítilo se tam. Je tam. Je doma. Co jí řeknu? Jak se mám chovat? Jak se bude chovat ona? Hlava se mu opět začínala zaplňovat a její kapacita hlásila stav nouze. Otevřel dveře a zamířil dovnitř. Musím jít, dokud si to nerozmyslím. Schody vyletěl po dvou a pak stanul před jejími dveřmi. Dveřmi s jejím jménem, se zvonkem. Zhluboka se nadechnul a …
„Ahoj,“ pozdravil ji. Nesměle se na ni usmál a potom si všimnul malé skvrny od pasty na triku. Koutek se mu mírně pozvedl úsměvem. Byla krásná a taky očividně dost překvapná. Bylo to roztomilý.
„Ahoj,“ zaraženě mu odpověděla, „co ty tady děláš? Nemáš být v Anglii?“ Pochopil její gesto a s nesmělým úsměvem vešel dovnitř. Prošel malou chodbičkou až do obýváku, který hned na první pohled zářil barvami. Otočil se k ní a najednou si uvědomil, že si vlastně nepřipravil žádné vysvětlení. Nemůže na ni hned vybalit pravý důvod jeho návratu.
„No, podle plánu jsme se měli vrátit až za týden, to jo. Ale Monika tam dostala nějakou ošklivou nemoc, tak jsme se museli vrátit,“ vysvětloval rychle. Rozhodl se prozatím zatajit fakt, že naštvaná Monika zůstala v Anglii.
„A už je jí líp?“ zeptala se. Zprvu se musel hodně zadržet, aby se hned nepřikecnul. Měl na mále, zatím se rozhodl se na ni moc nedívat, aby nic nepoznala.
„Jo, potřebovala si jen pořádně odpočinout,“ odpověděl bez valného zájmu a modlil se, aby téma Monika rychle opustili. Chtěl toho tolik vědět a netušil, jak začít.
„Byla jsem dnes u vás a tvoje máma se nijak nezmínila, že by ses vrátil,“ pokračovala a darovala mu tázavý pohled, pod kterým byl najednou desetkrát menší. Byla zvídavá a chytrá.
„To bude tím, že jsem doma ještě nebyl. Teď jsem přijel,“ vysvětlil jí znova. Konečně se na ni zahleděl. Bez ostychu, bez předstírání. Mohl by se na ni takto dívat celé hodiny, ale copak může? Nevěděl, jak začít. Byl neuvěřitelně nervózní. A navíc nedokázal odlepit pohled od jejích rtů. Zase ty rty … Měl její tvář před očima od té chvíle, kdy poprvé dočetl Kamilin dopis. A pamatoval si ji dokonale přesně. Pořád si ji pamatuje … Nervozitou se mu potily ruce. Už musí nějak začít. Nadechnul se a promluvil:
„Prej jste se se Štěpánem rozešli,“ řekl do ticha. A bylo to venku nečekaně rychle. Tentokrát se zabořil do jejích očí. Využil toho pro záminku dál se na ni dívat. Momentík neodpovídala, a tak prodlužovala jeho nesnesitelné utrpení. Pak se zadívala do země.
„Jo, už před pár týdny,“ hlesla nakonec. Cože? Vykřikl kdosi uvnitř. Už před týdny? A jak to, že to ví až teď? Už tu mohl dávno být? Proč si na něj nikdo nevzpomněl a nedal mu vědět?
„A jak to?“ vypadlo z něj okamžitě, dřív než si stačil uvědomit, že to moc ohleduplně asi neznělo. Přistoupil o kousek blíž k ní. Rozmýšlel se, zda se jí má dotknout nebo ne.
„To už je teď trochu jedno, ne?“ odpověděla mu poněkud zostra. „Štěpán totiž ví o nás dvou.“
„Cože …? Takže …,“ zarazil se na chvilku. „A proto jste se rozešli?“ Jak to? Kdo mu to mohl říct? Kdo o nich věděl? Nebo mu to snad řekla sama? Snažil se vypadat klidně, přestože v tento moment nevěděl, jak to bude doma vypadat. Když už Štěpán vše ví …
„Ne, dozvěděl se to teprve tento týden. Ale jak to, že ty …“
„A nevíš od koho?“ nenechal ji ani domluvit. Jasně, docvaklo mu najednou, od Moniky. Od koho jiného. Kráva jedna. Ale v tom případě … proč se ti dva teda rozešli? hučelo mu v hlavě.
„Ne, ale možná od Moniky. Nevíš o tom něco?“ zeptala se ho trochu jedovatým tónem. Moje chytrá holka, pousmál se trochu pro sebe. Jenže … jak zase ta ví o Monice? Co se to tady děje? Teď ale bylo jasné, že pokud už to Štěpán ví, musí se vrátit domů. A za Evou se může stavit zase později. Viděl, jak se k něčemu nadechuje, ale musel ji přerušit.
„Už budu muset jít. Musím se taky ukázat doma,“ usmál se hořce (zvlášť při pomyšlení na Štěpána) a zamířil ke dveřím. Zastavil se však těsně vedle ní. Co mě to napadlo? říkal si ihned, ale nemohl si pomoci. Ruce bojovaly samy se sebou, chtěly se jí dotknou a zároveň nesměly.
„A my se určitě ještě uvidíme,“ dodal nakonec a zmizel z bytu dřív, než by se nedokázal udržet. Seběhl rychle po schodech dolů a zalezl do auta. Zatracená Monika. Mrcha! bušil vztekle do volantu. Nastartoval auto a vydal se domů.

Doma zastihl jen mámu. Přivítala ho stejně překvapeným obličejem jako Eva. I jí vše odůvodnil záhadným Moničiným onemocněním (a v tu chvíli si od srdce přál, aby vážně onemocněla). Jako vždycky mu máma uvařila čaj a posadili se do obýváku. Tušil, že se bude řešit … S lehce vyčítavým, ale klidným hlasem se ho zeptala, proč to? Proč to všechno? To se nemohl ovládnout? To si nemohl najít jiné děvče? Nedokázal odolávat jejímu upřenému pohledu, odpovídal jen pár slovy. Ale sám pro sebe měl hromadu důvodů, které ale matka nepochopí.
„No nic,“ ukončila svůj proslov matka, „nebudu ti víc domlouvat. Řešte si to sami, nejste přece malí. A pokud tě zajímá, kde je tvůj bratr, tak dnes nespal doma. Nevím, kdy přijde.“ Zvedla se a šla chystat večeři do kuchyně. Jasně, to je prostě máma. Teď jí však byl za tento přístup vděčný. Stačí, že si to bude muset vyříkat se Štěpánem. Dopil čaj a odnesl oba hrnky do kuchyně.

Dveře se zničehonic rozvalily a do pokoje vtrhnul Štěpán. Vypadal dost neupraveně, ale hlavně nasraně.
„Hajzle,“ řekl a nejspíš se musel hodně ovládat, aby nekřičel. A pak se na mě vrhnul a vrazil mi pěstí. Svalil jsem se na postel a v duchu jsem si děkoval, že jsem ho nikdy nenaučil pořádně se rvát. Před další ranou mě zachránila máma, která vtrhla vyděšeně do pokoje a okamžitě bráchovi nadávala.
„Vy už vážně nejste normální, prát se,“ vyčítala nám oběma pohledy. Ale vždyť já vůbec neměl v úmyslu se s ní prát, nehodlal jsem se ani bránit. Moc dobře vím, že jsem si to zasloužil. A zasloužil bych si jich víc. Divím se mu, že se nechal tak snadno zastavit. Věnoval mi jeden nenávistný pohled a s hlasitým prásknutím dveří z pokoje zase zmizel. Zavřel se u sebe. Máma se na mě taky podívala, pohledem říkajícím: Vidíš, jak to dopadlo?
Nepromluvil se mnou od té doby. Ráno mi neodpovídal na pozdrav, při jídle mě vždy ignoroval a po mé první návštěvě se začal zamykat v pokoji. Chtěl jsem mu to všechno vysvětlit, ne obhajovat se, ale aspoň mu něco říct. Vždyť … bůhví, co mu Monika napovídala, co všechno si myslí. On sedával sám u sebe v pokoji a věčně si vybrnkával dvě písničky dokola. Já seděl u sebe a přemýšlel. Nemohl jsem jít prostě dolů, dívat se třeba na televizi a dělat jakoby nic. Nešlo. Za prvé bych byl věčně pod káravým pohledem mámy a za druhé by se vše připomínalo tím mým monoklem pod okem. Nemohl jsem takhle jít ani za Evou. Seděl jsem proto několik dní v pokoji stejně jako Štěpán. A ty písničky mě deptaly, brnkaly mi na nervy jako brácha na struny své kytary. A nevěděl jsem nic. Kdy, jak a proč se rozešli. Když se nerozešli kvůli loňskému létu, tak proč? Navíc jsem nedokázal přestat myslet na Evu. Nevěděl, jak jí je. Jen podle pár matčiných poznámek jsem tak nějak tušil, že je na tom špatně. Kdybych mohl, šel bych za ní, třeba jí nějak pomohl …
Jednou se u nás ukázala ráno u snídaně. Přestože to asi nebylo její nejšťastnější ráno, byla krásná. Moc jí to slušelo. Nedokázal jsem se udržet, ale Štěpánův pohled mě hned probral. Jeho reakce mě zamrzela, byl jsem naštvaný sám na sebe. Kdybych tam s nimi ještě chvíli zůstal, musel bych si vyslechnout i máminy výčitky. Zvedl jsem se a raději odešel.

Ráno jsem se probudil s šílenou bolestí hlavy. Večer jsem to doma nevydržel, a protože v klubu hrál brácha s kapelou, zašel jsem do jedný zatuchlý hospody na kraji města a už ani nevím, jak jsem se dostal domů. Celej pokoj mi smrděl kouřem, kalhoty jsem měl podezřele mokrý, triko jsem si ani nesvlíkl. Otevřel jsem okno dokořán, abych ten hospodskej smrad vyvětral. Hned na to jsem zalezl do koupelny a dal si pořádnou sprchu. Trochu mě probral, tak jsem to risknul a šel si dát něco k snídani.
Sešel jsem dolů, ale tam nikdo nebyl. To je divný, říkal jsem si, v tuhle dobu už bývá máma vzhůru. Podíval jsem se na hodiny a úplně jsem se zděsil. Bylo půl jedné. Aha … Na stole jsem našel krátký vzkaz: Vrátím se za tři dny – máma. A to bylo všechno. No, asi se už na nás nemohla dívat a odjela za nějakou tou svou známou. Po schodech dolů scházel Štěpán, který vypadal úplně stejně mizerně, jako já.
„Máma je pryč. Odjela kamsi na tři dny,“ oznámil jsem mu. Ani jsem nezkoušel ho pozdravit, dopadlo by to totiž jako všechny moje předchozí pokusy. I tak mi neodpověděl, ignoroval mě. Prošel kolem, otevřel ledničku a vytáhl si nějaké jídlo.
„Kdys včera dorazil?“ zkusil jsem něco jiného. Zvláštní, napadlo mě, že se na to ptám, když ani nevím, v kolik jsem přišel já sám. V tu chvíli mě taky trklo, že větší hovadinu jsem nemohl říct. Štěpána nikdo nekontroloval od čtrnácti let. A teď se ho začnu vyptávat, kdy se v noci vrátil. Odpověď znovu nepřišla. Vzal si do ruky několik rohlíků a vrátil se k sobě do pokoje. Fajn, řekl jsem si, aspoň se můžu po dlouhé době zase podívat na televizi.

Bylo kolem páté odpoledne, když se ozval domovní zvonek. Zůstal jsem sedět na pohovce, protože s největší pravděpodobností to nebyl nikdo pro mě. Nikomu jsem neřekl, že jsem z Anglie zpátky, takže kdo by za mnou šel. To už se po schodech dolů hnal brácha. To znamená, že očividně návštěvu čekal.
„Ahoj,“ slyšel, jak toho dotyčného zdraví. Ne že bych snad chtěl poslouchat, ale trochu jsem televizi ztlumil.
„Čau,“ odpověděl mu jakýsi dívčí hlas. Co? divil jsem se, kdo by to mohl být. Pak oba procházeli přes obývák kolem mě a bylo mi jasný, proč jsem ten hlas nepoznal. Vždyť já tu holku ani neznám. Jakási dlouhovlasá zrzka, prsatá, s děsnou chůzí. No, ale bráchovi nejspíš zrovna na chůzi nezáleží.
„Dáš si něco k pití?“ ptal se jí v kuchyni a já jen zahlídnul, jak jí šmátrá rukou po zadku. Bože, odvrátil jsem pohled k televizi a snažil se neposlouchat.
„Ani ne,“ odpověděla mu. Ježišimarja, ta holka se snad snaží být sexy. Zněla nějak divně, hlas měla protivně úlisný. Prostě strašný tip holky. Co ta tady dělá? Podle zvuků to zřejmě nemohli vydržet a ocumlávali se už v kuchyni. Sakra, tak to si nemůžete někam zalízt, nadával jsem jim v duchu. Jenže oni jakoby mě slyšeli. Přestali a vydali se ke Štěpánovi do pokoje. Že by tohle byl důvod, proč se Štěpán s Evou rozešli, došlo mi najednou? Že by ji Štěpán taky podváděl? Anebo nepodváděl, ale rozešel se s ní kvůli téhle nadmuté koze? To snad ne, nemohl jsem tomu uvěřit. Tak blbej není. A proč by mu potom tak hrozně vadilo, že jsem byl s Evou? No jasný, bylo to loni a to spolu ještě byli. Ale mohl by mít trochu pochopení, když se mu to stalo taky. Aaa, je to složitý. Ruce se mi najednou roztřásly, musel jsem položit ovladač. Zvedl jsem se a vypnul televizi.
Když jsem vyšel nahoru, bylo mi jasný, že v pokoji zůstat nemůžu. Bylo je slyšet po celým patře, natožpak v mým pokoji vedle nich. Nijak se tím netajili. A koza potvrdila svoje postavení kozy tím, že jako koza taky sténala. Nedalo se to poslouchat. Při každým takovým zvuku jsem pomyslel na Evu. Že kvůli takovéhle ji opustil. Že Eva teď sedí sama doma, zatímco brácha tady … Vztekle jsem praštil do postele a vytáhl ze skříně batoh. Hodil jsem tam pár triček, kalhoty a ještě pár věcí a vystřelil jsem z baráku jako střela. Nedalo se to vydržet. Nasedl jsem na ulici do auta a rozjel se na chatu.
Nedokázal jsem to odpoledne dostat z hlavy. Proč si panebože nabrnkl takovou … Na to prostě nemám slov. Jel jsem naprosto automaticky, hlavou jsem měl plnou něčeho jinýho než řízení a objevit se najednou v protisměru nějaký auto, tak jsem to napálil přímo do něj. Chtěl jsem z toho domu vypadnout, odpočinout si. Mít chvíli klid od všech jejich výčitek, od kritickejch pohledů, kousavejch narážek. Klid od všeho. A jediný místo, který mě pro tuhle chvíli napadlo, byla naše chata. Místo, na kterým jsem nebyl od loňského léta. Od té doby, kdy jsem poprvé políbil Evu. Místo, kde se to všechno stalo. Projížděl jsem známými vesničkami, jen tak mimo jsem vnímal pár výrazných stavení, které jsem si pamatoval. Za poslední vesničkou jsem najel na štěrkovou cestu a podél lesa jel další dva tři kilometry. Konečně jsem byl pryč od všech lidí, aut, rámusu, slastných vzdechů. Při té myšlence se mi znovu připomněl dnešní Štěpánův výstup a zároveň Eva. Chudáček, kde teď asi je? Možná u Kamily nebo u Mirka. Nebo sedí doma a trápí se, když ji brácha teď opustil. Pootevřeným okýnkem u spolujezdce se ke mně donesla vůně lesa. Krásná čerstvá vůně lesa, kterou jsem už rok necítil. Za malou zatáčkou za větvemi stromů se pomalu rýsovala naše chata. Jenže po ujetí dalších pár metrů jsem se dočkal nečekanýho překvapení. Kolem byla posečená tráva, před chatou stálo auto a na balkóně seděla máma. Co to má …? Zastavil jsem vedle jejího tmavě modrého auta a vypnul motor. Netvářila se moc nadšeně na moji přítomnost. A pak se v okně objevila Eva …